28 Cdo 3579/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o
dovolání dovolatelky K. V., zastoupené advokátem, proti usnesení Městského
soudu v Praze z 30. 12. 2005, sp. zn. 24 Co 314/2005, vydanému v právní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003 (žalobců: 1. J.
H., 2. V. P., a dalších účastníků řízení (podle ustanovení § 244 a § 250a
občanského soudního řádu), 3. K. V., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů
advokátkou, 4. MUDr. K. V., zastoupené K. V., 5. IROP-I. a r. o., 6. P. f. ČR,
o určení vlastnictví k nemovitostem, a dále žalobců: a) K. V. a b) MUDr. K. V.
a dalších účastníků řízení o této žalobě: c) J. H., d) V. P., e) IROP-I. r. o.
P. a f) P. f., o určení vlastnictví k týmž nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelky K. V. se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
V řízení o žalobě, podané v této právní věci žalobci J. H. a V. P. dne 12. 12.
2003 a žalujícími K. V. a MUDr. K. V. dne 28. 1. 2004, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 5 usnesením z 30. 9. 2004, č. j. 16 C 490/2003-73 (ve znění doplňujícího
usnesení z 22. 6. 2005, č. j. 16 C 490/2003-91), o odmítnutí žaloby žalobkyně,
domáhající se určení, že spoluvlastníky pozemku parc. č. 1453 v katastrálním
území K. jsou K. V. (z ideálních sedmi čtyřicetin), MUDr. K. V. (z ideálních
pěti dvacetin), V. P. (ze sedmi ideálních čtyřicetin) a J. H. (z ideálních osmi
dvacetin), a to pro opožděnost podané žaloby. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně K. V. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí žaloby rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 30. 12. 2005, sp. zn.
24 Co 3579/2006. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30. 9. 2004, č. j. 16 C 490/2003-73 (ve znění
doplňujícího usnesení z 22. 6. 2005, č. j. 16 C 490/2003-91). Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně K.
V. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval především na to, že usnesením soudu prvního stupně
byla odmítnuta pouze žaloba žalobkyně K. V., nikoli také žaloba žalobkyně MUDr.
K. V., takže o žalobě této další žalobkyně (kterou v tomto soudním řízení
žalobkyně K. V. zastupuje), soudem prvního stupně rozhodnuto nebylo. Z
uvedeného důvodu se odvolací soud „zabýval výhradně včasností žaloby, podané
žalobkyní K. V.“.
Odvolací soud poukazoval k otázce včasnosti nebo opožděnosti žaloby K. V. na
to, že žaloba podaná v této právní věci podle ustanovení § 244 občanského
soudního řádu, navazovala na řízení, které probíhalo před P. ú. P. a bylo
ukončeno vydáním rozhodnutí z 10. 10. 2003, č. j. PÚ 6350/92, jímž bylo
rozhodnuto, že J. H., K. V., K. V. a V. P. nejsou vlastníky čtyř pětin pozemku
parc. č. 1453 – zahrady (o výměře 896 m2), zapsaných na listu vlastnictví č.
609 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P.-m. Zásilka od odesílatele
– P. ú. P. (kterou bylo doručováno uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu z 10.
10. 3003, č. j. /Ú 6350/02), byla uložena pro adresátku K. V. na poště v P. 5
dne 17. 10. 2003 (stejně jako pro adresátku MUDr. K. V.). Dne 20. 10. 2003 byly
obě zásilky doručeny K. V.; na dodejkách bylo uvedeno doručení dnem 20. 10.
2003, ale vydána byla jen doručovaná zásilka pro K. V. (zásilka pro MUDr. K. V.
dne 20. 10. 2003 vydána nebyla s poznámkou, že tato adresátka se dlouhodobě
zdržuje v zahraničí); doručení rozhodnutí pozemkového úřadu ze 10. 10. 2003 do
vlastních rukou K. V. dne 20. 10. 2003 bylo soudu prvního stupně oznámeno
sdělením pošty v P. 5 ze 14. 9. 2004 (založeným na čl. l. 72 spisu Obvodního
soudu pro Prahu 5, sp. zn. 16 C 490/2003).
Za těchto uvedených okolností dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba K. V.
podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu, podaná u soudu 28. 1. 2004, je
žalobou podanou po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního
orgánu, jak je tato lhůta stanovena v § 247 občanského soudního řádu. Odvolací
soud tedy podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil usnesení
soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně K. V. pro opožděnost.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 a násl. občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu z 30. 12. 2005 (sp. zn. 24 Co 314/2005 Městského
soudu v Praze) bylo podle sdělení v předkládací zprávě Obvodního soudu pro
Prahu 5 z 11. 12. 2006, vycházejícího, v rámci čitelnosti, z údajů na doručence
(s čímž se dovolací soud ztotožňuje), doručeno žalobkyni K. V. dne 7. 2. 2006 a
dovolání ze strany této bylo dne 13. 4. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu
5, tedy (srov. k tomu ustanovení § 146 odst. 6 občanského soudního řádu) ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z
30. 12. 2005 (sp. zn. 24 Co 314/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutím
odvolacího soudu, napadeným jejím dovoláním, byla tu řešena právní otázka
včasnosti podané žaloby v rozporu s procesním i hmotným právem. Jako dovolací
důvod dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především zdůrazňovala, že je tu třeba řešit otázku zásadního
právního významu, a to „zda je žaloba podána opožděně i v případě, kdy se
účastník řízení řídí vadným poučením o délce a počátku běhu lhůty k podání
žaloby“. Dovolatelka má za to, že podstatou jejího dovolání je skutečnost, že
„dovolatelka byla při převzetí rozhodnutí P. ú. P., když přebírala dne 2. 12.
2003 rozhodnutí v zastoupení své dcery MUDr. K. V., poučena pracovnicí P. ú. P.
o tom, že lhůta k podání žaloby i v jejím případě běží až od doručení
rozhodnutí pozemkového úřadu poslednímu z účastníků řízení“. Po tomto poučení
podávala dovolatelka žalobu „z důvodu ekonomičnosti za sebe i za dceru MUDr. K.
V. společně, v dobré víře o době běhu lhůty pro podání žaloby, počítané ode dne
doručení rozhodnutí MUDr. K. V.“, která před tím byla v zahraničí. V této
souvislosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že uvedenou námitku ohledně
nesprávného poučení, dané K. V. „nehodnotil a dovolatelku také nepoučil o její
případné povinnosti dokazovat své tvrzení o vadném poučení“.
Žalobci J. H. a V. P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky K. V. uváděli,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru těchto žalobců nebylo
ani toto dovolání podáno řádně a včas. Podle názoru uvedených vyjadřujících se
žalobců „podáním dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 12.
2005, doručenému 3. 2. 2006 K. V., vlastně až doplněným a upřesněným znění
dovolání dne 25. 9. 2006, byla dovolatelkou K. V. promeškána lhůta podle § 240
odst. 2 a 3 občanského soudního řádu“.
Zejména však žalobci J. H. a V. P. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně K. V.
zdůrazňovali, že žalobkyně K. V. i žalobkyně K. V. nepodaly řádně a včas žalobu
v této právní věci podle ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu, tj. ve stanovené lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí
správního orgánu (tj. rozhodnutí P. ú. P. ze dne 10. 10. 2003, č. j. PÚ
6350/92). Podle názoru žalobců J. H. a V. P. nelze pokládat za důvodné tvrzení
dovolatelky K. V., že jí zastupované MUDr. K. V. bylo doručeno rozhodnutí
správního orgánu až 2. 12. 2003, když zástupkyni K. V. bylo doručeno toto
správní rozhodnutí již 20. 10. 2003; podle názoru žalobců J. H. a V. P. „nelze
tu vyvozovat, že žaloba podaná K. V. za K. V. byla podána včas“.
Vyjadřující se žalobci J. H. a V. P. jsou zároveň toho názoru, „neexistuje
žádný doklad o tom, že K. V., respektive K. V., převzala rozhodnutí P. ú. 2.
12. 2003 a že K. V. byla údajně nesprávně poučena o běhu lhůty k podání žaloby
u soudu“.
Dovolání dovolatelky K. V. bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst.
3 občanského soudního řádu jako dovolání přípustné, když podle tohoto
ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci trpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a
odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Při posuzování aplikace a výkladu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského
soudního řádu vycházel dovolací soud z právních závěrů, vyjádřených v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, podle nichž o vadu řízení jde tehdy, došlo-li k ní v
průběhu řízení před soudem, nikoli až při rozhodování soudu, a byl-li postup
soudu, při němž k vadě řízení došlo, nesprávným postupem, a to zejména došli-li
při něm k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. při
nesprávném nepředvolání účastníka k jednání u soudu). Pochybení tohoto druhu
dovolací soud v daném případě neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), posoudil-li soud projednávanou
právní věc podle nesprávného právního předpisu a nebo si použitý právní předpis
nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávané odvolání (vytýkající
nesprávné posouzení včasnosti podání žaloby, kterou se žalobkyně domáhala
určení vlastnictví k nemovitosti v právní záležitosti, o níž bylo již
rozhodnuto jiným orgánem), jak to uváděl na str. 2 a 3 svého usnesení z 30. 12.
2005 (sp. zn. 24 Co 314/2005 Městského soudu v Praze), zejména podle ustanovení
§ 247 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba (jež
byla podána ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu a podle
ustanovení § 246 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu) ve lhůtě dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu; zmeškání této lhůty nelze prominout.
Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu není třeba k
projednání odvolání účastníka řízení nařizovat jednání, jestliže odvolání
směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci
samé.
Žaloba žalobkyně K. V. (podaná ve smyslu ustanovení § 244 občanského soudního
řádu a ustanovení § 246 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) se týkala projednání v
občanském soudním řízení právní věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, a to
rozhodnutím P. ú. P. ze 16. 10. 2003, č. j. PÚ 6350/92. Toto písemné rozhodnutí
obsahovalo ve svém závěru správné poučení ve znění: „Tato věc může být
projednána na návrh v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1 občanského
soudního řádu). Žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení
rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 o. s. ř.) u soudu, v jehož obvodu je
nemovitost (§ 249 odst. 1 a § 250 odst. 2 o. s. ř.)“.
O poučení, které musí obsahovat písemné vyhotovení správního rozhodnutí, bylo v
dřívějším správním řádu (v zákoně č. 71/1967 Sb.) uvedeno, že „poučení obsahuje
údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat, v jaké
lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat“.
Také v ustanovení § 68 odst. 5 nynějšího správního řádu (zákona č. 500/2004
Sb.) uvedeno, že v poučení, které obsahuje rozhodnutí správního orgánu „se
uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možné
podat proti rozhodnutí odvolání, od kterého dne se tato lhůta počítá, který
orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se podává“.
Právní názor dovolatelky o tom, že tu má právní význam jí tvrzené následné (po
vydání správního rozhodnutí) ústní poučení správního orgánu o tom, „ od kterého
dne se počítá lhůta“ k podání žaloby ve věci, v níž bylo již rozhodnuto
správním orgánem, je jen úvahou dovolatelky, která nemá oporu v některém
ustanovení právního předpisu. Ustanovení § 247 odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu kogentně a bezvýjimečně stanoví: „Zmeškání lhůty nelze prominout“.
Výsledný právní závěr odvolacího soudu, že „žaloba K. V., podaná 28. 1. 2004 ve
věci rozhodnutí pozemkového úřadu, které jí bylo doručeno 20. 10. 2003, je
žalobou podanou opožděně vzhledem k ustanovení § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu“, je tedy právním závěrem, který byl učiněn podle odpovídajícího
právního předpisu a nešlo při jeho zaujetí o nesprávný výklad právního předpisu
(srov. již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 13 /45/); tento výsledný právní závěr odvolacího
soudu není také závěrem v rozhodnutí, jež by vycházelo ze skutkových zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst.
3 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním dovolatelky napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není správné tak, aby bylo na místě jeho zrušení,
jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky svým usnesením
podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobci J. H. a V. P. na vyjádření k dovolání žalobkyně K. V.,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto
nákladů, vynaložených v dovolacím řízení, uvedeným žalobcům nepřiznal; dovolací
soud tu přihlížel jednak k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání a
jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě
to, co již bylo ze strany žalobců J. H. a V. P. již uplatněno v řízení o
odvolání u odvolacího soudu. Dalším účastníkům řízení náklady řízení v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu