28 Cdo 3803/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce: s. m. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. J.
B., a 2. M. H., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 51.836,80 Kč, vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 14/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. dubna 2009,
č. j. 12 Co 592/2008-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. dubna 2009,
č. j. 12 Co 592/2008-135, se, vyjma potvrzující části výroku II. ve vztahu ke
druhé žalované do částky 6.819,70 Kč, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu
tomuto soudu k dalšímu řízení.
86.849,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že smlouva o nájmu
nebytových prostor, uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a oběma
žalovanými jako nájemci, je absolutně neplatným právním úkonem, což mimo jiné
vyplynulo i z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2007, č. j. 25
C 41/2007-113. Oba žalovaní tak užívali předmětné prostory bez právního důvodu,
resp. na základě neplatné nájemní smlouvy, vzniklo jim bezdůvodné obohacení ve
smyslu § 451 obč. zák. a vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení nelze
fakticky vydat, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická
protihodnota, přičemž její výše odpovídá výši obvyklého nájemného. Celkem
přitom vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení ve výši 86.849,- Kč.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 12 Co 592/2008-135, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k prvnímu žalovanému co do
odvoláním napadené částky 15.232,- Kč změnil tak, že žalobu co do částky
15.232,- Kč zamítl (výrok I.), ve vztahu k druhé žalované jej co do částky
6.819,70 Kč potvrdil, ve zbývajícím rozsahu co do částky 36.604,80 Kč žalobu
zamítl (výrok II.), zamítl též žalobu, pokud bylo požadováno zaplacení částky
společně a nerozdílně (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výroky IV., V., VI. a VII.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho
vydání předcházející (§ 206 a § 212 o. s. ř.), a s důrazem na revizi
uplatněných odvolacích důvodů dospěl k závěru, že odvolání prvního žalovaného
je důvodné a odvolání druhé žalované je důvodné částečně.
Okresní soud si pro své rozhodnutí opatřil základní a pro věc podstatná a
rozhodná skutková zjištění a i skutkové závěry, které na tomto základě přijal,
jsou správné a odvolací soud je takto akceptoval. Odvolací soud se rovněž
ztotožnil s právním závěrem, že oba žalovaní užívali předmětné prostory bez
právního důvodu (resp. na základě neplatné nájemní smlouvy), a vzniklo jim tak
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. ve výši 86.849,- Kč.
Odvolací soud se však již neztotožnil s právním posouzením věci okresním soudem
v tom směru, pokud dovodil existenci pasivní solidarity na straně žalovaných a
uložil jim povinnost zaplatit dlužnou částku společně a nerozdílně. V daném
případě pasivní solidarita na straně žalovaných není stanovena ani právním
předpisem ani dohodou účastníků ani nevyplývá z povahy plnění, a pokud ji
okresní soud stanovil ve svém rozhodnutí, pak se odvolací soud s takovým
názorem neztotožňuje. Ačkoli oba žalovaní užívali nebytové prostory bez
právního důvodu (resp. na základě neplatné smlouvy), nelze uzavřít, že tak
činili již od počátku, neboť druhá žalovaná mohla začít nebytové prostory
užívat teprve poté, co přistoupila ke smlouvě o nájmu, tedy později než první
žalovaný. Ani ze vzájemného vztahu mezi žalovanými existence pasivní solidarity
nevyplývá.
Odvolací soud se dále neztotožnil s tím, jak se okresní soud vypořádal s
námitkou promlčení vznesenou v průběhu řízení oběma žalovanými, když uzavřel,
že „nárok není promlčen ani z důvodu uplynutí subjektivní ani objektivní
promlčecí doby“. Pro počátek tříleté objektivní promlčecí doby je rozhodný den,
kdy k získání bezdůvodného obohacení fakticky došlo. Vzhledem ke sjednané
splatnosti (roční nájemné ve výši 21.372,80 Kč splatné ve čtvrtletních
splátkách vždy k 5. dni příslušného čtvrtletí) musela začít běžet objektivní
promlčecí doba již prvním dnem následujícím po splatnosti ujednaného nájemného,
tedy 6. dne příslušného čtvrtletí, přičemž poměrná část za 4. čtvrtletí roku
2003 byla splatná již 5. 1. 2004. Jestliže tedy žaloba byla podána 2. 1. 2008,
jsou pak promlčeny nároky žalobce na poměrnou část nájemného za 4. čtvrtletí
roku 2003 ve výši 3.562,- Kč a dále nájemné za tři čtvrtletí roku 2004 ve
čtvrtletní výši 5.343,20 Kč, tedy celkem ve výši 16.029,60 Kč. Obdobně je tomu
u nároku žalobce za dodávku tepla. Odvolací soud pak uzavřel, že nárok žalobce
vůči každému ze žalovaných je promlčen do výše 31.261,60 Kč, přičemž vzhledem k
výše uvedenému posoudil oprávněnost nároku žalobce samostatně vůči každému
žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to jmenovitě proti
všem jeho výrokům. Z obsahu dovolání však vyplývá, že toto nesměřuje proti
potvrzující části výroku II. napadeného rozhodnutí. Rozsudek podle dovolatele
spočívá na nesprávném právním posouzení. Dále s poukazem na § 241a odst. 3 o.
s. ř. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně vyloučil pasivní solidaritu
žalovaných s odkazem na bezdůvodné obohacení a na skutečnost, že druhá
žalovaná přistoupila k neplatné nájemní smlouvě později. Pasivní solidarita je
přitom odvozena ze samotné povahy plnění, tj. z užívání společného nebytového
prostoru, a skutečnost, že první žalovaný začal užívat předmětný nebytový
prostor dříve, nemůže mít vliv na posouzení pasivní solidarity. Správně měl
odvolací soud konstatovat, že bezdůvodné obohacení za užívání nebytového
prostoru do doby přistoupení druhé žalované k nájemní smlouvě, tj. do 10. 5.
2004, je pouze závazkem prvního žalovaného a bezdůvodné obohacení za užívání
nebytového prostoru za dobu od 10. 5. 2004 je solidárním závazkem prvního
žalovaného a druhé žalované.
Dovolatel se rovněž neztotožňuje s posouzením námitky promlčení odvolacím
soudem, přičemž poukazuje na to, že první žalovaný blíže nespecifikoval své
platby a označoval je pouze jako nájem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu pak dovolatel uvádí, že pokud dlužník při svých platbách přesně neurčí,
na co tyto směřují, platí, že tyto směřují na jeho dluh nejdříve splatný. Jde o
tzv. zásadu priority a odvolací soud se jí měl řídit. Žalobce proto tvrdí, že
skutkové závěry odvolacího soudu a na ně navazující právní hodnocení
nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného v průběhu řízení před soudem prvního
stupně. Podle dovolatele je tak skutečně promlčena pouze pohledávka ve výši
6.186,60 Kč. Vedle toho odvolací soud odečetl namísto jím proklamované
promlčené částky 31.261,60 Kč částku 62.523,20 Kč, přičemž tento závěr nijak
neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné. Soud měl
posoudit závazek žalovaných jako závazek solidární ve smyslu § 511 odst. 1 obč.
zák., neboť pohledávky za období roku 2003 a 2004 (do 10. 5. 2004) zanikly.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce odmítá jeho tvrzení, že nebytové
prostory užívala, a proto je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
zcela nedůvodný, přičemž se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že mezi ní
a prvním žalovaným nemohla vzniknout pasivní solidarita, což vyplývá z toho, že
žalobce uzavřel nájemní smlouvu s prvním žalovaným a následně Dodatkem č. 1 k
této smlouvě došlo k „rozšíření subjektu“ na straně nájemce o druhou žalovanou,
která rovněž souhlasí s posouzením otázky promlčení, tak jak to učinil odvolací
soud, a uvádí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí od samého počátku
a každá platba na jeho základě poskytnutá je bezdůvodným obohacením, a to již
od okamžiku, kdy byla poskytnuta. Dále pak polemizuje s určením počátku běhu
subjektivní promlčecí doby odvolacím soudem a závěrem navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání žalobce zamítl a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., je důvodné vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem dovolatele, podle nějž odvolací soud
nesprávně vyloučil pasivní solidaritu na straně žalovaných. V rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1505, svazek 21/2003, se praví, že
„bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího
reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, zakládá
jejich solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele
opravňuje požadovat splnění povinnosti na kterékoli z nich“. Zásadní
skutečností je v daném případě to, že mezi žalovanými neexistovala dohoda o
tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván (ze spisu se
alespoň existence takové dohody nepodává), takže z povahy plnění vyplývá, že
žalovaní mají vůči žalobci solidární povinnost poskytnout mu za užívání prostor
peněžitou náhradu, přičemž s ohledem na jejich solidární odpovědnost může
žalobce nárok uplatňovat po kterémkoliv z nich. Na tomto místě je tedy třeba
souhlasit s právním posouzením soudu prvního stupně, že na straně žalovaných
došlo ke vzniku pasivní solidarity, a povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
tedy mají žalovaní společnou a nerozdílnou. To vše za situace, pokud nebude
prokázána existence shora zmíněné dohody.
Jde-li o námitky dovolatele ohledně promlčení práva a záměny částek 31.261,60
Kč a 62.523,20 Kč odvolacím soudem, je třeba říci, že odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu je v souvislosti s otázkou promlčení a rozdělení jednotlivých
částek značně nesrozumitelné, není z něj zjevné, jakým způsobem byly vypočteny
částky, v jejichž rozsahu mělo být právo žalobce promlčeno, a je zde nesprávně
stanoven počátek běhu promlčecí doby. V případě plnění z neplatného právního
úkonu – smlouvy o nájmu, tedy jedné ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., nelze totiž brát při stanovení počátku
běhu promlčecí doby zřetel na to, jak byla v neplatné nájemní smlouvě stanovena
doba splatnosti nájemného. Jak správně odvolací soud uvedl, je pro počátek
objektivní promlčecí doby rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení
skutečně došlo. Ten však není dán splatností nájemného z neplatné smlouvy, ale
skutečným započetím užívání předmětných prostor.
Dovolatel ve svém dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy, jak bylo uvedeno výše, do celé zamítavé částky i nákladových
výroků. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k prvnímu žalovanému změněn tak, že
se žaloba co do částky 15.232,- Kč zamítá, by v obecné rovině nebylo přípustné
v souladu s ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak vzhledem k tomu, že
odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí v tomto rozsahu zčásti proto, že ve
vztahu mezi oběma žalovanými nesprávně vyloučil pasivní solidaritu, a dopustil
se tak chybného právního posouzení, v jehož důsledku došlo k nepřiléhavému
štěpení nároku, považuje dovolací soud za nezbytné rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit i v rozsahu výroku I.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2,
část věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v naznačeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část první věty za středníkem, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu