28 Cdo 365/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem
ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované obci Veverská Bítýška, se sídlem
Na Městečku 72, Veverská Bítýška, IČO 002 82 804, zastoupené JUDr. Janou
Ryšavou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 1874/38, vedené u Okresního soudu
Brno – venkov pod sp. zn. 4 C 56/2000, o zaplacení 131.607,- Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012 – 303, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
20. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012-309, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012-303, ve
znění doplňujícího usnesení potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 C 56/2000-263, kterým byla zamítnuta
žaloba v rozsahu 131.607,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve výrocích
II.- IV. změnil rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve
výroku V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když je přiznal žalovanému
proti žalobci ve výši 6.680,- Kč. V doplňujícím usnesení rozhodl odvolací soud
o zastavení odvolacího řízení ve vztahu k odvolání žalobce proti I. výroku
soudu prvního stupně (výrok VI.) a o nákladech řízení v souvislosti s vydáním
doplňujícího usnesení.
Na základě dovolání žalobce směřujícího proti rozhodnutí ve věci samé a
rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky postupoval Nejvyšší soud podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) a
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce dílem trpí
vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem je nepřípustné.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s
uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti,
přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.), a současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo
patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za
naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně vyložit, v čem má
spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z
nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
nelze dovolání projednat, neboť jde o obligatorní náležitostí (§ 241a odst. 2
o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k
projednání dovolání nepostačuje.
Dovolatel sice v dovolání rozvádí (s odkazem na právní předpisy), proč
nárokoval za užívání svého pozemku právě částku uvedenou v žalobě, proč
nesouhlasí se znaleckými posudky (které považuje za osobnostní) a podrobně
popisuje charakter žalovanou užívaného pozemku, avšak neuvádí žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani neformuluje otázku, která by
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována
rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena
jinak, tedy neuvádí ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ani to, v
čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud
žalobce v úvodu dovolání pouze sděluje, že je podáváno „aby byla právní otázka
posouzena jinak“, jde toliko o neúplnou citaci procesního předpisu, která k
projednání dovolání vést nemůže. Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci samé (ve
vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu) trpí vadami, které nebyly
odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemohl
je Nejvyšší soud projednat věcně.
Žalobce nakonec dovoláním brojil proti rozhodnutí o nákladech řízení mezi
účastníky, tedy proti měnícímu výroku II., kterým bylo vysloveno, že se žalobci
nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (žalobce je chtěl
přiznat z celého předmětu řízení v plné výši), a proti výroku V. rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo naopak žalobci uloženo, aby nahradil žalovanému
náklady odvolacího řízení ve výši 6.680,- Kč; z obsahu dovolání lze ve vztahu k
této části rozhodnutí seznat, že žalobce brojí proti povinnosti platit zmíněné
náklady odvolacího řízení.
Pokud jde o posouzení přípustnosti této části dovolání z hlediska ustanovení §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vycházel dovolací soud z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2013 sp. zn 29 ICdo 34/2013, v němž Nejvyšší soud
dovodil, že určující z hlediska výše peněžitého plnění je součet částek nákladů
za řízení před soudy obou nižších stupňů. Zároveň s odkazem na citované
usnesení vycházel dovolací soud i v této věci z toho, že pro posouzení, zda
dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění převyšujícím 50.000,- Kč, je rozhodující výše nákladů řízení, jejichž
náhradu soudy dovolateli odepřely. Vzhledem k tomu, že již nárok na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, které odvolací soud žalobci zcela
odepřel, už jen s ohledem na počet úkonů právní služby, výši předmětu řízení a
požadované cestovní náhrady převyšuje částku 50.000,- Kč, je zřejmé, že
vyloučení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
nepřichází v úvahu, ovšem dovolání zde není přípustné podle § 237 o. s. ř.
V případě měnícího rozhodnutí, které se týkalo nákladů řízení před soudem
prvního stupně, uplatněné dovolací námitky nesměřují proti otázce procesního
práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel totiž namítá,
že rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckých posudcích, a proto mělo být o
nákladech rozhodnuto v jeho prospěch podle § 142 odst. 3 o. s. ř., avšak zcela
přehlíží, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že
právě toto ustanovení na posuzovanou věc dopadá, a bylo by na místě je
aplikovat, ovšem odepřel dovolávajícímu se žalobci právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně s poukazem na splnění podmínek § 150 o. s. ř.
Proti aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se však dovolatel nevymezuje.
Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud sice § 142 odst. 3 o. s.
ř. neaplikoval, nýbrž postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ovšem procesní
předpis vyložil přiléhavě vzniklé procesní situaci. Rozhodování odvolacího
soudu oproti soudu prvního stupně totiž na znaleckém posudku primárně
nezáviselo, nýbrž šlo o přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně,
který ze znaleckých posudků vycházel, a proto odvolací soud nepochybil, když
při rozhodování o nákladech odvolacího stupně vyšel z ustanovení § 142 odst. 1
o. s. ř. Posuzováno hlediskem materiální spravedlnosti to pak byla žalovaná,
kdo měl v odvolacím řízení plný úspěch, když soud shledal odvolání žalobce v
plném rozsahu nedůvodným, a proto jí odvolací soud správně přiznal náhradu
nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši. Z výše uvedeného je zřejmé,
že dovolání nemůže být přípustné ani proti rozhodnutí o nákladech řízení, a
proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl postupem podle § 243c odst. 1 o. s.
ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu