28 Cdo 3571/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele V.
H., K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, 263 00 Dobříš, Pleskotova
1698, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014, sp.
zn. 14 Co 135/2014, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově
pod sp. zn. 9 C 40/2007 (žalobce V. H., proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 0131 2774, 130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká
1024/11a, o obnovu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O podání žalobce, došlém soudu dne 30. 4. 2012, bylo rozhodnuto usnesením
Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-410 (ve znění
opravného usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455). Tímto usnesením
soudu prvního stupně bylo odmítnuto podání žalobce, jímž se domáhal obnovy
řízení, v němž došlo k vydání rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 5. 2010, č. j. 9 C 40/2007-338, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 13. 12. 2011, sp. zn. 14 Co 617/2010. Soud prvního stupně ve svém usnesení
ze dne 25. 6. 2012 uváděl, že „podání žalobce bylo nesrozumitelné, nebyl v něm
uveden zákonný důvod obnovy řízení, nebyly označeny důkazy, jimiž měla být
prokázána důvodnost obnovy řízení a nebyly doplněny skutečnosti, které by
svědčily o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána včas“; v usnesení soudu
prvního stupně bylo také uvedeno, že žalobci bylo doručeno usnesení ze dne 21. 5. 2012, č. j. 9 C 40/2007-448, s výzvou k odstranění vad podání, na kterou
však žalobce nereagoval, své podání ze dne 30. 4. 2012 nedoplnil a soudem
vytýkané vady podání neodstranil. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 135/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního
soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-450 (ve znění opravného
usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455) potvrzeno. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich
náhradu. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud podle
ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu přezkoumal odvoláním
napadené usnesení soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo,
a to jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve
výrocích napadeného usnesení (§ 212 odst. 6 občanského soudního řádu) a podané
odvolání žalobce důvodným neshledal. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uváděl, že podle jeho názoru usnesením soudu
prvního stupně ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-450 Okresního soudu v
Chomutově odmítnuté podání žalobce (došlé soudu dne 30. 4. 2012), které je
podle svého obsahu žalobou na obnovu řízení, neobsahuje náležitosti, které
zákon pro takovou potřebu stanoví a vyžaduje, a to jednak v ustanovení § 42
odst. 4, věta první, občanského soudního řádu a dále pak v ustanovení § 232
odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud ve svém usnesení měl za to, že žalobce byl soudem prvního stupně
řádně vyzván k opravě a doplnění vadného podání, jímž se zahajuje řízení o
obnovu řízení (tedy žaloby na obnovu řízení), byl poučen o tom, v čem je žaloba
neurčitá a jaké náležitosti postrádá a o tom, jak má oprava a doplnění podání
být provedeno, jakož i o tom, jaké následky bude mít, pokud žalobce vytčené
vady svého podání neodstraní.
Žalobce však, jak měl dovolací soud za to, na
výzvu soudu prvního stupně v jím stanovené lhůtě nereagoval; neurčitá podání
žalobce, které neobsahovalo všechny stanovené (občanským soudním řádem)
náležitosti tedy soud prvního stupně odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2
občanského soudního řádu. Odvolací soud dovozoval, že žalobce neodstranil vady
svého podání ani později do rozhodnutí odvolacího soudu a tedy podání žalobce
zůstalo nadále neurčité a jeho vady brání dalšímu pokračování v řízení (tj. věcnému projednání žaloby na obnovu řízení). Z uvedených důvodů a protože také nebyly odvolacím soudem shledány žádné vady
řízení, jež vydání odvoláním napadeného usnesení předcházelo, odvolací soud
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil odvoláním napadené
usnesení jako věcně správné (včetně výroku o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků
řízení právo na náhradu tohoto řízení nenáleží, když žalobce nebyl v odvolacím
řízení úspěšný a žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 7. 5. 2014 a dovolání ze
strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 3. 7. 2014, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2013 (sp. zn. 9 Co 1371/2013 Krajského soudu v Ústí nad Labem) a aby spolu se
zrušením usnesení Krajského soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 135/2013,
byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení občanského
soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, které, podle názoru dovolatele, se odlišuje od rozhodování
dovolacího soudu ve srovnatelných případech.
Dovolatel vytýkal ve svém dovolání rozhodnutí odvolacího soudu zejména
„nesprávnost posouzení procesní otázky projednatelnosti návrhu“. Dovolatel má
za to, že jeho návrh, který došel soudu dne 30. 4. 2012, „obsahoval rozhodující
skutečnosti alespoň v té míře, aby jej bylo možné projednat“. Podle názoru
dovolatele „v daném případě návrh směřoval k obnově celého řízení a bez ohledu
na skutečnost, že v tomto řízení bylo částečně rozhodnuto o zastavení řízení a
částečně pak rozsudkem, je vztah obou citovaných rozhodnutí natolik těsný, že
nelze obnovit řízení jen o řízení v části, v níž bylo řízení zastaveno, aniž by
byl dotčen soudem vydaný rozsudek“. Námitky žalobce směřovaly též (uváděl
dovolatel) proti části předmětu řízení, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne
6. 4. 2011, č. j. 9 C 40/2007, řízení zčásti zastavujícím; „uvedené je zřejmé
též z požadavků žalobce na celistvost areálu v rozsahu jak jej definoval
původní privatizační projekt“ týkající se nemovitostí, o něž jde v tomto
řízení; dovolatel je proto přesvědčen, ža „žaloba na obnovu řízení směřovala
proti rozhodnutím soudu v celém rozsahu“. Podle názoru dovolatele „závěry soudů
obou stupňů o absenci navržených důkazů v podání žalobce ze dne 30. 4. 2012
jsou v rozporu s odkazy na listiny, které soud cituje a které byly v návrhu
žalobce obsaženy; k žalobě na obnovu řízení ze dne 30. 4. 2012 byly i připojeny
listiny, z nichž vyplývalo to, co jimi má být prokázáno“. Podle názoru
dovolatele odmítnutí návrhu žalobce pro formální nedostatky lze proto označit
za přepjatý formalizmus.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v § 238
občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže ovšem dovoláním
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu,
podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není
rozhodnutím ve věci samé.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 42 odst. 1, § 43 odst. 1 a § 232 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2014 (sp. zn. 14 Co 153/2014
Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž bylo dovolání dovolatele podáno,
byla řešena procesní otázka posouzení obsahu a náležitostí žaloby na obnovu
řízení v tom smyslu, co je v žalobě na obnovu řízení zapotřebí uvést (zejména
ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 občanského soudního řádu), aby soud mohl
žalobu meritorně projednat a nebyl nucen přikročit k odmítnutí podání, jež má
povahu žaloby na obnovu řízení, ale nemá všechny náležitosti (srov. § 43 odst.
1 občanského soudního řádu), stanovené občanským soudním řádem pro tento právní
úkon.
Odvolací soud tu při posouzení uvedené procesní otázky postupoval podle obsahu
a slovního znění ustanovení § 42 odst. 1 a § 232 odst. 1 občanského soudního
řádu, jež jsou konkrétní, nevyžadující v podstatě výklad při jejich aplikaci na
daný případ srovnávání s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Chybějící nedostatky podání žalobce ze dne 30. 4. 2012 byly v rozhodnutí
odvolacího soudu znovu konkrétně uvedeny a v souladu s obsahem spisu bylo
odvolacím soudem konstatováno, že usnesením soudu prvního stupně odmítnuté
podání žalobce ze dne 30. 4. 2012, neobsahující náležitosti, které zákon pro
žalobu na obnovu řízení stanoví, nebylo žalobcem doplněno ani po výzvě soudu
prvního stupně k doplnění podání ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Odvolací soud tu postupoval při řešení procesní otázky náležitostí žaloby na
obnovu řízení ve shodě s ustanovením § 232 odst. 1 občanského soudního řádu i
ustanovení § 42 odst. 4 a § 43 odst. 1 občanského soudního řádu. Posouzení
odvolacího soudu ohledně uvedené procesní otázky odpovídalo obsahu a slovnímu
znění uváděných ustanovení občanského soudního řádu, od něhož se odvolací soud
neodchýlil, stejně jako se neodchýlil v uvedeném smyslu od právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než svým usnesením (§ 243f odst. 4 občanského
soudního řádu) přikročit podle ustanovení § 243c odst. 1 (věra první i druhá
občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
přípustného (včetně jeho rozšířeného návrhu neodpovídajícího ustanovení § 241a
odst. 6 a § 242 odst. 4 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu