28 Cdo 3735/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, ve
věci žalobce V. H., proti žalovanému P. f. ČR, o zaplacení 147.850,- Kč, vedené
u Obvodní soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 143/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 15 Co
452/2008-98, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Žalobce se jako osoba oprávněná již dříve podanou žalobou vůči žalovanému
úspěšně domáhal ve smyslu § 14, § 16 a § 18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č.
229/1991 Sb.“) poskytnutí peněžité náhrady ve výši 1,890.000,- Kč, která měla
být žalobci v částce 10.000,- Kč vyplacena v hotovosti a zbytek ve formě
cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů. Tento rozsudek nabyl
právní moci dne 8. 9. 2005. Částka 10.000,- Kč byla žalobci vyplacena dne 2. 8.
2006 a téhož dne byla ministerstvem financí vystavena směnka na 1,880.000,- Kč,
splatná nejdříve dne 2. 12. 2006. Žalovaný na výzvu žalobce odmítl zaplatit
úroky z prodlení z částky 1,880.000,- Kč s tím, že se nejednalo o peněžité
plnění.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „náleží-li
restituentovi za nevydaný majetek peněžitá náhrada, jejíž část se v souladu s
platnou právní úpravou vyplácí v penězích a část poskytuje v cenných papírech,
není důvodu rozlišovat mezi právními následky prodlení s peněžitým plněním
poskytnutým v penězích přímo a peněžitým plněním poskytnutým formou směnky jako
„poukazu“ opravňujícího oprávněnou osobu k vyzvednutí další částky peněžní
hotovosti v peněžním ústavu.“
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to jak do výroku I., tak i do
výroku II. Přípustnost dovolání spatřuje v zásadní právní významnosti
napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v tom, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil. Řízení podle § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. je řízením o
určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle § 153 odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Povinnost platit úroky z prodlení (podle ustanovení občanského
zákoníku) lze proto dovozovat až z právních skutečností, které P. f. ČR jako
odpovědný orgán státu zavazují. Zákon č. 229/1991 Sb. nárok na zaplacení úroků
neupravuje, a proto použití § 517 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964
Sb. – dále jen „obč. zák.“) nepřichází v úvahu. Dovolatel poukázal v této
souvislosti na shodný právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v rozhodnutích
sp. zn. 24 Cdo 1266/99 a 24 Cdo 715/99 (správně jde o jedno rozhodnutí, sp. zn.
24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000). Cenné papíry nejsou plněním, jsou jen
vyjádřením určitého peněžního nároku. Vystavení směnky není peněžitým plněním.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, na
jejímž řešení je založeno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, má z
hlediska právního zásadní význam. Jedná se o otázku, zda se osoba oprávněná k
vydání finanční náhrady podle § 14 až § 16 a § 18a zákona č. 229/1991 Sb., může
úspěšně domáhat zaplacení úroků z prodlení se zaplacením této finanční náhrady
podle § 517 odst. 2 obč. zák., i když finanční náhrada byla poskytnuta ve formě
cenných papírů. Odpověď na tuto otázku byla sice poskytnuta již v předchozích
rozhodnutích Nejvyššího soudu, avšak z důvodů odlišných skutkových okolností
zůstala poněkud skryta v jiných právních úvahách Nejvyššího soudu. Dovolací
soud proto považoval za nutné cestou připuštění dovolání v dané věci vyjasnit
výklad dotčených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolaní však není důvodné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož
dovolatel žádné vady řízení nenamítal a z obsahu spisu se takové vady
nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání z hlediska
hodnocení právní otázky předložené v předmětném dovolání.
Již v rozhodnutích Nejvyššího soudu, kterými argumentuje i dovolatel (tedy v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo
715/2000 a ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1289/2002, veřejnosti dostupných
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), bylo dovozeno, že
„řízení podle § 14 a § 16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání
vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.“ a že
„odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá ustanovení § 18a zákona o
půdě, Pozemkový fond, a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti
platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které
jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám
převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí
soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit“ (rozsudek
sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000). „Nepřichází proto v úvahu přiznání
nároku na zaplacení úroků z prodlení peněžité částky do doby, než nastane
splatnost peněžité částky, o jejímž zaplacení soud rozhodl“(rozsudek sp. zn. 28
Cdo 1289/2002). Nejvyšší soud v tomto případě dále uvedl, že rozhodnutí
odvolacího soudu pokládal za nesprávné, neboť v dovoláním napadeném rozhodnutí
přiznal osobě oprávněné „úroky z prodlení i za dobu před vykonatelností
rozsudku.“
Z těchto rozhodnutí se výkladem a contrario (výklad vycházející z opaku)
podává, že oprávněná osoba má právo na zaplacení úroků z prodlení se zaplacením
finanční náhrady, pokud Pozemkový fond neplnil ve lhůtě, která mu byla
poskytnuta v pravomocném soudním rozhodnutí ukládajícím mu povinnost poskytnout
osobě oprávněné finanční náhradu v určité formě.
K prodlení Pozemkového fondu ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. tedy dochází
dnem, kdy rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční
náhradu, je vykonatelné, pokud ovšem Fond nesplnil svoji povinnost dříve. Tento
závěr platí i pro situaci, kdy je P. f. ČR pravomocným soudním rozhodnutím
uložena povinnost plnit finanční náhradu v cenných papírech, které nemají
povahu státních dluhopisů (§ 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Nejvyšší soud ostatně již dříve dospěl k totožnému závěru při interpretaci §
13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a jeho vztahu k § 517
odst. 2 obč. zák. V rozsudku ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/96
(publikovaném v časopise Soudní judikatura, pod č. SJ 6/98, č. sešitu 3/98)
vyjádřil Nejvyšší soud závěr, že „oprávněné osobě přísluší ve smyslu § 517
odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., úrok z prodlení se
zaplacením finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, i když finanční náhrada byla poskytnuta v cenných
papírech.“
Podle citované judikatury je zákon č. 87/1991 Sb. ve vztahu k občanskému
zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá,
že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem
upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce
vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v obecné normě. Jestliže tedy zákon
č. 87/1991 Sb. sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady
nestanoví (na rozdíl od § 19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti
srovnej § 10 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., kterým je ve vztahu mezi oprávněnou
a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou
věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace § 517 odst. 2 obč. zák. v
dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou.
Finanční náhrada ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., není-li poskytnuta ve lhůtě k
tomu stanovené, je peněžitým dluhem. Okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve
vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, na tomto závěru
nemůže nic změnit. Jde totiž jen o způsob úhrady finančního nároku (pohledávky)
oprávněné osoby, který je stanoven danou peněžní částkou (výší pohledávky).
Uvedené právní závěry lze přitom analogicky aplikovat i na souzený spor, jenž
se týká právního vztahu mezi osobou oprávněnou a P. f. ČR, jehož předmětem je
vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991
Sb. Pokud se jedná o vztah mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a občanským zákoníkem,
sám zákon č. 229/1991 Sb. ve svém § 1 odst. 3 stanoví, že „pokud tento zákon
nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1
právními předpisy“. Jestliže tedy zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje speciální
úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat
obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník (viz obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1715/97).
Jak již však bylo konstatováno, je řízení o přiznání finanční náhrady podle §
14 až § 16 zákona č. 229/1991 Sb. řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu
§ 153 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud není vůbec v tomto případě vázán návrhy
účastníků. V tomto řízení totiž musí soud rozhodovat nejen o právu oprávněné
osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných
způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada poskytnuta (tzn., že vedle finanční
náhrady může být poskytnuta náhrada i ve formě nemovitostí jsoucích ve správě
Fondu – viz § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Odpovědnost za plnění má v
případě, na nějž dopadá § 18a zákona č. 229/1991 Sb., Pozemkový fond, a
příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení
lze proto dovozovat až z právních skutečností, které tento fond zavazují. Tím
je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např.
formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu
bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit. Nárok na úroky z prodlení
se splněním takové povinnosti proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního
rozhodnutí, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k
plnění (tzv. pariční lhůta).
Dovolací soud proto obecně nepovažuje za správná taková řešení, v nichž je
nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady podle zákona č. 229/1991
Sb. přiznán osobě oprávněné i za dny před uplynutím tzv. pariční lhůty. Jinými
slovy řečeno, právní vztah věřitele a dlužníka mezi osobou oprávněnou a P. f.
ČR vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž byla P. f. ČR uložena
povinnost vyplatit osobě oprávněné finanční náhradu ve smyslu § 14 až § 16 a §
18a zákona č. 229/1991 Sb., pokud Fond nepřevzal tuto povinnost jiným způsobem
(např. dohodou). Dnem, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená pravomocným
soudním rozhodnutím, a rozhodnutí se tedy stává vykonatelným, se Fond jako
dlužník dostává do prodlení s plněním finanční náhrady, a osobě oprávněné
vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. ve
spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., bez ohledu na to, že finanční
náhrada či její část má být vyplacena ve formě cenných papírů.
V souzeném sporu žalobce (jakožto osoba oprávněná) uplatnil a soud mu přiznal
nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady ve formě cenných papírů, a
to počínaje dnem 13. 9. 2005 (kdy uplynula tzv. pariční lhůta k plnění) do dne
1. 8. 2006 (neboť dne 2. 8. 2006 žalovaný splnil svou povinnost uloženou
soudním rozhodnutím a vystavil směnku vlastní ve prospěch žalobce).
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné, souladné se
shora uvedenými právními závěry. Dovolání proto v rozsahu, v němž směřovalo
proti potvrzujícímu výroku I., podle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve
výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se
dovolací soud přípustností dovolání i v této části. Rozhodnutí o nákladech
řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a
stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba
přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti
dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř.
Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech
řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak
není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto
výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací
soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu