28 Cdo 3574/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v
právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátkou, za účasti 1. S., a. s.,
zastoupené advokáte 2. P. f. Č. r., o vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 81/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, č. j. 28 Co 134/2007-72,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.4.2007, č. j. 28 Co
134/2007-72, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2006,
č. j. 10 C 81/2006-47, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je
vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl
původním vlastníkem pozemku parcely č. 4405, nyní v katastru nemovitostí
vedenému jako části parcely č. 4380/1 - ostatní komunikace, parcely č. 4366/7 -
zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 4366/6 - zastavěná plocha a nádvoří,
vše v katastrálním území P. Dále vzal za prokázané, že předmětný pozemek přešel
do vlastnictví státu na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v
Příbrami ze dne 1.8.1963, č.j. fin. 72.2-2123/63/9, z něhož vyplývá, že J. d.,
závod v P., tento pozemek užívaly na základě nájemního práva vzniklého před
25.3.1959 jako skládku stavebních hmot. Dále odvolací soud zjistil, že na
základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v P. ze dne
31.5.2006, č.j. 1710/92, R IV 11/06 byl zamítnut restituční nárok žalobce na
vydání předmětných pozemků s odůvodněním, že na tyto pozemky se nevztahuje
zákon o půdě. Podle odvolacího soudu vymezení nemovitého majetku, na který se
vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), je upraveno v § 1 odst. 1 a §
30 zákona o půdě, tedy povaha majetku v době účinnosti zákona o půdě (tj. ke
dni 24.6.1991) a účel užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. Shodně
se soudem prvního stupně vyslovil, že předmětný pozemek nebyl ke dni účinnosti
zákona o půdě pozemkem zemědělským, neboť byl v katastru nemovitostí veden jako
části pozemků sloužících jako ostatní komunikace, zastavěná plocha a nádvoří.
Zaujal názor, že takové pozemky netvoří zemědělský půdní fond, proto
nepodléhají režimu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že k okamžiku nabytí vlastnictví
státem předmětný pozemek sloužil jako skládka stavebních hmot, proto jeho
restituce nespadá do působnosti zákona o půdě. Uzavřel, že v dané věci je
rozhodující faktické užívání pozemku k datu jeho odnětí k jiným účelům, než
zemědělským.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2.7.2007 dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam.
Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávný závěr, že
předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona o půdě. Podle dovolatele pokud
po dobu faktického odnětí nemohl ovlivňovat využívání pozemku a hospodařit na
něm a tento pozemek byl využíván k jiným než zemědělským účelům, tato
skutečnost nemůže jít k jeho tíži. Namítal, že současně platné restituční
zákony byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž
došlo vůči vlastníkům. Dále tvrdil, že je nutné, aby všechny orgány veřejné
moci patřičně interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k
přechodu majetku došlo, jinak by docházelo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, resp.
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazoval na skutečnost,
že v době, kdy mohl ovlivnit užití pozemku, byl tento užíván jako louka, tedy
zemědělská půda. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Další účastníci řízení považovali dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
bylo závislé na posouzení, zda na restituci konkrétního nemovitého majetku se
vztahuje zákon o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil
závěr, že předmětný pozemek nebyl pozemkem zemědělským, nesplňoval tedy
kriteria uvedená v § 1 odst. 1 zákona o půdě, neboť byl veden v katastru
nemovitostí jako části pozemků sloužících jako ostatní komunikace, zastavěná
plocha a nádvoří. Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího
soudu, že k okamžiku nabytí vlastnického práva státem, tj. ke dni 1.8.1963,
nesloužil předmětný pozemek zemědělskému hospodaření, nejedná se proto o
nemovitý majetek odpovídající § 30 zákona o půdě. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí též správně zdůraznil, že za rozhodující je třeba v daném případě
považovat, k jakému účelu byly pozemky využívány ke dni přechodu na stát.
Dovolací soud tedy nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v
dané věci nejde o restituci, která by spadala do působnosti zákona o půdě.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla
založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dále je nutno poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového
výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v
souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu