28 Cdo 3771/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, PhD., o
dovolání dovolatelky S. F. d. H. – D. P., zastoupené advokátem, proti usnesení
Krajského soudu v Praze z 15. 5. 2007, sp. zn. 30 Co 200/2007, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 46/2006
(žalobkyně S. F. d. H. – D. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. České
republice – Ú. p. z. s. v. v. m., a 2. České republice – N. p. ú., o určení
vlastnictví k nemovitostem i movitým věcem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
V řízení o určovací žalobě žalobkyně z 13. 11. 2006 (podané u soudu 28. 11.
2006), týkající se nemovitostí a věcí specifikovaných v této žalobě, Okresní
soud v Benešově vydal usnesení z 12. 1. 2007, č. j. 13 C 46/2006-503, jímž
odmítl „podání žalobkyně, aby soud určil, že M. H., posledně bytem S. A.,
A-3661 (R.), byl ke dni svého úmrtí 8. 1. 1962 na základě odevzdací listiny,
datované ve V. dnem 22. 10. 1915, č. 1529, vlastníkem nemovitostí uvedených v
podání a dále vlastníkem movitých věcí, které jsou specifikovány v žalobě“.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze z 15. 5. 2007, sp. zn. 30 Co
200/2007. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v
Benešově z 12. 1. 2007, č. j. 13 C 46/2006-503, potvrzeno.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že je (shodně se soudem prvního stupně) toho
názoru, že podání žalobkyně neobsahuje řádné označení věcí, kterých se žaloba
žalobkyně týká (srov. § 79 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Odvolací soud poukazoval na to, že např. nemovitosti jsou v žalobě žalobkyně
specifikovány sice uvedením katastrálního území a okresu, ale pouze číslem
knihovní vložky pozemkové knihy. Podle názoru odvolacího soudu musí však být,
má-li být pravomocný rozsudek podkladem pro provedení zápisu do katastru
nemovitostí, pozemky označeny i parcelním číslem s uvedením katastrálního
území, ve kterém nemovitosti leží (§ 5 odst. 1 písm. k/ zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí), a údajem o vlastníku nemovitostí v rozsahu
odpovídajícím ustanovení § 8 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 190/1996 Sb. (kterou se
provádí zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem), a u budovy označením pozemku, na němž je budova postavena,
příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním.
Odvolací soud poukazoval i na to, že žalobkyně byla usnesením soudu prvního
stupně z 15. 12. 2006, č. j. 13 C 46/2006-493, poučena o tom, že její podání z
13. 11. 2006, označené jako žalobní návrh, je neurčité, neboť nemovitosti
uvedené v podání nebyly označeny podle aktuálních právních předpisů a v této
podobě nejsou zapsatelné do katastru nemovitostí, když u nich chybí podle
ustanovení § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, potřebné údaje.
Žalobkyně byla zároveň soudem prvního stupně vyzvána, aby tyto vady jejího
podání byly odstraněny ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení z 15. 12. 2006, č.
j. 13 C 46/2006-493, s tím, že v opačném případě nelze v řízení pokračovat a že
soud podání odmítne.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně svým správným
usnesením (srov. § 219 občanského soudního řádu) žalobu žalobkyně odmítl,
protože byly-li v žalobě žalobkyně nemovitosti jsou údaje v pozemkových, které
neodpovídají aktuálnímu stavu v katastru nemovitostí, tak, aby bylo zřejmé, kdo
je ke dni podání žaloby jejich vlastníkem; podle názoru odvolacího soudu tedy v
daném případě nebylo možné posoudit, kdo je v tomto případě pasívně legitimován.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 16. 7. 2007 doručeno advokátu, který
žalobkyni v řízení zastupoval; dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno na
poště dne 31. 7. 2007 k doručení Okresního soudu v Benešově, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka poukazovala co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 239
odst. 3, věta první, občanského soudního řádu a jako dovolací důvod
uplatňovala, že dovoláním napadené usnesení spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka připomínala, že svým původním návrhem na zahájení tohoto řízení
jednak navrhla soudu prvního stupně podání návrhu k Ústavnímu soudu ČR (na
zrušení § 3 bod 2 zákona č. 354/1921 Sb.) ohledně jiných osob bývalé panovnické
rodiny rakousko – uherské, zejména bývalého následníka trůnu F. F. d. E. a jeho
potomků, a v té souvislosti pak navrhla přerušení řízení podle § 109 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu. Zároveň žalobkyně podala (jak uváděla, na
základě rozhodnutí Ústavního soudu ČR, kterým bude vyhověno návrhu na zrušení §
3 bod 2 zákona č. 354/1921 Sb.) již uvedený návrh na určení, že „M. H., byl ke
dni svého úmrtí na základě odevzdací listiny, datované ve V. dnem 22. 10. 1915,
č. 1529, vlastníkem nemovitostí, uvedených v seznamu pod II/1, a movitých věcí,
uvedených v seznamu pod bodem II/2, II/3 a II/4“.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že když ji soud vyzval usnesením z 15. 12.
2006 k odstranění vad podání, žalobkyně „zaujala k výzvě soudu stanovisko
prezentované v podání z 27. 12. 2006“.
Dovolatelka pak vytýká nesprávný postup v řízení, když soud odmítl její podání
z 13. 11. 2006 usnesením z 12. 1. 2007, č. j. 13 46/2006-503, aniž by se
náležitě s věcnou stránkou dovolatelčiny argumentace vypořádal.
K argumentaci odvolacího soudu odůvodňující odmítnutí podání žalobkyně
uplatňovala dovolatelka především výtku neposouzení označení nemovitostí hlavně
„ve vztahu k vlastní podstatě žaloby“ v této právní věci. V daném případě jde
totiž o uspořádání právních vztahů mezi žalobkyní a státem a žalobou vymezený
určovací petit nebude sloužit k tomu (bude-li žalobě vyhověno) být právním
titulem pro zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelka zdůrazňovala, že žalobní
návrh v daném případě nesleduje nic jiného než právní zájem na určení, že
právní předchůdce žalobkyně M. H. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem
nemovitostí, zapsaných k datu 10. 12. 1922 v pozemkových knihách. Dovolatelka
je toho názoru, že „nedostatek tzv. identifikace parcel nelze považovat s
ohledem na podstatu této žaloby na neurčitost podání, neboť nemovitosti uvedené
v této žalobě se projednávají ve stavu ke dni 10. 12. 1922 a jejich určení
reflektuje stav v pozemkových knihách a že nemovitosti patřily do dědictví“.
Žalobkyně se domáhá proto určení, že nemovitosti „k datu zápisu záboru v
pozemkových knihách stát neoprávněně konfiskoval a že patřily do dědictví“.
Proto je dovolatelka přesvědčena, že v této právní věci nemůže být žalobní
návrh (petit) formulován jinak, než jak byly nemovitosti, o něž jde v tomto
řízení, označeny ke dni úmrtí respektive konfiskace majetku právního předchůdce
žalobkyně, tj. ke dni 10. 12. 1922; dovolatelka má za to, že provedení
identifikace pozemků ke stavu v roce 1922 lze označit za nepřesnou, ale takto
byly nemovitosti evidovány v pozemkových knihách, a to s označením
katastrálního území a parcelních čísel podle bývalého pozemkového katastru, a
označení těchto nemovitostí způsobem odpovídajícím katastru nemovitostí podle
zákona č. 344/1992 Sb. by nebylo správné.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že podstatou její žaloby je skutečnost, že
majetek žalobkyně byl konfiskován státem (tehdejší Československou republikou),
a to na základě zákona č. 354/1921 Sb., a proto primárně žalobkyně podává soudu
podnět, aby soud podal návrh na zrušení příslušné části tohoto zákona Ústavním
soudem ČR a aby řízení v této právní věci bylo podle ustanovení § 109 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu přerušeno.
Za těchto okolností, uváděných v dovolání dovolatelky, je dovolatelka
přesvědčena, že její žaloba splňuje všechny náležitosti podle ustanovení § 43
občanského soudního řádu, může být podkladem pro jednání ve věci samé a pro
meritorní rozhodnutí o žalobě žalobkyně.
Přípustnost uvedeného dovolání dovolatelky je dána ustanovením § 239 odst. 3
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí návrhu (žaloby).
Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že usnesení odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu). V dovolacím řízení bylo tedy třeba zabývat se tím, zda odvolací
soud posoudil žalobní návrh, podaný žalobkyní po jí provedené úpravě dne 13.
11. 2006 (v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C
46/2006), podle odpovídajícího právního předpisu a zda se také použitý právní
předpis správně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení z 15. 5. 2007, sp. zn. 30 Co
200/2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, poukázal zejména na
ustanovení § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a na ustanovení § 5 odst.
1 písm. a) a c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky,
jejichž znění v tomto odůvodnění svého usnesení také citoval.
Jestliže žalobkyně navrhovala s poukazem na ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu určení, zda tu je jí uváděný právní vztah nebo právo a nikoli
jen, zda tento právní vztah v minulosti byl (s čímž souvisí i to, že současně
dala podnět, aby bylo vyvoláno řízení o zrušení části právního předpisu z roku
1921 Ústavním soudem ČR), nebylo možné chápat tento žalobní návrh žalobkyně
pouze jako určení již minulého právního vztahu, nýbrž jako návrh na určení
právního vztahu s právními důsledky i pro současnost. Nešlo tu tedy jen o
určení toho, co platilo v minulosti, ale toho, co má nebo může mít právní
význam pro skutkový a právní stav v době rozhodování soudu. Nelze proto upřít
opodstatněnost názoru soudů obou stupňů, že nemovitosti, jichž se žalobkyní
požadované určení týkalo, by měly být žalobkyní označeny tak, jak to odpovídá
aktuálnímu stavu katastru nemovitostí, a to v zájmu potřebného upřesnění
předmětu řízení (např. s použitím k žalobě připojených i geometrických
podkladů /plánů/), ale i toho, kdo z hlediska hmotného práva „je pasívně
legitimován v této právní věci“, jak to odvolací soud zdůrazňoval.
Podle názoru dovolacího soudu bylo nutno v daném případě mít na zřeteli i to,
že žalobkyně svým určovacím žalobním návrhem sleduje (srov. § 42 odst. 4
občanského soudního řádu), jak to sama výslovně vyjádřila např. ve svém
dovolání z 31. 7. 2007 (na str. 3): „Žalobkyně se domáhá určení, že
nemovitosti, zapsané k datu jejich záboru (k 10. 12. 1922) v pozemkových
knihách, stát neoprávněně konfiskoval, patřily do dědictví“ po fyzické osobě.
Jde tu tedy o určovací žalobu, kterou se sledoval účel určení platnosti podle
obecných předpisů ohledně majetku postiženého (záborem nemovitého majetku)
podle speciálního předpisu, aniž by některý speciální předpis (zejména předpis
restituční povahy) umožňoval nápravu či zmírnění žalobkyní uváděné majetkové
újmy. Za těchto okolností ovšem bylo ještě třeba plně objasnit a posoudit (s
využitím všeho, co by žalobkyně k této otázce uvedla a doložila) naléhavost
právního zájmu žalobkyně (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu) na požadovaném určení. S poukazem na právní závěry Ústavního
soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005, v
částce 166 ročníku 2005 Sbírky zákonů) bylo totiž třeba už i v tomto stadiu
řízení posoudit, zda tu je či není „absence legitimního očekávání na straně
navrhovatele, naplňující preventivní funkci žaloby podle § 80 písm. c)
občanského soudního řádu, a tedy zda je dána naléhavost právního zájmu na jejím
podání“.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné upřít usnesení odvolacího soudu,
napadenému dovoláním dovolatelky, opodstatněnost postupu podle ustanovení § 43
odst. 1 a 2 občanského soudního řádu při posuzování a rozhodování o podání
žalobkyně, jakož i důvodnost nevyhovění odvolání proti usnesení Okresního soudu
v Benešově z 12. 1. 2007, č. j. 13 C 46/2006-503, jímž bylo odmítnuto podání
žalobkyně, domáhající se určení, že M. H., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem
nemovitostí, jestliže toto podání nebylo přes výzvu soudu doplněno potřebou
aktualizací údajů o nemovitostech odpovídajících katastru nemovitostí podle
zákona č. 344/1992 Sb. a nadto nebyla plně doložena ani naléhavost právního
zájmu žalobkyně na požadovaném určení.
Neshledal proto dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 5. 2007,
napadené dovoláním dovolatelky, spočívalo na nesprávném právním posouzení
podání žalobkyně z 13. 11. 2006 a že by tedy bylo ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovoláním důvodným.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky svým usnesením (§ 243b odst. 6
občanského soudního řádu), protože jde o usnesení, které nelze považovat za
nesprávné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání s tímto svým dovoláním úspěšná a
žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu