28 Cdo 3550/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce J. Č., bytem C., Ú. u. H. 16, zastoupeného Mgr. Vladimírem
Náprstkem, advokátem se sídlem Beroun, Pivovarská 170, proti žalované A. P.,
zastoupené JUDr. K. S., obecným zmocněncem bytem B. 56, o zaplacení částky 765
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C
4/95-364, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.
3. 2012, č. j. 21 Co 27/2012-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobce se žalobou podanou dne 2. 1. 1995 u Okresního soudu v Berouně domáhal
částky 765 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil jako investice, které
vložil do podnikání žalované. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. 6 C 4/95-136, nároku
žalobce v částce 258 195 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 31 Co 189/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že žaloba
postrádá zejména určité a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností a že
z ní není zřejmé, z jakých částek se má žalovaná suma skládat. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že soud prvního stupně neměl jasno, o čem
má ve věci rozhodovat a jaké skutečnosti mají být prokazovány. Je proto třeba,
aby soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Žalobce se k výzvě soudu prvního stupně pokusil vady své žaloby odstranit
přípisy ze dne 13. 10. 2004, dne 3. 8. 2008 a dne 22. 8. 2008. Okresní soud v Berouně následně rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 6 C
4/95-364, nároku žalobce v částce 61 617 Kč vyhověl, v částce 838 383 Kč žalobu
zamítl a v částce 315 000 Kč řízení zastavil. Soud prvního stupně nepřiznal
žalované náhradu nákladu řízení, k čemuž uvedl, že žalovaná nijak nedoložila,
že její účetnictví (kterým by mohl být prokázán nárok žalobce) skutečně bylo
zničeno při povodni, a že v průběhu řízení se k požadavku žalobce stavěla
smírně. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 21 Co 27/2012-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Náklady řízení
žalované dle odvolacího soudu nevznikly, neboť byla zastoupena obecným
zmocněncem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) řádně
zastoupený advokátem dne 22. 6. 2012 včasné dovolání. Dovolatel své dovolání
odůvodnil podáním ze dne 17. 8. 2012, přičemž i toto podání bylo podáno ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. (resp. 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel konkrétně namítal, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný,
odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, při hodnocení důkazů
nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. a neodůvodnil, proč nepřihlédl k tomu,
že žalovaná v průběhu řízení podstatně měnila svá tvrzení. Dovolatel spatřuje
vadu řízení dále v tom, že důkazy byly v případě merita věci a v případě
rozhodování o nákladech řízení hodnoceny rozdílně. Žalovaná ve svém podání ze dne 1. 10. 2012 zrekapitulovala dosavadní průběh
řízení a uvedla, že ač s rozsudkem odvolacího soudu (jakož ani s rozsudkem
soudu prvního stupně) vnitřně nesouhlasí, s ohledem na svůj věk a zdravotní
stav se rozhodla řízení dále neprotahovat a dovolání nepodávat.
Žalovaná byla
dle svého tvrzení postupem soudů poškozena, neboť v řízení byly dány podmínky
pro odmítnutí žaloby. Žalobce navíc neunesl důkazní břemeno. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby
soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby
šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo
vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného
právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a
výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním
názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně
není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu
obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní
stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje
(srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1398/2003). V
posuzované věci tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovodit nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v posuzované věci rozhodnutím potvrzujícím
a dovolání proti němu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání
může být v posuzované věci založena toliko dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Námitkami dovolatele, které míří výhradně proti skutkovým
zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo vadám řízení [§ 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.], však přípustnost dovolání být založena nemůže. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání.
Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení
přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení
tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly, neboť byla zastoupena obecným zmocněncem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu