USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. V., zastoupené JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 510 641,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 89/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 91 Co 309/2022-551, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 10 C 89/2021-516, Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit žalobkyni 106 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 6 510 641,80 Kč s požadovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 91 Co 309/2022-551, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části napadeného výroku II tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni dalších 50 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrzen (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých účastnicím v řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu (náhradu škody žalobkyně uplatnila samostatně v jiném řízení) – v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – jež žalobkyni vznikla nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (ve věci následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014), jež neskončilo pravomocným odsouzením (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 10 T 8/2014-14491, byla obžaloby podané pro popsaný skutek žalobkyně zproštěna). Co do svého základu je žalobkyní uplatněný nárok nesporný, včetně toho, že toliko morální satisfakce konstatováním porušení práva žalobkyně nebyla by dostačující a že za vzniklou nemajetkovou újmu se má žalobkyni dostat zadostiučinění v penězích. Při určení výše peněžní satisfakce (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) soudy vážily povahu trestní věci, včetně délky trestního stíhání, a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené žalobkyně, kdy provedly komparaci i s jinými případy. Závěry soudu prvního stupně odvolací soud korigoval pouze potud, že – s vyšším akcentem na nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení a citelnější zásah do osobní sféry žalobkyně – považoval za adekvátní zadostiučinění dosahující celkem 500 000 Kč, přihlížeje pak k žalovanou již poskytnutému (částečnému) plnění, vedle nějž se žalobkyni (formou omluvy) dostalo současně i satisfakce morální.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Rozsudek jím (výslovně) napadá ve všech jeho výrocích, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při určení výše peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a že napadený rozsudek současně závisí na vyřešení otázky dle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, zda lze peněžité zadostiučiní navýšit i s ohledem na zvlášť excesivní postup orgánů činných v trestním řízení provázející nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně považuje přiznané peněžní zadostiučinění za nepřiměřeně nízké v porovnání s jí způsobenou újmou a vytýká, že věc byla soudy porovnávána s případem, jenž se s její věcí – co do závažnosti a okolností, za nichž k újmě došlo, které dovolatelka opětovně podrobně líčí – neshoduje. Naproti tomu odkazuje na jinou věc, vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3204/2020, resp. na v této věci Ústavním soudem vydaný nález ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21 (v doplnění dovolání pak i na nález následující rozhodnutí soudů nižších stupňů), v němž bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění podstatně vyšší. K druhé otázce žalobkyně znovu líčí pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež provázela trestní stíhání v její věci, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem, považujíc je za silně excesívní, jež odůvodňují další navýšení peněžitého zadostiučinění.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobkyní (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval otázkou jeho přípustnosti, jakož i subjektivní legitimací žalobkyně k jeho podání (ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku), jímž žalobkyně (výslovně) napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (ve všech jeho výrocích).
7. Směřuje-li dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu i v tom jeho rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II částečně změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni – vedle již přiznaného zadostiučinění – dalších 50 000 Kč, jde (v uvedeném rozsahu) o dovolání podané neoprávněnou osobou [ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7]. K procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání (jeho odmítnutí) srov. § 243c odst. 3, věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.
8. Dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné již se zřetelem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby (vyjma částky 50 000 Kč) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
13. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „rozsudek R 122/2012“) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází jednak z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
14. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „ rozsudek R 67/2016“).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu na dané téma srov. např. usnesení ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017, usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1060/2019, nebo usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 523/2021).
16. Výše reprodukované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku R 67/2016, se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil. Při úvaze o poskytovaném zadostiučinění (jeho formě a výši) dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zohlednil judikaturou vymezená kritéria, ať již jde o povahu trestní věci, délku trestního stíhání a jeho dopady do osobnostní sféry poškozené osoby (viz rozsudek R 122/2012), a provedl komparaci s jinými případy, tedy jak s těmi, které ke srovnání předložila žalobkyně, tak i dalšími (jím vyhledanými), s vysvětlením shodných i rozdílných znaků, kdy svou úvahu následně promítl i do výše přiznaného zadostiučinění.
17. K dovolací argumentaci, jíž dovolatelka akcentuje rozdílnost přítomné věci s případem posuzovaným Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 27 C 24/2018 (následně Městským soudem v Praze pod sp. zn. 20 Co 318/2021), lze uvést, že jako případ spoluobviněného v téže věci šlo zajisté o případ vykazující určité shodné znaky (přinejmenším co do povahy trestní věci), kdy právě identifikované rozdíly s případem žalobkyně (zejm. co do dopadů do její osobní sféry, jakož i délky trestního stíhání) vedly soud k navýšení přiznaného zadostiučinění. Sluší se také připomenout, že odvolací soud pak provedl i komparaci s dalšími případy (a v nich přiznaným zadostiučiněním, jež bylo poškozeným přiznáno v částce 400 000 Kč, resp. za okolností zcela výjimečných pak 600 000 Kč), v jejichž kontextu žalobkyni přiznaná částka (500 000 Kč) nevykazuje zcela zjevnou nepřiměřenost.
18. Naproti tomu poměřuje-li dovolatelka jí způsobenou nemajetkovou újmu a poskytnuté zadostiučinění věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017 (v níž obecné soudy přiznaly poškozenému částku vyšší a v níž jimi přijaté závěry byly dále korigovány nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, podle nějž v tehdy projednávané věci bylo lze konec stěžovatelovy politické kariéry přímo spojovat s nezákonným trestním stíháním), jde o odkaz nikoliv zcela přiléhavý, nejenom proto, že v nyní posuzované věci (v rovině skutkových zjištění) nebyl soudy učiněn závěr, že politická kariéra žalobkyně byla ukončena v důsledku zahájení trestního stíhání. Podle soudem učiněných zjištění (revize konkrétních úvah majících zřetelně skutkovou povahu dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právní, nepřísluší) vykonávala žalobkyně volenou funkci i po zahájení trestního stíhání, nebylo zjištěno, že by ji politické uskupení, za něž kandidovala, z účasti na politické soutěži vyřadilo, ve volbách roku 2014 byla zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy a až v roce 2018 rezignovala na svou další politickou aktivitu. Skutečnost, že trestní stíhání negativně zasáhlo její osobnostní sféru, včetně oblasti zdravotní, profesní, politické a společenské (aniž by však byla žalobkyni další politická kariéra znemožněna), byla soudy v rámci úvahy o výši zadostiučinění zohledněna.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelkou formulovaná otázka (jíž dovolatelka považuje za otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou), totiž odůvodňuje-li mimořádné zvýšení zadostiučinění (ve světle kritérií dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) silně excesívní postup orgánů činných v trestním řízení (dle dovolatelky svědčící o jejich naprostém selhání). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že státu lze přičíst k tíži excesivní způsoby jednání orgánů činných v trestním řízení, která mohou mít za následek větší rozsah nemajetkové újmy později obžaloby zproštěné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). V tomto směru tedy nejde o otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou a její řešení napadeným rozsudkem konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže odvolací soud prokazatelně doložené excesy orgánů činných v trestním řízení (ať již jde o excesy v přípravném řízení, tedy zejm. nestandardní postup policejního orgánu při doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyni jako jedné z obviněných, přispívající k medializaci případu, či exces provázející řízení před soudem, v němž došlo k manipulaci s protokoly o hlavních líčeních) zahrnul do svých úvah o výši zadostiučinění. Poukazuje-li pak dovolatelka na další pochybení orgánů činných v trestním řízení, která hodnotí jako zjevně excesívní, pak takové okolnosti již nejsou součástí soudy učiněných skutkových zjištění, případně byla odvolacím soudem kvalifikována jako postup nikoliv zjevně nestandardní (zejm. jde-li o zahájení trestního stíhání i na podkladě shromážděných důkazů včetně znaleckých posudků, jež byly hodnoceny v dalším průběhu řízení) a v tomto směru dovolání již neobsahuje žádnou další relevantní argumentaci (otázku), jíž by se dovolací soud mohl zabývat (řešit) a jež by mohla založit přípustnost dovolání (ve světle kritérií dle § 237 o. s. ř.).
20. Nad rámec sluší se dodat, že vyšší než žalobkyni přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním je přiznáváno zcela ojediněle, k čemuž lze – podpůrně – odkázat i na Ministerstvem spravedlnosti uveřejněnou databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním (členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících nebo naopak snižujících intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena), již lze nalézt na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti (https://www.justice.cz).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
22. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve shora naznačeném rozsahu odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované (za vyjádření k dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých hotových výdajů, představuje paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1, ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu