28 Cdo 3750/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně: A. K., zastoupena JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Úvoz 39, pro žalovanému: Pozemkový fond České republiky, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 711/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 448/2009-217, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen v zamítavém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne
16.4.2009, č.j. 9 C 711/2002-181. Dále byl ve výroku I. rozsudku odvolacího
soudu změněn výrok o nákladech řízení (tj. výrok II.) rozsudku soudu prvního
stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů byla
uložena žalobkyni ve výši 18.250,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení
ve výši 5.150,- Kč.
Ve věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc.č.
2557/2 v obci Pohořelice, k.ú. P., který byl geometrickým plánem pro rozdělení
pozemku Ing. M. S. č. 1323-77/24 vyčleněn ze stávajícího pozemku parc.č. 2557
zapsaného na LV č. 10002 pro obec Pohořelice, katastrální území P. u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav.
Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně podanou žalobou
obchází zákon č. 229/1991 Sb., o půdě (zkráceně), resp. obchází smysl a účel
restitučního zákonodárství a domáhá se podle obecných předpisů ochrany svého
vlastnického práva. Ve svém odůvodnění se opřel o nález Ústavního soudu ze dne
1.11.2005, sp.zn. Pl. ÚS-st.21/05, a žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
Odvolací soud svým rozhodnutím přisvědčil závěrům soudu prvního stupně.
Konstatoval, že žalobě nebylo možné vyhovět, a to i pro případ, kdy by došlo v
roce 1947 k řádné směně pozemků v rámci scelovacího řízení, kdy by vlastnictví
platně nabyl stát, nebo naopak nedošlo k platné směně pozemků a stát se po
25.2.1948 ujal pozemků bez právního důvodu (v tomto případě by bylo možné
zjednat nápravu jen postupem podle restitučního speciálního předpisu, tj.
zákona č. 229/1991 Sb.). Ani v jednom z případů by však podané žalobě o určení
vlastnictví nemohlo být vyhověno. Odvolací soud tak z těchto důvodů potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm
uvedla, že výkladem zákona o půdě, tak jak jej provedly soud prvního stupně i
odvolací soud, došlo k porušení § 3 obč. zák. a dalších, především ústavních
práv na nedotknutelnost majetku v soukromém vlastnictví. Podle slov žalobkyně
ani jeden ze soudů neučinil jednoznačný právní závěr, kdy měly pozemky údajně
připadnout státu. Dále uvedla, že soudy obou stupňů pochybily, pokud případ
dovolatelky posuzovaly podle zákona č. 229/1991 Sb., s tím, že pozemek
žalobkyně připadl státu bez právního důvodu. Stát nemohl vlastnictví pozemku
vydržet, neboť se pozemku zmocnil, ačkoliv věděl, že není jeho vlastníkem a
nešlo tedy o oprávněnou držbu. Na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil žalovaný. Ten se v něm
plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl dovolání zamítnout,
případně odmítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přesto, že žalobkyně v dovolání
uvádí přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je přípustnost
dovolání dána pro tzv. skrytou diformitu rozsudků nižších instancí podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.; rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, totiž předcházelo odlišné rozhodnutí soudu
prvního stupně, které bylo odvolacím soudem zrušeno a soud prvního stupně byl v
dalším řízení vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolací důvod, jak
vyplývá z obsahu žalobcova dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není důvodné.
V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu
situací, vykazujících velmi blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o
duplicitní zápisy v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále
zapsáni jako vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a od té doby ztratily možnost nemovitosti fakticky
užívat; zapsáni mohou být také právní nástupci (dědici) těchto osob. Na straně
druhé je duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji stát nebo obec.
Stát obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v rozhodném
restitučním období; obce dokládají své vlastnictví tvrzenou existencí
restitučních titulů podle ustanovení § 1, § 2 či § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Též
dochází k situacím, při nichž je v katastru nemovitostí zapsán jen jeden
vlastník, ale jiná osoba tvrdí své vlastnictví k téže nemovitosti a domáhá se
jeho určení cestou určovací žaloby.
Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především
posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním
období provázely vynucenou ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob.
Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do
svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k
relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl
provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba (její právní nástupce)
zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní katastru nemovitostí jako
vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v rozhodném restitučním
období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od roku 1964 evidence
nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických vztazích a staly se
pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší nesrovnalosti v zápisech
o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek odnímání i vynucených
převodů pozemků pro účely zemědělského kolektivizovaného hospodaření, jakož i
rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků pro stavbu sídlišť a
tzv. občanské vybavenosti.
Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v
rámci zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně
fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při
objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily
restituční předpisy, jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví
(to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale
především na napravení křivdy – tedy na povinnost státu či jiné osoby věc
držící ji vydat. O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy
(srov. ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku). Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v
restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj
nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném -
oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o
určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná.
Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v
restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných
vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele nemovitostí od těchto
subjektů. Pro potencionální restituenty z minula musí platit občanskoprávní
zásada vigilantibus iura. Práva svědčí bdělým – viz též krátké lhůty v
restitučních zákonech -, nikoliv těm, kteří se eventuálně dozvěděli o
skutečnostech nasvědčujících možnosti svého vlastnictví až v období podstatně
vzdáleném tomu, které bylo stanoveno pro uplatnění restitučního nároku. Nelze
ani odhlédnout od již zmíněných převodů vlastnictví k nemovitostem v mezidobí;
nabyvatelům nemovitostí od státu (obce) je namístě přiznat, hovoří-li pro tento
závěr též konkrétní okolnosti případu, dobrou víru ve vztahu k vlastnickému
titulu a současnému výkonu vlastnických oprávnění.
Tento právní závěr, vyslovený pro účely sporů o duplicitních zápisech
vlastnictví, je jen jiným vyjádřením stanoviska, které přijal Ústavní soud v
plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, publikovaném ve
Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. I v něm je řečeno, že žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V
takovém případě absentuje jak legitimní očekávání žalobce, tak i z něho
plynoucí naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.
s. ř.
V posuzované věci došlo k právnímu stavu, na který plně dopadají výše
vyslovené závěry. Jestliže žalobkyně napadla existenci či platnost právních
úkonů na jejichž podkladě byl pozemek převeden na stát či stát se jej jinak
zmocnil, pak tento právní stav neměla nechat bez povšimnutí z hlediska
oprávnění domáhat se vydání pozemku za pomoci restitučního předpisu. V tomto
případě by šlo o aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jak
správně dovodily nižší instance. Nelze ponechat bez povšimnutí, že se ze spisu
podává, že předmětný pozemek snad měl či má užívat podnik provozující
zemědělskou výrobu. Pak přicházelo v úvahu poskytnutí náhradního pozemku či
peněžitá náhrada. Poněvadž restituční postup nebyl použit, a to bez ohledu na
jeho úspěch či neúspěch, nezbývá než přisvědčit všem závěrům nižších instancí a
odkázat na jejich věcně správná rozhodnutí včetně odůvodnění rozsudků.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítá (§ 243b
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst.
5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím
řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou
však bylo sepsáno vedoucím zaměstnancem odborného útvaru, nikoliv
prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o
nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu