28 Cdo 3829/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně S. M., zastoupené advokátkou, proti žalované M. P., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 141.904,50 Kč a 220,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 82/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 19 Co 325/2008-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.9.2008, č.j. 19 Co 325/2008-161, se
zrušuje s výjimkou části výroku I., kterým byl rozsudek prvního stupně v částce
23.379,50 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno a věc se vrací Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí
částku 141.904,50 Kč a 220,- Kč. Uvedla, že žalovaná užívala od 23.5.2004 do
23.5.2006 její byt 2+1 v K.-K. (dále jen „byt“). Právní předchůdkyně žalobkyně,
její matka I. M., dne 23.5.2004 odvolala svůj souhlas s bezplatným užíváním
bytu. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 188/2004 bylo
žalované pravomocně uloženo, aby byt vyklidila, což se také dne 23.5.2006
stalo. Žalobkyně proto žádala náhradu za užívání bytu žalovanou ve výši
obvyklého nájemného v částce 4.500,- Kč měsíčně a úhradu služeb, které za
žalovanou musela zaplatit.
Žalovaná namítala, že své dluhy vždy plnila, byt na vlastní náklady
rekonstruovala a navíc přispěla právní předchůdkyni žalobkyně na jeho koupi
částkou 40.000,- Kč. Dále poukázala na svoji neutěšenou sociální situaci, neboť
je samoživitelka se dvěma nezletilými dcerami, jejíž příjem jen s obtížemi
pokrývá základní potřeby rodiny.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31.3.2008, č.j. 9 C 82/2007-109,
uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 141.904,50 Kč a částku 220,-
Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Tvrzení žalované, že do
bytu investovala nemalé částky, jakož i tvrzení žalobkyně, podle kterého po
předání bytu v něm chybělo běžné vybavení (kuchyňská linka, vana, umyvadlo,
záchodová mísa, zásuvky a vypínače), považoval za právně nevýznamné. Na základě
shodných tvrzení účastnic a listinných důkazů o úhradách služeb uložil žalované
povinnost zaplatit žalovanou částku.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.9.2008,
č.j. 19 Co 325/2008-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou
částky 23.379,50 Kč, ve které pro zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) Výrokem II. rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud se (s výjimkou části tvrzených úhrad služeb, ve kterých
byla žaloba vzata zpět) ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku o zastavení řízení,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Konkrétně namítala, že
proti nároku žalobkyně by měla být započtena věcná plnění, která žalovaná
poskytla právní předchůdkyni žalobkyně rekonstrukcí bytu, s tím, že účastnice
se na započtení dohodly,
za situace, kdy právní předchůdkyni žalobkyně přispěla na koupi bytu a byt
vlastním nákladem zrekonstruovala, považuje rozhodnutí odvolacího soudu o
povinnosti platit náhradu nájemného za nespravedlivé.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání s tím, že v řízení bylo
prokázáno užívání bytu žalovanou bez právního důvodu, aniž by žalovaná za
užívání bytu platila.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití
hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní
posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne
18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05).
K námitce (ad a/) dohody o započtení nároků.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, že by se účastnice dohodly na
započtení nároku žalobkyně na náhradu za užívání bytu žalovanou proti nároku
žalované na úhradu částky odpovídající zhodnocení bytu tím, že jej žalovaná na
vlastní náklady rekonstruovala. V případě dovolání přípustných podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přitom dovolací soud skutkovými zjištěními
odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř).
Ze spisu je navíc zřejmé, že žalobkyně na jednání soudu prvního stupně dne
30.1.2008 (č.l. 92 spisu) namítla promlčení nároku žalované na náhradu za
zhodnocení bytu. Z vyjádření žalované k odvolání žalobkyně (č.l. 138 a násl.
spisu) plyne, že žalovaná promlčení nároku uznala. Odvolací soud proto
nepochybil, jestliže se otázkou možného započtení nároku žalované na náhradu za
zhodnocení bytu nezabýval.
2. K námitce (ad b/) „nespravedlivosti“ nároku žalobkyně.
Odvolací soud zcela přehlédl argumentaci žalované, která již ve svém odvolání a
zejména v obsáhlém vyjádření k odvolání žalobkyně (č.l. 138 a násl. spisu)
uváděla, že nárok žalobkyně považuje ze nespravedlivý za situace, kdy žalovaná
přispěla právní předchůdkyni žalobkyně na koupi předmětného bytu a byt vlastním
nákladem zrekonstruovala. Poté, co byla po odvolání souhlasu žalobkyně s
užíváním bytu nucena se z bytu vystěhovat, vymáhá po ní žalobkyně ještě úhradu
za užívání bytu v době mezi odvoláním souhlasu a vyklizením bytu žalovanou.
Zároveň poukazovala na svoji tíživou sociální situaci, ve které veškeré životní
náklady své a svých dvou nezletilých dcer hradí ze mzdy prodavačky a nevysokého
výživného. Podobně argumentovala žalovaná v dovolání.
Podle § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzuje soud úkony účastníků podle jejich obsahu, i
když jsou nesprávně označeny. Podle názoru dovolacího soudu měla být shora
uvedená argumentace posouzena jako námitka rozporu nároku žalobkyně s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se však v napadeném rozsudku k
uvedené námitce nevyjádřil. Podle názoru dovolacího soudu je přitom v
projednávané věci, ve které žalobkyně nechala žalovanou, která na koupi bytu
žalobkyně přispěla a vlastním nákladem jej zrekonstruovala a která je navíc
samoživitelkou se dvěma nezletilými dcerami, z bytu vystěhovat a vymáhá na ní
ještě i náhradu za užívání bytu od odvolání souhlasu s užíváním do vyklizení,
třeba se námitkou rozporu s dobrými mravy podrobně zabývat. Jestliže tak
odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné, a
dovolání je proto jak přípustné, tak i důvodné.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu