U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce: TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Brně,
Mlýnská 326/13, zastoupen JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v
Praze, Dobrovského 10, proti žalovaným: 1) JUDr. V. Z., správkyně konkursní
podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., zastoupena JUDr. Pavlem
Jařabáčem, advokátem v Ostravě, Puchmajerova 7, 2) Ing. F. M., 3) Česká
republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, 4) B. F., zastoupen JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v
Ostravě, Puchmajerova 7, 5) TECHNOEXPORT, akciová společnost pro zahraniční
obchod, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, zastoupena JUDr. Pavlem
Jařabáčem, advokátem v Ostravě, Puchmajerova 7, 6) Česká republika –
Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, o zaplacení částky 8,000.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 14 C 309/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. 1. 2008, č. j. 29 Co 411/2007-184, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným1), 4) a 5 společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.800,- Kč, a to do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Pavla
Jařabáče.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 6 nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2007, č. j. 14 C
309/2006-137, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaní byli povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 8,000.000.000,- Kč (výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně). Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě ve výši
15.895.230,- Kč byl zavázán žalobce; ve výroku III. téhož rozsudku bylo ve
vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 6) určeno, že žádný z nich nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku IV. rozsudku odvolací
instance byl žalobce zavázán zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení
řízení ve výši 1.000.000,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve stejné výši.
Ve věci se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady
škody, která mu měla vzniknout jako vlastníku nemovitostí (pozemků
specifikovaných v podání) nabytých od společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r.
o. před prohlášením konkursu na majetek této společnosti, a to postupem a
jednáním označených žalovaných. Žalovaná 1) je správkyní konkursní podstaty
úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., žalovaný 2) je bývalým správcem
konkursní podstaty téhož úpadce a žalovaní 4), 5) a 6) věřitelé úpadce a
členové věřitelského výboru. Škoda měla žalobci vzniknout tím, že na výzvu
správce konkursní podstaty složil cenu nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč, ale
nemovitosti byly přesto zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Žalobce následně
podal žalobu na jejich vyloučení z podstaty, ale řízení v této věci nebylo
doposud ukončeno. Zbylá část škody žalobci měla vzniknout v důsledku toho, že
na nemovitostech měl v plánu vybudovat stavbu regenerace jednotky odpadních
olejů (stavební povolení ze dne 24. 7. 1996). Výši škody pak žalobce odvozoval
z hodnoty podniku za předpokladu nepřetržitého chodu a uvedení do provozu nové
generace odpadních olejů při dosažení výsledků v souladu s finančním plánem a
dále z ceny stavebních prací na přípravné práce pro investiční výstavbu a z
provozu podniku žalobce od složení ceny věci ke dni podání žaloby.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že správce konkursní podstaty
úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. vyzval žalobce ke složení ceny
předmětných nemovitostí a po jejím uhrazení zapsal nemovitosti do konkursní
podstaty, přičemž proti tomuto postupu se žalobce bránil formou excindační
žaloby u Krajského soudu v Ostravě; řízení u soudu však nebylo doposud
ukončeno. Soud však ve věci neshledal naplnění zákonných předpokladů pro vznik
odpovědnosti žalovaných za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“, která měla
žalobci vzniknout. K tomu dodal, že správkyně konkursní podstaty nemovitosti do
podstaty zapsala na základě rozhodnutí soudu; žalobce pak musel ve věci
postupovat formou žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, o níž
má rozhodnout věcně příslušný soud. Do skončení řízení o excindační žalobě
nelze učinit závěr, zda ze strany soudu či správce konkursní podstaty došlo k
nezákonnému postupu, tudíž je nutné návrh žalobce na náhradu škody shledat jako
předčasný. Pokud šlo o žalobu směřující proti členům věřitelského výboru, soud
prvního stupně na jejich straně neshledal žádné protiprávní jednání, jelikož ve
vztahu k žalobci, správkyni konkursní podstaty či konkursnímu soudu nejsou
vázáni žádným zákonným či jiným příkazem. V důsledku toho se soud již dále
nezabýval tím, zda škoda žalobkyni vznikla a zda se tak stalo v příčinné
souvislosti se zapsáním nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a nevyhověl
ani návrhu žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení věci
projednávané Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Teprve
výsledek tohoto řízení by mohl znamenat vznik jednoho z předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu, avšak není v něm řešena otázka, kterou by si soud mohl
jinak posoudit sám. Soud prvního stupně tak návrh žalobce pro jeho předčasnost
a bezdůvodnost zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o
bezdůvodnosti podané žaloby, avšak nikoliv v případě posouzení povahy nároku
žalobce vůči žalovaným 1) až 3) podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud uvedl, že
nebylo prokázáno, že existuje rozhodnutí vydané v konkursním řízení, z něhož
žalobce uplatněný nárok dovozuje, které by bylo zrušeno pro nezákonnost, a také
postup správce konkursní podstaty při zápisu předmětných nemovitostí do
konkursní podstaty nebyl nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., protože zcela odpovídal § 19 odst. 1 a 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Soud uvedl, že u žalovaných 1) až 3)
nebyly splněny zákonné předpoklady po vznik odpovědnosti za škodu podle zákona
č. 82/1998 Sb. a kromě toho žaloba proti nim byla podána dříve, než bylo
příslušným orgánem o nároku žalobce rozhodnuto. Odvolací instance rovněž
potvrdila závěr soudu prvního stupně o bezdůvodnosti žaloby ve vztahu ke členům
věřitelského výboru, jelikož ten vykonává pouze informační činnost a má právo
požadovat ocenění majetku znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého
právního zástupce dovolání. Uvedl, že závěry soudů nižších instancí o povaze
nároku jsou mylné, neboť na odpovědnost žalovaných 1) a 2) se vztahuje právní
úprava podle občanského zákoníku a ne podle zákona č. 82/1998 Sb. Současně
dodal, že věřitelský výbor dohlíží nad činností správce konkursní podstaty a je
oprávněn v rámci konkursního řízení ukládat mu povinnosti ve vztahu ke
konkursnímu řízení. Podle žalobce je nejasná i otázka předčasnosti žaloby u
žalovaných 3) a 4), protože není zřejmé, zda odpovídají ve smyslu § 8 zákona č.
82/1998 Sb., nebo ve smyslu § 13 téhož zákona; žalobce je názoru, že jejich
odpovědnost se řídí ustanovením § 13 uvedeného zákona, tedy z titulu
nesprávného úředního postupu (žalovaný 3/ vyzval žalovaného 1/, aby nemovitosti
zapsal do konkursní podstaty). Žalobce v dovolání uvedl, že je přesvědčen o
vzniku škody, a to bez ohledu na výsledek excindačního sporu a je na místě
přerušení řízení v důsledku podané žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní
podstaty úpadce. Na závěr žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci
soudy nižších instancí navrhl zrušení obou jejich rozsudků a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; žalobce rovněž požadoval odklad vykonatelnosti
rozsudků, přičemž v tomto bodě bylo návrhu dovolacím soudem vyhověno.
K dovolání se vyjádřili postupně všichni žalovaní. Žalovaní 1), 4) a 5)
prostřednictvím advokáta uvedli, že v rozsudcích obou nižších instancí
neshledávají žádnou procesní vadu ani rozpor s hmotným právem. Žalovaný 2)
uvedl, že své vyjádření považuje za bezpředmětné vzhledem k tomu, že žaloba
měla být vůči němu vzata zpět. Za žalované 3) a 6) podala vyjádření
zaměstnankyně právního oddělení, přičemž se ztotožnila jak s rozsudkem soudu
prvního stupně, tak i se soudem odvolacím a navrhla dovolání jako nedůvodné
odmítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený na základě plné moci
advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř.; dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání, byl uplatněn podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel odvozuje odpovědnost žalovaných jednak z občanskoprávních
předpisů – tj. odpovědnost obecná podle § 420 obč. zák. (žalovaní 1/ a 2/) a
jednak ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalobci měla škoda vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu. V případě České republiky – Ministerstva
financí žalobce rovněž klade otázku, zda je možné odpovědnost těchto subjektů
posuzovat podle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tj. jako odpovědnost za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nebo podle ustanovení § 13 téhož
zákona jako odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Nejvyšší soud konstatuje, že odpovědnost žalovaných 1) a 2) je nutné
posuzovat pouze z pohledu občanskoprávních předpisů, nikoliv podle zákona č.
82/1998 Sb., v čemž se shoduje jak se závěry učiněnými odvolací instancí, tak i
s dovolatelem. Jak sám dovolatel uvádí, stát odpovídá za stanovených podmínek
pouze za škodu způsobenou při výkonu státní moci těmito subjekty:
a) státními orgány,
b) právnickými a fyzickými osoby při výkonu státní správy, která jim
byla svěřena zákonem nebo na základě zákona,
c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu
státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
Výkon funkce správce konkursní podstaty však není výkonem státní správy.
Ústavní soud k tomu uvedl, že správce konkursní podstaty je zvláštním
veřejnoprávním orgánem. Nejde však o státní orgán nebo orgán státní organizace
(a zcela zjevně ani o orgán společenské organizace) ve smyslu ustanovení § 1
odst. 1 zákona, což se podává i z toho, že nese (na rozdíl od státního orgánu)
vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které
mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne
25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný pod č. 403/2002 Sb.).
Odpovědnost státu v takovém případě může vzniknout až v případě nesprávného
úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu, který v konkursním řízení
vydává rozhodnutí, tj. soudu.
Nejvyšší soud dále dodává, že správce konkursní podstaty zařazuje do
soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající
majetkovou hodnotu, o níž má za to, že patří nebo může patřit do podstaty, i
když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí
jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto
pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), má správce
povinnost vyrozumět konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující
zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá
správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez
poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis,
konkursní soud - nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce
konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu
vyřadit - usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti
správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací,
excindační žalobou). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998,
sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 52/1998.
Dovolací instance sdílí názory soudů nižších instancí o předčasnosti
podané žaloby, směřující proti žalovaným 1) a 2). V době rozhodování nižších
instancí nebylo ve věci skončeno řízení o vylučovací žalobě, které probíhá u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Vzhledem k této
skutečnosti tak v současnosti neexistuje právní titul, na jehož základě by mohl
žalobce po žalovaných 1) a 2), resp. i žalovaných 3), 4), 5) a 6) požadovat
náhradu údajně vzniklé škody z jejich nesprávného úředního postupu.
Nejvyšší soud si rovněž dovoluje poukázat na to, že žalobce zřejmě
nenaplnil již základní podmínku pro možnost domáhat se náhrady škody proti
státu formou žaloby podané na soud. V souladu s ustanovením § 14 odst. 1 a 3
zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného
v § 6 téhož zákona. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je
podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Z rozsudků
obou nižších instancí však nijak nevyplývá a není nikde ani výslovně uvedeno,
že žalobce naplnil uvedenou podmínku a žádal ve stanované lhůtě náhradu vzniklé
škody u příslušného státního orgánu, že tedy došlo k předběžnému projednání
návrhu. Nedostatek tohoto projednání může být důvodem pro zastavení řízení, i
když nejde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 2 o. s.
ř., viz R 28/78 a další judikáty).
Pokud jde o odpovědnost orgánů státu podle zákona č. 82/1998 Sb., v
tomto Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004,
sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek jako R 24/2006. Podle něj stát neodpovídá za škodu způsobenou pouze
tím, že správce konkursní podstaty porušil své povinnosti v konkursním řízení.
Za škodu způsobenou třetí osobě tím, že konkursní soud bez dalšího nevydal
správci konkursní podstaty sám pokyn k tomu, aby určitou věc vyloučil z majetku
konkursní podstaty, může stát odpovídat jen tehdy, je-li tato nečinnost
konkursního soudu neospravedlnitelná z pohledu skutečností, jež mu byly o
sepsaném majetku známy. Samotná skutečnost, že bylo zahájeno řízení o
vylučovací žalobě ve smyslu § 19 odst. 2 uvedeného zákona, nečinnost
konkursního soudu neospravedlňuje. Podstatné je, zda nároky třetích osob, jež
měly soupis vylučovat, byly natolik zřejmé, že nečinnost soudu nebyla
nečinností odůvodněnou. Taková situace nastává i tehdy, jestliže konkursní soud
zůstane nečinným přesto, že ví nebo musí vědět o tom, že správce konkursní
podstaty určitý majetek sepsal neoprávněně.
Soudy nižších instancí posuzovaly tvrzenou odpovědnost státních orgánů
podle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. V tom je možné s jejich závěry
souhlasit, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými právními
předpisy. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve
znění účinném k datu prohlášení konkursu, tj. 31. 1. 2001), soud při výkonu své
dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu,
a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Podle § 19 odst. 1 a 2 téhož
zákona jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží
do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných
jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Soud uloží tomu, kdo
uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu
zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci.
Pokud žalobce tvrdí, že nemovitosti neměly být správcem konkursní
podstaty zapsány do konkursní podstaty, tato skutečnost je předmětem
probíhajícího incidenčního řízení u konkursního soudu. Případné závěry o
(ne)zákonnosti postupu státního orgánu lze učinit až poté, co bude v předmětné
věci vydáno rozhodnutí.
Odvolatel ve svém návrhu označuje jako subjekty odpovědné za vznik
škody rovněž věřitele úpadce, resp. věřitelský výbor. V tom Nejvyšší soud
odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutích soudů nižších instancí. Již soud
prvního stupně v rozsudku uvádí, že mělo-li dojít ke vzniku škody zahrnutím
pozemků do konkursní podstaty, pak k tomu rozhodně nedošlo v důsledku hlasování
toho kterého konkrétního člena věřitelského výboru.
Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že podle ustanovení § 154 odst. 1 o.
s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav věci v době jeho vyhlášení. Základem
rozhodnutí je zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší soud je navíc jako soud
právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací) vázán skutkovým stavem nižšími
instancemi zjištěným a není oprávněn jej přezkoumávat. Nejvyšší soud je tak
oprávněn ve věci rozhodovat s ohledem na stav, který ve věci existoval ke dni
vyhlášení rozsudku odvolací instance.
Nejvyšší soud dále odkazuje na závěry učiněné soudy nižších instancí
ohledně posouzení odpovědnosti žalovaných za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7
a násl. zákona č. 82/1998 Sb. V tomto se dovolací instance s nižšími instancemi
rovněž shoduje, jelikož předpokladem odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí je
existence takového rozhodnutí. V tom je podaná žaloba předčasná.
Na závěr dovolací instance shrnuje, že u žádného z žalovaných
neshledala odpovědnost za škodu, která měla žalobci vzniknout v důsledku
nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud, stejně
jako nižší instance, shledal podanou žalobu jako předčasnou, a to s ohledem na
probíhající incidenční řízení u konkursního soudu (zejména pokud jde o žalované
1/ a 2/). Z těchto a dalších výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud podané
dovolání jako nepřípustné a jako takové bylo podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Oproti žalobci byli žalovaní v řízení úspěšní a podle § 243b odst. 5 a
návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. V případě žalovaných 1), 4) a 5),
společně zastoupených advokátem JUDr. Jařabáčem, náleží za tento úkon podle §
14 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč,
redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit.
vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Zároveň je nutné v souladu s § 19a téže vyhlášky
zvýšit sazbu odměny o 30 %, tj. na 6.500,- Kč. Po přičtení režijního paušálu ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí v součtu náklady řízení
přiznané žalobci 6.800,- Kč. Ve vztahu k žalovanému 2) nevzniká žalobci
povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení, jelikož v tomto případě
nevznikly; žalovaným 3) a 6), přestože vyjádření k dovolání podali, žádné
náklady nevznikly, když vyjádření za ně bylo podáno zaměstnankyní právního
oddělení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu