28 Cdo 3553/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně N. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Špotem, advokátem se sídlem v Berouně,
Wagnerovo nám. 1541, proti žalovanému: Technické služby Rudná a. s., IČO:
61673056, se sídlem v Rudné, Poštovní 133/4, zastoupené Mgr. Jindřichem
Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o zaplacení
částky 68.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 8 C 319/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 2. dubna 2015, č. j. 27 Co 8/2015-186, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek Okresního
soudu Praha-západ ze dne 24. října 2014, č. j. 8 C 319/2013-163, jímž byl co do
základu v celém rozsahu shledán důvodný nárok žalobkyně na poskytnutí peněžité
náhrady za užívání pozemků v jejím vlastnictví, jež jsou dotčeny stavbou
vodního díla ve vlastnictví žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není
přípustné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení)
vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné
bez dalšího) a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde odvolací řízení končí,
nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Žalovaným dovoláním položená otázka (zda právní jednání zemědělské organizace
coby tehdejší uživatelky pozemků dle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a
jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, mohlo vést k založení
soukromoprávního titulu ke zřízení stavby – vodního díla na užívaných pozemcích
ve vlastnictví třetí osoby) není relevantní, uzavírá-li současně odvolací soud
v souzené věci, že „existence takového právního jednání – dohody (alespoň v
konkludentní formě) o umístění předmětného vodního díla na předmětných
pozemcích – ze strany jejich uživatele státního statku Jeneč rovněž nebyla
prokázána.“
K současně zmiňované poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. sluší se
připomenout, že její nesplnění bylo by lze kvalifikovat nanejvýše jako vadu
řízení, k níž ovšem dovolací soud (mohla-li mít za následek nesprávné
rozhodnutí) přihlíží toliko v případě přípustného dovolání; srov. § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř.
Závěr založený na hodnocení okolností, že nebyla uzavřena dohoda, jež by
zakládala občanskoprávní titul k umístnění stavby na cizím pozemku, je přitom
skutkovým zjištěním, které nelze úspěšně zpochybnit dovoláním (jež lze podat
toliko z důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ostatně, sama otázka oprávněnosti stavby na cizím pozemku (nyní ve vlastnictví
žalobkyně) z pohledu ustanovení § 135c obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník) není bez dalšího určující pro závěr, zda vlastníku pozemku
přísluší náhrada za jeho užívání jinou osobou, bylo-li zjištěno, že v době, za
kterou je žádána náhrada, zde občanskoprávní titul k užívání pozemku,
zatíženému stavbou vodního díla ve vlastnictví žalovaného, není (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010, jenž
je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových
stránkách www.nsoud.cz). Přitom i v případě vodních děl zřízených na cizím
pozemku, legalizovaných zákonem (srov. § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní
zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014), stanoví zákon povinnost vlastníka
stavby k náhradě (srov. čl. LV – přechodná ustanovení – zákona č. 303/2013 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého
práva).
Pro rozhodnutí o věci mezitímním rozsudkem nejsou (nemohou být) významné ani
žalovaným současně uplatňované okolnosti o rozsahu omezení vlastníka pozemku
stavbou ve vlastnictví jiného (a současně i výše prospěchu žalovaného), jejichž
posouzení se může projevit právě při určení výše náhrady za omezení
vlastnického práva žalobkyně (a bezdůvodného obohacení žalovaného).
Relevantní není ani argumentace žalovaného zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), ve vazbě na soudem učiněná skutková zjištění o termínu zhotovení
(dokončení) stavby („podzim 1991“), při současném připomenutí, že posuzovaná
věc postrádá „rozměr restituční“, jestliže vlastnické právo na stát v rozhodné
době nepřešlo (a kdy i dovolatelem zmiňované ustanovení § 22 odst. 7 zákona o
půdě řeší vypořádání nároků vlastníka pozemku, na němž je stavba ve vlastnictví
jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve
vlastnictví státu, v situaci, kdy má vlastník pozemku nevypořádané nároky na
poskytnutí náhrad podle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu dle
zákona č. 42/1992 Sb.).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky
uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o nákladech tohoto
dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty
před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu