28 Cdo 3722/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů : 1. M. C. P., 2. E. G., 3. I. S., 4. R. K., 5. E. K. P., 6. R. S.,
7. M. A. P., 8. D. I. S., 9. B. I. P. , 10. K. P., 11. P. E. P., 12. A. E. P.,
13. S. R. P., 14. S. F. J. P., 15. A. M. G., 16. M. F. G., K., 17. M. E. G.,
18. H. J. G., 19. C. R., 20. B. B., 21. M. E. G., 22. R. J. G., 23. B. L., a
24. D. N. G.,), zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 349/2007, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 240/2000 (žalobců: 1. M. C. P., 2.
E. G., 3. I. S., 4. R. K., 5. E. K. P., 6. R. S., 7. M. A. P., 8. D. I. S., 9.
B. I. P., 10. K. P., 11. P. E. P., 12. A. E. P., 13. S. R. P., 14. S. F. J. P.,
15. A. M. G., 16. M. F. G., 17. M. E. G., 18. H. J. G., 19. C. R., 20. B. B.,
21. M. E. G., 22. R. J. G.a, 23. B. L., 24. D. N. G. a 25.H. J. S.,
zastoupených advokátem proti žalovaným : A) O. H. m. P., zastoupené advokátkou,
a B) M. č. P. 1, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, takto :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané v této právní věci (vedené dříve pod sp. zn. 15 C
102/95 Obvodního soudu pro Prahu 1), bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 5. 2007, č.j. 15 C 240/2000-361. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto především tak, že v této právní
věci vedené řízení mezi žalobcem H. J. S. a žalovanými O. H. m. P. a M. č. P. 1
bylo zastaveno a bylo rozhodnuto, že mezi těmito účastníky řízení navzájem nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem uvedeného rozsudku
soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovaným bylo uloženo
uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 928 a pozemku parc.č. 19, zapsaných
na listu vlastnictví č. 1271 pro katastrální území P. – N. M. u Katastrálního
úřadu pro H. m. P.. Žalobcům (s výjimkou žalobce H. J. S.) bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalované O. H. m. P. na náhradu nákladů řízení
17.537,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům (s výjimkou
žalobce H. J. S.) uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů
řízení 10.437,50 Kč žalované M. č. P. 1 do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců (s výjimkou žalobce H. J. S.) proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z
15. 5. 2007, č.j. 15 C 240/2000-361, byl potvrzen ve výroku (označeném IV.) o
nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným H. m. P.; ve výroku o nákladech
řízení mezi žalobci a žalovanou M. č. P. 1 byla změněna výše stanovených
nákladů řízení z 10.437,50 Kč jen na 8.210,- Kč. Žalobcům (s výjimkou žalobce
H. J. S.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované O. H. m. P. na
náhradu nákladů řízení odvolacího 25.514,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu a žalované M. č. P. 1 20.600,- Kč rovněž do 3 dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku
předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud
měl za to, že soud prvního stupně provedl v této právní věci dokazování, které
mu umožnilo zjistit skutkový stav věci a na jeho podkladě přijal i správné
závěry právní.
Odvolací soud poukazoval především na to, že odvolání tu nepodal žalobce H. J.
S.; odvolání ostatních žalobců se na tohoto žalobce nevztahuje a právní moc
rozsudku soudu prvního stupně tu ohledně tohoto žalobce není dotčena, takže
řízení mezi žalobcem H. J. S. a žalovanými bylo tedy co do zastavení řízení
ponecháno beze změny.
Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, jejichž restituce se žalobci domáhali,
byly původně ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti P. a spol.(nešlo tu
podle tehdy platných právních předpisů o právnickou osobu), jejíž nemovitosti
přešly na stát z fyzických osob, které tuto veřejnou obchodní společnost
tvořily; členské jmění společnosti stále patřilo totiž společníkům této veřejné
obchodní společnosti nerozděleně podle podílů (§ 825 a násl. obecného zákoníku
občanského z roku 1811).
Ohledně žalobců, kteří tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soudy v daném případě posuzovaly v
průběhu řízení zejména to, zda žalobci splňovali ke dni 1. 10. 1991 podmínku
státního občanství a zda tuto podmínku splňovali ke dni 1. 11. 1994. Na základě
výsledků dokazování soudy v tomto případě měly za to,že žalobci (jako
naturalizovaní občané USA) pozbyli státní občanství Československé republiky
nejpozději ke dni 8. 5. 1957 (s přihlížením k období válečného stavu od 23. 9.
1938 do 8. 5. 1957, kdy jejich země přestala vést válku až do ukončení
válečného stavu s Japonskem dne 7. 5. 1957). Žalobci tedy, podle názoru
odvolacího soudu, tu nesplňovali podmínku státního občanství ani k 1. 10. 1991
a ani kde dni 1. 11. 1994.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu
žalobců, jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu
(včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce zastupoval, dne
11. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 7. 5. 2008 u Obvodního
soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Odvolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že si ve svém rozhodnutí nesprávně
vyložil znění Úmluvy o naturalizaci (č. 169/1929 Sb.) mezi Československem a
USA, když totiž zastával názor, že nabytím amerického státního občanství
naturalizací v období, kdy země, jehož je osoba občanem, vede válku, pozbyli
žalobci nejpozději 8. 5. 1957 československého státního občanství. Takovým
výkladem byli však žalobci, jako oprávněné osoby podle restitučních předpisů,
zbaveni práva na vrácení konfiskovaného majetku a takový postup je v rozporu s
ústavními principy právní jistoty, zejména když tento postup byl soudem
aplikován dokonce se zpětnou účinností.
Odvolatelé naproti tomu jsou přesvědčeni, že uváděnou Úmluvu (uveřejněnou pod
č. 169/1929 Sb.) je třeba vykládat tak, že pokud státní příslušníci
Československa, kteří byli naturalizováni na území USA, by ztratili svou
dřívější státní příslušnost „nebude to platit pro příslušníka jedné z obou
zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede
válku“, takže československý občan nepozbýval své státní občanství, pokud byl v
USA naturalizován v době, kdy jeho země vedla válku, jestliže tedy naturalizace
nastane v době, kdy vlast dotčené osoby vede válku. Odvolatelé nepokládají za
správný názor, že „existence válečného stavu na straně domovského státu
naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky vyplývající
z odstavců 1 a 2 článku I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA /viz
č. 169/1929 Sb./“. Odvolatelé mají za to, že správný je právní závěr, který
podle jejich názoru, vyplývá z důvodového zprávy k zákonu, jímž se prováděla
Úmluva o naturalizaci mezi Československem a USA (viz. č. 169/1929 Sb.), a to
že naturalizací v Československé republice, dle této úmluvy uskutečněnou,
zaniká každý způsobem státní občanství americké; to však nemá místo tehdy,
nastane-li naturalizace v době, kdy vlast dotčené osoby vede válku. Odvolatelé
jsou proto přesvědčeni, že všichni žalobci v této právní věci, kteří nabyli
americké státní občanství v letech 1943-1948 naturalizací podle článku I odst.
3 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA (č. 169/1929 Sb.), nikdy
československé státní občanství nepozbyli, a proto žádný ze žalobců nemusel
znovu nabývat československé státní občanství. Žalobci mají tedy za to, že jsou
i oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích.
Odvolatelé jsou i toho názoru, že u žalobců v této právní věci jsou splněny
veškeré podmínky stanovené pro oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb.
Odvolatelé poukazovali na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly
před válkou (1939-1945) ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti P. a spol.
a v době války byly konfiskovány pro tehdejší Německou říši. Po válce bylo
ohledně těchto nemovitostí vloženo vlastnické právo pro Č. s. d., n. p., na
základě rozhodnutí ze 6. 6. 1950 (č.j. VZ 11.845-II/4). Uvedený přechod
nemovitostí, k němuž došlo v době okupace (1939-1945) byl podle zákona č.
128/1946 Sb. neplatný; měl by tedy být podle restitučních předpisů důvodem pro
nápravu této majetkové křivdy a nemovitosti by měly být žalobcům vráceny. Podle
názoru dovolatelů je třeba, aby restituční předpisy byly vykládány tak, aby
bylo dosaženo cíle, který byl vydáním těchto předpisů sledován, a aby byly
zohledněny zájmy oprávněných osob podle těchto předpisů.
Ve vyjádření žalovaného H. m. P. k dovolání žalobcům bylo uvedeno, že by tomuto
dovolání nemělo být vyhověno, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
dovolání směřuje, je v tomto případě věcně správné a není v rozporu s hmotným
právem, ani s ustálenou judikaturou soudů. Žalované město se ztotožňuje s
výkladem článku I. Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA, a to v
tom, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného
občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky dané ustanoveními uvedené
úmluvy, ale jakmile odpadla překážka daná válečným stavem, musely důsledky
naturalizace (ve smyslu článku I odst. 1 a 2 Úmluvy) nastat dodatečně. Je tedy
zřejmé, že podmínka čs.státního občanství nebyla splněna u žádného ze žalobců,
ani jejich právních předchůdců, a žaloba žalobců byla proto správně zamítnuta.
Ve vyjádření žalované M. č. P. 1 k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že
neobsahuje nějaké nové právní aspekty, které by ještě nebyly soudy obou stupňů
v této právní věci zohledněny. Jde tu jen o úsilí žalobců dosáhnout účelové
interpretace mezinárodní úmluvy ve prospěch zájmu některých subjektů
naturalizace. Podle názoru žalované M. č. P. 1 jde tu ze strany žalobců o
neudržitelnou argumentaci.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní
stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. s přihlížením i k nálezu
Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a k Úmluvě o naturalizaci mezi
Československem a USA (viz. č. 169/1929 Sb.), které se nepochybně projednávané
právní věci týkaly.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle
tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech
uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
Oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je též /§ 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb./ fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle § 6 téhož
zákona měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č.
128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnických práv prohlášeným za
neplatné podle zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento
nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou firmou
obchodní činnost v rámci veřejné obchodní společnosti /srov. článek 85 dříve
platného obecného obchodního zákoníku z roku 1863 (zákona č. 1/1863 ř.z.), jež
nebyla zrušena způsobem uvedeným v článku 125 obecného zákoníku obchodního z
roku 1863/, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát /
popřípadě na jinou právnickou osobu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991
Sb./, potom u těchto osob může jít o uplatnění nároku na vydání věci, která
představuje jejich srovnatelné majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti
(případně podíly na jmění společnosti). Jde tu o případy, kdy některý z
jednotlivých přechodů na stát (jak jsou uvedeny např. v § 6 odst. 1 a 2 zákona
č. 87/1991 Sb.) postihl celou veřejnou obchodní společnost (srov. č. 34/1993,
str. 116 (205) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bylo vyloženo : „Za osoby, které se staly osobami oprávněnými podle
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., nelze
považovat za ty, jež přede dnem 1. 11. 1994 nesplňovaly kteroukoli podmínku
požadovanou tímto zákonem, tedy např. i podmínku státního občanství ČSFR (ČR),
ale jen ty, které nesplňovaly právě a jedině podmínku tímto nálezem Ústavního
soudu zrušenou, totiž podmínku trvalého pobytu na území ČSSR (ČR)“.
Pokud šlo o posouzení otázky státního občanství žalobců podle ustanovení § 3
zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s právními důsledky Úmluvy o naturalizaci
mezi Československem a USA ( viz. č. 169/1929 Sb.) odvolací soud již ve svém
rozsudku z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 349/2007, jednoznačně a podrobně sám
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu i na usnesení Ústavního soudu ČR z
období 2000 a 2001, z jejichž právních závěrů vycházel v daném případě a použil
je i při právním posouzení této projednávané právní věci; šlo při tom o právní
závěry, které nejsou překonány a nahrazeny novými a přesvědčivějšími závěry z
publikované soudní judikatury.
Za těchto uvedených okolností, zejména co do doložení toho, že odvolací soud ve
svém rozsudku z 30. 1. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, měl na
zřeteli všechna související ustanovení právních předpisů a všechny právní
závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, nemohl
dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, jež by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která
by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo
tedy možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to
jako dovolání nepřípustného.
Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených
žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze
projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k
dovolání dovolatelů, obsahujícího v podstatě to, co žalovaní uplatnili a uvedli
již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu