U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) V. P., b) Z. L., c) S. K., d) F. L., e) S. L. všech zastoupených
JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského
2784, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, jehož jménem jedná Úřad pro zastupování ve věcech
majetkových, o náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 697.918,50 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 99/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 20 Co 63/2015-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 8. října 2014, č. j. 25 C 99/2013-84 ve spojení s usnesením
téhož soudu ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 25 C 99/2013-92, kterým tento soud
zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům a) - d)
každému částku 77.546,50 Kč a žalobkyni e) částku 465.279,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. K otázce jeho
přípustnosti pouze výslovně citovali ustanovení § 237 o. s. ř. a uvedli, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná ve vyjádření namítala, že dovolání neobsahuje náležitosti dle § 241a
odst. 2 o. s. ř., neboť v něm chybí konkrétní vymezení přípustnosti dovolání a
konkrétní dovolací důvod a navrhovala dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první,
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, a čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť
dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považují za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva mají dovolatelé za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné
proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde
o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 –
ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21.
ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze
uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s.
ř.) dovolatelé v posuzovaném případě nedostáli. Pouhá citace ustanovení § 237
o. s. ř. – jak výše uvedeno
– řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není a projednatelnost
dovolání nemůže založit ani pouhý poukaz na to, že se soud měl (více) zabývat
okolnostmi (společenskými a právními), za kterých byla činěna výzva k vydání
živého a mrtvého inventáře, neboť tato námitka je fakticky pouze námitkou
skutkovou.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy žalovaná se vyjádřila k dovolání, rozhodnuto tak, že
žalované byly přiznány ve výši 300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu