28 Cdo 3665/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. Č., bytem P. 10, V. n. 111/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 9.472,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 116/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2012, č. j. 25 Co 191/2012-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo ve výroku I. změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2012, č. j. 26 C 116/2010-128a, a to tak, že odvolání žalobce do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2011, č. j. 26 C 116/2010-95, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 9.472,- Kč s příslušenstvím, bylo odmítnuto nikoli pro opožděnost, nýbrž pro nepřípustnost. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (označeno jako „odvolání“).
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 7. 5. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolací instance upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože usnesení o odmítnutí odvolání v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 237 odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/1998, příp. usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88/1997). Přípustnost dovolání tedy nebylo možno dovodit z žádného ustanovení rozhodného procesního práva. Nejvyšší soud proto, aniž vyžadoval splnění podmínky obligatorního zastoupení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu