USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. V.,
zastoupené JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3,
Seifertova 2919/12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 510
641,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10
C 89/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 11. 2022, č. j. 91 Co 309/2022-551, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 10 C 89/2021-516, Obvodní soud
pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit žalobkyni 106 000 Kč se specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 6 510 641,80 Kč s požadovaným úrokem
z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11.
2022, č. j. 91 Co 309/2022-551, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části
napadeného výroku II tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni dalších 50
000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrzen (výrok I) a bylo rozhodnuto
o nákladech řízení vzniklých účastnicím v řízení před soudy obou stupňů (výrok
II).
3. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na poskytnutí
zadostiučinění za nemajetkovou újmu (náhradu škody žalobkyně uplatnila
samostatně v jiném řízení) – v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – jež žalobkyni
vznikla nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (ve věci následně
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014), jež neskončilo
pravomocným odsouzením (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020,
č. j. 10 T 8/2014-14491, byla obžaloby podané pro popsaný skutek žalobkyně
zproštěna). Co do svého základu je žalobkyní uplatněný nárok nesporný, včetně
toho, že toliko morální satisfakce konstatováním porušení práva žalobkyně
nebyla by dostačující a že za vzniklou nemajetkovou újmu se má žalobkyni dostat
zadostiučinění v penězích. Při určení výše peněžní satisfakce (§ 31a odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb.) soudy vážily povahu trestní věci, včetně délky trestního
stíhání, a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené žalobkyně,
kdy provedly komparaci i s jinými případy. Závěry soudu prvního stupně odvolací
soud korigoval pouze potud, že – s vyšším akcentem na nestandardní postup
orgánů činných v trestním řízení a citelnější zásah do osobní sféry žalobkyně –
považoval za adekvátní zadostiučinění dosahující celkem 500 000 Kč, přihlížeje
pak k žalovanou již poskytnutému (částečnému) plnění, vedle nějž se žalobkyni
(formou omluvy) dostalo současně i satisfakce morální.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Rozsudek
jím (výslovně) napadá ve všech jeho výrocích, spatřujíc přípustnost dovolání v
tom, že se odvolací soud při určení výše peněžitého zadostiučinění za nezákonné
trestní stíhání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a že napadený rozsudek současně závisí na vyřešení otázky dle
mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, zda lze peněžité
zadostiučiní navýšit i s ohledem na zvlášť excesivní postup orgánů činných v
trestním řízení provázející nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně považuje
přiznané peněžní zadostiučinění za nepřiměřeně nízké v porovnání s jí
způsobenou újmou a vytýká, že věc byla soudy porovnávána s případem, jenž se s
její věcí – co do závažnosti a okolností, za nichž k újmě došlo, které
dovolatelka opětovně podrobně líčí – neshoduje. Naproti tomu odkazuje na jinou
věc, vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3204/2020, resp. na v této
věci Ústavním soudem vydaný nález ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21 (v
doplnění dovolání pak i na nález následující rozhodnutí soudů nižších stupňů),
v němž bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění podstatně vyšší. K druhé otázce
žalobkyně znovu líčí pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež provázela
trestní stíhání v její věci, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před
soudem, považujíc je za silně excesívní, jež odůvodňují další navýšení
peněžitého zadostiučinění.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno žalobkyní (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
zabýval otázkou jeho přípustnosti, jakož i subjektivní legitimací žalobkyně k
jeho podání (ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku), jímž žalobkyně
(výslovně) napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (ve všech jeho
výrocích).
7. Směřuje-li dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu i v tom
jeho rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II částečně
změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni – vedle již přiznaného
zadostiučinění – dalších 50 000 Kč, jde (v uvedeném rozsahu) o dovolání podané
neoprávněnou osobou [ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání
subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník
1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7]. K
procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání (jeho odmítnutí) srov. §
243c odst. 3, věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.
8. Dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné již se zřetelem na § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o
zamítnutí žaloby (vyjma částky 50 000 Kč) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
13. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „rozsudek R
122/2012“) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jenž je normou s
relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a
jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností; soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází jednak z
povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů
trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše
zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti,
tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy,
jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo
dostat.
14. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998
Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo
zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění
přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích
shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále jen „ rozsudek R 67/2016“).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998
Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (z
mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu na dané téma srov. např. usnesení ze dne 11.
1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017, usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1060/2019, nebo usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 523/2021).
16. Výše reprodukované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu,
včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku R 67/2016, se odvolací soud napadeným
rozsudkem nezpronevěřil. Při úvaze o poskytovaném zadostiučinění (jeho formě a
výši) dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zohlednil judikaturou vymezená
kritéria, ať již jde o povahu trestní věci, délku trestního stíhání a jeho
dopady do osobnostní sféry poškozené osoby (viz rozsudek R 122/2012), a provedl
komparaci s jinými případy, tedy jak s těmi, které ke srovnání předložila
žalobkyně, tak i dalšími (jím vyhledanými), s vysvětlením shodných i rozdílných
znaků, kdy svou úvahu následně promítl i do výše přiznaného zadostiučinění.
17. K dovolací argumentaci, jíž dovolatelka akcentuje rozdílnost
přítomné věci s případem posuzovaným Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp.
zn. 27 C 24/2018 (následně Městským soudem v Praze pod sp. zn. 20 Co 318/2021),
lze uvést, že jako případ spoluobviněného v téže věci šlo zajisté o případ
vykazující určité shodné znaky (přinejmenším co do povahy trestní věci), kdy
právě identifikované rozdíly s případem žalobkyně (zejm. co do dopadů do její
osobní sféry, jakož i délky trestního stíhání) vedly soud k navýšení přiznaného
zadostiučinění. Sluší se také připomenout, že odvolací soud pak provedl i
komparaci s dalšími případy (a v nich přiznaným zadostiučiněním, jež bylo
poškozeným přiznáno v částce 400 000 Kč, resp. za okolností zcela výjimečných
pak 600 000 Kč), v jejichž kontextu žalobkyni přiznaná částka (500 000 Kč)
nevykazuje zcela zjevnou nepřiměřenost.
18. Naproti tomu poměřuje-li dovolatelka jí způsobenou nemajetkovou újmu
a poskytnuté zadostiučinění věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 29 C 207/2017 (v níž obecné soudy přiznaly poškozenému částku vyšší a v níž
jimi přijaté závěry byly dále korigovány nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6.
2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, podle nějž v tehdy projednávané věci bylo lze
konec stěžovatelovy politické kariéry přímo spojovat s nezákonným trestním
stíháním), jde o odkaz nikoliv zcela přiléhavý, nejenom proto, že v nyní
posuzované věci (v rovině skutkových zjištění) nebyl soudy učiněn závěr, že
politická kariéra žalobkyně byla ukončena v důsledku zahájení trestního
stíhání. Podle soudem učiněných zjištění (revize konkrétních úvah majících
zřetelně skutkovou povahu dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována
výlučně na otázky právní, nepřísluší) vykonávala žalobkyně volenou funkci i po
zahájení trestního stíhání, nebylo zjištěno, že by ji politické uskupení, za
něž kandidovala, z účasti na politické soutěži vyřadilo, ve volbách roku 2014
byla zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy a až v roce 2018
rezignovala na svou další politickou aktivitu. Skutečnost, že trestní stíhání
negativně zasáhlo její osobnostní sféru, včetně oblasti zdravotní, profesní,
politické a společenské (aniž by však byla žalobkyni další politická kariéra
znemožněna), byla soudy v rámci úvahy o výši zadostiučinění zohledněna.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelkou formulovaná
otázka (jíž dovolatelka považuje za otázku hmotného práva v rozhodování
dovolacího soudu nevyřešenou), totiž odůvodňuje-li mimořádné zvýšení
zadostiučinění (ve světle kritérií dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.)
silně excesívní postup orgánů činných v trestním řízení (dle dovolatelky
svědčící o jejich naprostém selhání). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je
ustálena i v závěru, že státu lze přičíst k tíži excesivní způsoby jednání
orgánů činných v trestním řízení, která mohou mít za následek větší rozsah
nemajetkové újmy později obžaloby zproštěné osoby (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). V tomto směru
tedy nejde o otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou a její řešení
napadeným rozsudkem konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu,
jestliže odvolací soud prokazatelně doložené excesy orgánů činných v trestním
řízení (ať již jde o excesy v přípravném řízení, tedy zejm. nestandardní postup
policejního orgánu při doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyni
jako jedné z obviněných, přispívající k medializaci případu, či exces
provázející řízení před soudem, v němž došlo k manipulaci s protokoly o
hlavních líčeních) zahrnul do svých úvah o výši zadostiučinění. Poukazuje-li
pak dovolatelka na další pochybení orgánů činných v trestním řízení, která
hodnotí jako zjevně excesívní, pak takové okolnosti již nejsou součástí soudy
učiněných skutkových zjištění, případně byla odvolacím soudem kvalifikována
jako postup nikoliv zjevně nestandardní (zejm. jde-li o zahájení trestního
stíhání i na podkladě shromážděných důkazů včetně znaleckých posudků, jež byly
hodnoceny v dalším průběhu řízení) a v tomto směru dovolání již neobsahuje
žádnou další relevantní argumentaci (otázku), jíž by se dovolací soud mohl
zabývat (řešit) a jež by mohla založit přípustnost dovolání (ve světle kritérií
dle § 237 o. s. ř.).
20. Nad rámec sluší se dodat, že vyšší než žalobkyni přiznané
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním je
přiznáváno zcela ojediněle, k čemuž lze – podpůrně – odkázat i na Ministerstvem
spravedlnosti uveřejněnou databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo
přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním
(členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za
vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících nebo
naopak snižujících intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena),
již lze nalézt na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti
(https://www.justice.cz).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny.
Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení
těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
22. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243c odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání i ve shora naznačeném rozsahu odmítl jako nepřípustné
(§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.;
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované (za vyjádření k
dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých
hotových výdajů, představuje paušální náhradou hotových výdajů podle § 151
odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1, ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015
Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu