28 Cdo 3677/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce V. G., zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se
sídlem Praha 4, Pod Sokolovnou 692/11, proti žalovanému R. T., zastoupenému
JUDr. Ivankou Fučíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Na zámecké 11, o
zaplacení částky ve výši 1.450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 51/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 12. 3. 2009, č.j. 20 Co 589/2008-81,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
39.805,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Vlastimily Kaufmannové, advokátky zastupující žalobce.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 2. 2007 domáhal na žalovaném
zaplacení částky 1.450.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že
dne 13. 11. 2000 uzavřel se žalovaným prostřednictvím realitní kanceláře TAKT
dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém
družstvu Nedašovská (dále jen „předmětnou smlouvu“). Na základě předmětné
smlouvy se žalobce stal členem družstva a nájemcem družstevního bytu č. 3, o
velikosti 4 + 1, I. kategorie a garáže v domě č. p. 334, v P. 5 – Z. (dále jen
„předmětný družstevní byt“). V souladu s předmětnou smlouvou zaplatil žalobce
za převod členských práv žalovanému dne 13. 11. 2000 částku 1.450.000,- Kč.
Následně žalobce dne 22. 11. 2000 prostřednictvím realitní kanceláře TAKT
uzavřel smlouvu o převodu členských práv k předmětnému družstevnímu bytu s Ing.
A. P., který žalobci za převod zaplatil částku 1.450.000,- Kč. Na základě
rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 3 C
467/2004, se však Ing. A. P. domohl v souladu s právním názorem vyjádřeným v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004,
určení, že smlouva o převodu členských práv mezi ním a žalobcem je absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. Důvodem neplatnosti byla neplatnost převodní
smlouvy ze dne 26. 6. 2000 uzavřené mezi V. D. a žalovaným R. T., neboť V. D.
předtím svá členská práva vztahující se k předmětnému družstevnímu bytu převedl
na A. K. Vzhledem k absolutní neplatnosti převodní smlouvy mezi V. D. a
žalovaným R. T. je pak nutné pohlížet jako na neplatné i na následující
převodní smlouvy, tj. na smlouvu ze dne 13. 11. 2000 mezi žalovaným R. T. a
žalobcem V. G. a na smlouvu ze dne 22. 11. 2000 mezi V. G. a Ing. A. P.
Žalovaný je tudíž povinen žalobci vrátit dle § 457 obč. zák. plnění, které od
žalobce získal na základě absolutně neplatné dohody o převodu členských práv
mezi žalobcem a žalovaným.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu, že právo na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčené, neboť žaloba byla doručena soudu až
dne 6. 2. 2007, zatímco k promlčení práva žalobce došlo dne 13. 11. 2004, kdy
uběhla ve čtyřletá lhůta od poskytnutí plnění.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8.
2008, č.j. 14 C 51/2007-62, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že právo žalobce, byť je po právu, je promlčeno, neboť žalobci marně uběhla
čtyřletá promlčecí doba dle § 394 odst. 2 obch. zák.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 20 Co
589/2008-81, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil
zaplatit žalobci částku 1.450.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na daný případ je třeba aplikovat
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., podle kterého přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Současně uzavřel, že vznesení námitky promlčení žalovaným představuje v souzené
věci zjevný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 256 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
a) promlčení je pro obchodněprávní vztahy komplexně upraveno v § 391 a
násl. obch. zák. a nelze tudíž použít § 107 odst. 3 obč. zák,
b) v souzené věci nelze aplikovat § 265 obch. zák; žalovaný se nechoval
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť vznesením námitky
promlčení se vůči žalobci nedopustil zneužívání práva šikanózním výkonem.
Žalobce se prostřednictvím podaného vyjádření k dovolání ztotožnil s právním
hodnocením odvolacího soudu. Uvedl, že v souzené věci odvolací soud vedle § 394
odst. 2 obch. zák. správně aplikoval i ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
Uzavřel, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1181/2004, konstatoval, že mezi účastníky neplatné převodní smlouvy má každý
domnělý nabyvatel členských práv a povinností právo domáhat se na svém smluvním
partnerovi bezdůvodné obohacení podle § 457 obč. zák., neboť mezi účastníky
neplatné převodní smlouvy existuje vzájemná restituční povinnost. Žalobce se
konečně ztotožnil i s aplikací § 265 obch. zák. Z uvedených důvodů shledal
žalobce rozhodnutí odvolacího soudu procesně i věcně správné a dovolacímu soudu
proto navrhl, aby dovolání žalovaného zamítl.
C. Přípustnost
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce nesprávné aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
1. Dle § 394 odst. 2 obch. zák. „u práva na vrácení plnění podle
neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.“
Podle § 397 obch. zák. „nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky.“ Podle § 107 odst. 3 obč. zák. „jsou-li si účastníci
neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali,
přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl
promlčení namítat.“
2. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
26/2004, resp. v časopisu Soudní judikatura pod č. 143/2003, uvedl:
„Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí
doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na
rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost
aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je
zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle
jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku
předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení
obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení
§ 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní
úprava obsažená v obchodním zákoníku.“
3. Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že úprava promlčení obsažená v
obchodním zákoníku není ve vztahu k bezdůvodnému obohacení úpravou komplexní.
Obchodní zákoník představuje v rámci posouzení promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení lex specialis vůči zákoníku občanskému. Z uvedeného
vyplývá, že otázky obchodním zákoníkem neupravené se řeší podle příslušných
ustanovení zákoníku občanského. V případě synallagmatických závazků
vznikajících z dvoustranných neplatných smluv tudíž musí soud sice přihlédnout
k ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák., čímž však není vyloučena aplikace
ustanovení § 457 a § 107 odst. 3 obč. zák.
4. Pro úplnost dovolací soud odkazuje i na závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, ze kterého se
podává, že mezi účastníky neplatné smlouvy o převodu členských práv a
povinností vzniká synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák., přičemž
závazek domnělého kupujícího (nabyvatele členských práv a povinností) vrátit
předmět plnění prodávajícímu je splněn i tehdy, pokud je předmět smlouvy vydán
skutečnému členu bytového družstva – v případě řetězených smluv pak tímto
způsobem splní svou povinnost i každý v řadě předcházející kupující (srov.
přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo
2250/2009). V souzené věci tudíž žalobci, který svou restituční povinnost
splnil, svědčí vůči žalovanému právo na vrácení zaplacené kupní ceny. Protože
by však žalobce nemohl namítat promlčení vlastnického práva je namístě aplikace
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jak v souzené věci správně dovodil i
odvolací soud.
II. K námitce nesprávného posouzení námitky promlčení v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku
5. Ve světle předeslaných závěrů se dovolací soud dále nezabýval
námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil jím vznesenou námitku
promlčení jako výkon práv v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§
265 obch. zák.). Posouzení uvedené námitky se vzhledem k aplikaci § 107 odst. 3
obč. zák., podle kterého soud k námitce promlčení vznesené žalovaným
nepřihlédne, nemůže promítnout do výsledku řízení a je tudíž bezpředmětné. Z
uvedeného důvodu se dovolací soud uvedenou námitkou nezabýval.
Dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, neshledal důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu, proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně
vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 33.150,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5., § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.) vše zvýšeno o DPH ve výši 19 %. Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předseda senátu