28 Cdo 3648/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce V. Š., bytem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Pstružovská 1547,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku,
Zámecké nám. 42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 249/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2011, č. j. 8 Co 496/2010-333, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2011, č. j. 8 Co 496/2010-333,
se v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se
žaloba ohledně částky 59.674,- Kč s přísl. zamítá, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout
nesprávným úředním postupem, jehož se dopustil Okresní soud ve Frýdku – Místku
vydáním rozsudku pro zmeškání ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 11 C 59/2000. Na
základě tohoto rozsudku byla vůči žalobci jako povinnému nařízena exekuce,
jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jiří Král, jenž vydal
exekuční příkaz na prodej movitých věcí žalobce. Dne 17. 4. 2002 byl v místě
podnikání žalobce proveden soupis movitých věcí, byla zajištěna finanční
hotovost a byl zabaven osobní automobil, přičemž tyto předměty byly převezeny
do úschovy soudního exekutora. O vydání rozsudku pro zmeškání se žalobce
dozvěděl teprve při provádění exekuce, načež proti němu podal odvolání, na
jehož základě odvolací soud konstatoval, že nebyly zjištěny podmínky pro jeho
vydání, a proto tento rozsudek zrušil s tím, že žalobce se nezdržoval v místě
svého trvalého pobytu, takže nebylo možné účinné náhradní doručení; rozsudek
pro zmeškání tak byl nesprávně opatřen doložkou právní moci (viz rozsudek
Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 5. 2008, č. j. 17 C 249/2006-195).
Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal žalobce odvolání; následně
byla exekuce zastavena s ohledem na zrušení rozsudku, na jehož základě byla
nařízena. Zabavené věci byly žalobci vráceny dne 23. 7. 2004.
V této věci vydal Okresní soud ve Frýdku – Místku mezitímní rozsudek ze dne 6.
5. 2008, č. j. 17 C 249/2006-195, jenž byl následně potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2008, č. j. 8 Co 441/2008-214.
Citovanými rozsudky bylo rozhodnuto, že nárok žalobce na náhradu škody je co do
základu opodstatněný. Soudy se v nich zabývaly i vznesenou námitkou promlčení,
kterou shledaly nedůvodnou. Předmětem řízení tak zůstala výše požadované
náhrady škody a posouzení, zda veškerá požadovaná škoda je v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním žalované.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č. j. 17 C
249/2006-299, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 348.029,- Kč s
přísl. (výrok I.), ohledně částky 186.644,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky
III. až V.). Žalobce uplatnil své právo u žalované, avšak ta je dopisem ze dne
30. 5. 2006 odmítla uspokojit. Celkem požadoval žalobce v tomto řízení
zaplacení částky 534.673,- Kč s přísl. (po částečných zpětvzetích a změně
žalobního návrhu). Uvedená částka se skládá z nákladů právního zastoupení
žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 59/2000 ve fázi odvolacího řízení
(46.245,- Kč bez DPH), nákladů právního zastoupení v exekučním řízení
(23.122,50 Kč bez DPH; celkem tak žalobce požaduje za právní zastoupení v
nalézacím i exekučním řízení částku 82.548,- Kč s DPH), zaplaceného soudního
poplatku za odvolání proti rozsudku pro zmeškání (39.280,- Kč), ceny nového
nábytku do kanceláří (68.182,- Kč), ceny nového počítačového vybavení (59.674,-
Kč), nájemného za počítačové vybavení (65.340,- Kč), nájemného za náhradní
vozidla (47.543,- Kč), zaplacené silniční daně i pojistného na zabavené vozidlo
(22.106,- Kč) a konečně ušlého zisku ze zmařené licenční smlouvy (150.000,-
Kč). Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 15 odst. 2, § 22 odst. 2, §
26 a § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), a dále podle ust. § 442 odst. 1, 2 a § 443 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud shledal důvodným
požadavek na náhradu zaplaceného soudního poplatku, ceny zakoupeného
počítačového vybavení, částečně i ceny nového nábytku do kanceláří (od žalobcem
vynaložené ceny 68.182,- Kč odečetl obvyklou cenu exekutorem navrácených
movitých věcí ve výši 16.659,- Kč, a přiznal mu tedy částku 51.523,- Kč),
nájemného za náhradní vozidla a ušlého zisku z licenční smlouvy. Za
neopodstatněný však považoval požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení
(v nalézacím i exekučním řízení), silniční daně, pojistného, nájemného za
počítačové vybavení a částečně ceny nového nábytku.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1.
2011, č. j. 8 Co 496/2010-333, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I.
výroku změnil tak, že žalobu co do částky 111.206,- Kč s přísl. a co do části
příslušenství z částky 236.823,- Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně
v tomto odstavci potvrdil, v odstavci II. výroku jej změnil, pokud jde o částku
46.245,- Kč s přísl., tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci tuto
částku, jinak, jde-li o část příslušenství z částky 46.245,- Kč a částku
23.122,50 Kč s přísl., jej potvrdil, a ohledně částky 65.340,- Kč s přísl. a v
odstavcích III., IV. a V. výroku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud shledal odvolání obou účastníků částečně
důvodnými. Zdůraznil, že v této fázi řízení, vzhledem k dříve vydanému a nyní
pravomocnému mezitímnímu rozsudku, se soud prvního stupně správně zabýval jen
výší škody. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
opodstatněnosti požadavku žalobce na uhrazení zaplaceného soudního poplatku,
ušlého zisku ze zmařené licenční smlouvy a nájemného za náhradní vozidla.
Souhlasil s ním rovněž v tom směru, že právo na náhradu škody, jež měla žalobci
vzniknout zaplacením jeho právního zastoupení v exekučním řízení, není dáno.
Soud prvního stupně však pochybil, nepřiznal-li žalobci právo na náhradu škody
ve výši 46.245,- Kč, neboť tyto prostředky žalobce vynaložil na své právní
zastoupení v nalézacím řízení ve fázi od podání odvolání proti rozsudku pro
zmeškání a jednalo se o účelně vynaložené náklady, jež byly v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním žalované. Odvolací soud se též neztotožnil
se závěry soudu prvního stupně, jde-li o požadavek žalobce na zaplacení částky
51.532,- Kč za zhotovení nového nábytku a částky 59.674,- Kč za pořízení
počítačového vybavení. Žalobce tvrdil, že si nábytek a počítačové vybavení
zakoupil náhradou za předměty zabavené při exekuci. Za situace, kdy v řízení
bylo prokázáno, že všechny movité věci zabavené při exekuci, tedy i předmětný
nábytek a počítačové sestavy, byly žalobci vráceny, čili došlo k navrácení do
původního stavu, je třeba konstatovat, že k újmě v majetkové sféře žalobce
nedošlo. Odvolací soud pak přikročil ke zrušení části odstavce II. výroku
rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o částku 65.340,- Kč za pronájem
počítačového vybavení, jelikož je zde dána příčinná souvislost, a je tedy
nezbytné provést dokazování stran toho, zda žalobce tyto věci skutečně
potřeboval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, části jeho výroku, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 111.206,- Kč s přísl.
zamítá, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku
soudu prvního stupně a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud se dopustil nesprávného výkladu ust.
§ 442 odst. 2 obč. zák. Na základě tohoto ustanovení se škoda hradí uvedením do
předešlého stavu jen tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné.
Žalobci sice příslušné věci byly vráceny, ale po více než dvou letech od jejich
zabavení v nefunkčním, případně opotřebovaném stavu. Dovolatel si po zabavení
věcí v nezbytně nutném rozsahu opatřil věci nové, aby předcházel vyšším škodám
(především v podobě ušlého zisku), jež by vznikly v důsledku nemožnosti
pokračovat v dosavadní podnikatelské činnosti. Odvolací soud se nezabýval tím,
zda vůbec poškozený žádal o náhradu škody uvedením do předešlého stavu a zda to
bylo možné a účelné. Navrátit věci bylo sice povinností exekutora, ale vůči
žalobci to bylo zcela neúčelné a v podstatě nemožné. Dovolatel vynaložil na
zakoupení nábytku a počítačového vybavení takové majetkové hodnoty, které bylo
nezbytné vynaložit, aby došlo bezprostředně po odebrání věcí exekutorem k
uvedení věcí do předešlého stavu. Žalobce odkázal na judikaturu i literaturu
definující skutečnou škodu a zabývající se výší peněžité náhrady za způsobenou
škodu. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že
dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu
oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak
tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu
se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně
ovlivňující výsledek sporu nepodávají.
Dovolání je částečně důvodné.
Odkaz dovolatele na ust. § 442 odst. 2 obč. zák. je nepřípadný. Povinností
exekutora plynoucí ze zastavení exekuce bylo vrátit zajištěné movité věci.
Vlastnické právo dovolatele k těmto věcem trvalo a exekutor neměl jakékoliv
oprávnění si věci ponechat. Nejedná se zde tedy o naturální restituci ve smyslu
citovaného ustanovení, ale o projev vlastnického práva žalobce.
Odvolací soud však nesprávně posoudil otázku vzniku škody v souvislosti se
zajištěným počítačovým vybavením. Již v žalobě dovolatel tvrdil, že předmětné
movité věci mu sice byly v srpnu 2004 vráceny, avšak drtivou většinu z nich
nelze využít, když tyto po dvou letech neužívání nemají téměř žádnou hodnotu
(viz č. l. 5 spisu). Ve své účastnické výpovědi žalobce uvedl, že při pokusu o
zprovoznění počítačů vyhořel monitor, kopírka vyžadovala opravu a tonery byly
nefunkční (viz č. l. 106 spisu). Obdobné závěry vyplynuly i z výslechu svědků
K. (viz č. l. 172 spisu) či T. (viz č. l. 193 spisu). Na druhé straně právní
zástupce žalobce na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 4. 5. 2007
konstatoval, že movité věci nebyly v době vrácení nijak poškozeny a odpovídaly
stavu, v jakém je exekutor při soupisu převzal (viz č. l. 75 spisu), stejně
jako exekutor Mgr. Král uvedl, že žalobce neměl výhrady k navráceným věcem v
tom smyslu, že by byly poškozené či nefunkční (viz č. l. 122 spisu). Odvolací
soud se však otázkou poškození vrácených movitých věcí nezabýval a nepokusil se
odstranit rozpory ve výpovědích, k čemuž ho zřejmě vedlo nesprávné právní
posouzení věci, v jehož důsledku nepovažoval uvedené skutečnosti za rozhodné
(viz dále).
Východiskem určení výše škody je cena, jakou měla věc v době, kdy došlo k
jejímu poškození, přičemž cenou v době poškození se rozumí cena v době, kdy
škoda vznikla. Při úplném zničení použité věci se vychází z ceny, za niž lze
obstarat náhradní věc stejné kvality s přihlédnutím k jejímu opotřebení. Výše
škody nemusí být prokázána jen vyúčtováním její opravy. Lze vycházet z ceny
věci, jakou měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem
škůdce. Poškozenému má být umožněno opatřit si stejné množství věcí téhož druhu
a téže jakosti (případně obdobnou věc); proto výslednou cenou je tzv. cena
obvyklá. Tu představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit
náhradní věc (někdy se označuje jako cena obecná). Je to cena tržní, ovlivněná
poptávkou a nabídkou na trhu. Ust. § 443 obč. zák. platí jak při poškození, tak
při úplném zničení, ztrátě či odcizení věci. Pokud jde o nové věci, na nichž
došlo ke škodě, poskytuje se náhrada v plné výši jejich ceny. Při škodě na
věcech starších, použitých a částečně opotřebovaných je třeba zjišťovat obecnou
cenu, kterou tyto věci měly v době poškození. Při určení výše náhrady není soud
vázán způsobem, jaký poškozený navrhuje ke stanovení její výše. Existují v
podstatě dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci.
Buď porovnání, oč se poškozením věci snížil majetkový stav poškozeného oproti
stavu před škodnou událostí, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby
poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, přičemž v případě, že provedenou
opravou dochází ke zhodnocení věci, náhrada se o toto zhodnocení snižuje.
Porovnání hodnoty věci po poškození s její hodnotou před poškozením je vhodné
zejména v situaci, že obnovení jejího původního stavu není ani provedením
opravy možné. Je-li skutečná škoda dána porovnáním obvyklé ceny věci v době
před vznikem škody se stavem po poškození, je jednoznačné, že takto stanovená
cena, která je v podstatě cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu
v daném místě a čase, zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci. Nepřichází proto
v úvahu kromě takto určené peněžní náhrady ještě nějaká další náhrada z důvodu
„snížené prodejnosti“ či „obchodního znehodnocení“. Lze-li výši nároku na
náhradu škody na věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji
zjistit vůbec, postupuje soud podle ust. § 136 o. s. ř. (viz Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1288 – 1291).
Jde-li o vrácený nábytek, žalobce netvrdil, že by došlo v době, kdy s ním
nemohl disponovat, k jeho poškození. Ve své účastnické výpovědi naopak uvedl,
že vrácený nábytek nebyl nijak poškozen (viz č. l. 104 spisu). Toliko z toho,
že se mu jej nepodařilo prodat, nelze vznik škody dovozovat (viz výše). Za
těchto okolností tak nevznikla újma na majetku dovolatele, když tento netvrdil
v daném rozsahu jinou škodu, než tu, že si musel opatřit nábytek nový, čímž
však samo o sobě ke vzniku škody nemohlo dojít. Nejvyšší soud tedy, jde-li o
částku 51.532,- Kč s přísl. za zhotovení nového nábytku, dospěl k závěru, že
dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými
a dovolání v naznačeném rozsahu podle ust. § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Jiná je však situace v souvislosti s počítačovým vybavením. Žalobce tvrdil, že
bylo po vrácení exekutorem poškozeno (byť jeho právní zástupce uvedl, že movité
věci byly vráceny v pořádku), avšak odvolací soud se s tímto tvrzením
nevypořádal. Za daných okolností nelze konstatovat, že tím, že bylo žalobci
počítačové vybavení vráceno, je vznik škody vyloučen, neboť tvrdí-li žalobce,
že uvedené vybavení bylo v mezidobí poškozeno, mohlo ke vzniku škody dojít.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší
soud v daném směru za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek,
jde-li o část výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žaloba se ohledně částky 59.674,- Kč s přísl. zamítá, podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3, věty první,
o. s. ř. věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vysloveným. Jestliže se dovolatel nepokusil o opravu
počítačového vybavení, je třeba výši škody zjistit srovnáním jeho obvyklé ceny
v době před vznikem škody (nikoliv tedy porovnáním ceny zcela nového
počítačového vybavení, jež žalobce zakoupil jako náhradu) se stavem po
případném poškození, v čemž je zahrnuto i hledisko prodejnosti věci. Pokud by
nebylo možné výši škody zjistit, resp. bylo-li by to možné pouze s nepoměrnými
obtížemi, měl by soud postupovat podle ust. § 136 o. s. ř. Neměl by opomenout
ani to, že ohledně zůstatkové ceny vrácených movitých věcí byl již vypracován
Ing. Františkou Jurošovou znalecký posudek (viz č. l. 255 a násl. spisu) a do
částky 16.659,- Kč, představující zbytkovou cenu vrácených movitých věcí, tedy
jejich obecnou cenu po případném poškození, byla žaloba již zamítnuta (přičemž
v této částce je zahrnuta jak obecná cena vráceného nábytku, tak i počítačového
vybavení).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v.
r.
předseda senátu