28 Cdo 3832/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobce: N. T., P., zast. Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo
nábřeží 2018/10, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ing. M. K., M. p. B., zast.
JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5,
o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 19 C 180/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 64 Co 234/2013-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalovaného, advokáta JUDr. Michala Říhy.
Žalobou ze dne 2. 7. 2010 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení
částky 1.000.000,- Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaný neoprávněně nakládal s jeho
bankovním účtem, když bez zmocnění a bez pokynu žalobce z účtu dne 3. 7. 2007 a
3. 8. 2008 vybral pokaždé 500.000,- Kč. Ve svém vyjádření žalovaný nárok
žalobce neuznal a z opatrnosti vznesl námitku promlčení. Uvedl, že pro žalobce
zajišťoval financování jeho bytu, přičemž výběr částek mu žalobce telefonicky
uložil. Dále žalovaný uvedl, že má vůči žalobci pohledávku vyšší než
1.000.000,- Kč. Žalovaný měl dispoziční oprávnění k účtu žalobce a žalobce mu
opakovaně udělil plnou moc. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí
druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 19 C 180/2010-150, zamítl žalobu o
zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl majitelem účtu u
banky a k tomuto účtu zřídil žalovanému dispoziční oprávnění. Na základě tohoto
dispozičního oprávnění provedl žalovaný dne 3. 7. 2007 a 3. 8. 2007 hotovostní
výběry z účtu žalobce, každý ve výši 500.000,- Kč. Ze svědeckých výpovědí a
rozsáhlého dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný na základě zmocnění
za žalobce jednal a vstupoval do smluvních vztahů týkajících se bytu žalobce. Soud uvedl, že nejméně do roku 2009 žalovaný prováděl finanční transakce ve
prospěch žalobce. Za této situace soud dospěl k závěru, že není prokázán vznik
bezdůvodné obohacení na straně žalovaného jenom na základě faktu, že výběry
provedl. Alternativně soud v rozsudku argumentoval také tím, že lze přisvědčit
kompenzační námitce uplatněné žalovaným, který uhradil ve prospěch žalobce tři
peněžní částky převyšující v celkové výši žalobní nárok. Tyto pohledávky
žalovaného vůči žalobci se s pohledávkou žalobce střetly ke dni podání žaloby,
kdy žádná z pohledávek nebyla promlčena. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 64 Co 234/2013-179, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právními
závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že nárok uplatněný žalobou je
charakterizován vylíčením skutkových okolností, přičemž v tomto případě žalobce
svůj nárok stavěl na tvrzení, že žalovaný neoprávněně nakládal s účtem žalobce. Z dokazování však vyplynulo, že žalovaný měl neomezené dispoziční oprávnění k
účtu žalobce a zároveň plnou moc k zastupování žalobce při všech úkonech
souvisejících především se získáním, správou a zařízením bytové jednotky
žalobce. Současně odvolací soud uzavřel, že z komplexních vztahů mezi účastníky
nelze vyjímat dva konkrétní výběry z účtu provedené na základě neomezeného
dispozičního oprávnění a tvrdit o nich, že jimi žalovaný na úkor žalobce získal
bezdůvodné obohacení. Aby bylo možné určit, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil
či zda na straně žalobce vznikla jednáním žalovaného škoda, muselo by být
provedeno vyúčtování všech finančních prostředků z účtu žalobce, jimiž žalovaný
disponoval.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen
„dovolatel“) dovolání. Přípustnost dovolání zakládá žalobce na tvrzení, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou se dovolací soud
dosud nezabýval. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení
„okolností jednání žalovaného, který ve dvou případech z účtu žalobce vyzvedl
finanční prostředky na základě zřízeného dispozičního oprávnění a tyto
prostředky nepoužil ve prospěch žalobce“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil. K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 20. 3. 2014. V tomto
vyjádření žalovaný rozporuje tvrzení žalobce, dovolání označuje za nepřípustné
a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v
ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“.
Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda
zřízením dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osobě vedle práva
nakládat s finančními prostředky na cizím bankovním účtu bez dalšího vzniká
také neomezené právo použít finanční prostředky z bankovního účtu stejným
způsobem a ve stejném rozsahu jako vlastník účtu, tedy použít finanční
prostředky na bankovním účtu i ve svůj prospěch a nikoliv pouze ve prospěch
vlastníka účtu.“ Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť
na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dle ustálené judikatury
dovolacího soudu jsou peněžní prostředky na bankovním účtu součástí majetku
peněžního ústavu, jenž účet vede. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom,
aby na základě jeho příkazu byly z účtu vypláceny peněžní prostředky,
představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2001, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002) Uvedené platí také pro osobu, jíž
bylo majitelem účtu uděleno dispoziční oprávnění (dle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006). Z výše uvedeného je zjevné, že
prostý fakt zřízení dispozičního oprávnění žalovanému k účtu žalobce nezakládá
právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, nýbrž má význam pouze ve vztahu
žalovaného k účtu žalobce, potažmo k peněžnímu ústavu, u něhož je účet veden. Existence dispozičního oprávnění žalovaného má však význam tehdy, když žalobce
v žalobě tvrdí, že žalovaný z jeho účtu prostředky vybral neoprávněně. Udělil-
li totiž žalovanému dispoziční oprávnění ke svému účtu, toto oprávnění zahrnuje
také oprávnění k výběru finančních prostředků. Další použití těchto prostředků
a oprávněnost takového použití pak již není otázkou závislou na existenci či
rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích
mezi žalobcem a žalovaným. Dovolatelem v dovolání vymezená otázka tak není pro
rozhodnutí soudu v posuzované věci podstatná a dovolacímu soudu nezbývá, než
dovolání shledat nepřípustným (viz usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013). Dovolatel dále namítá, že si odvolací soud v napadeném rozhodnutí protiřečí,
když uvádí, že žalovaným byl oprávněn nakládat s účtem žalobce bez dalšího
neomezeně, a na druhé straně připouští, že pro posouzení nároku žalobce by bylo
třeba mimo jiné posoudit, zda a jakou část finančních prostředků žalovaný
použil ve prospěch žalobce. Takový závěr odvolacího soudu je však pouze
vyjádřením již výše uvedeného, a sice že existence nebo rozsah dispozičního
oprávnění k účtu žalobce nejsou pro další použití prostředků z účtu rozhodnými. Tvrdil-li žalobce, že se žalovaný na jeho úkor použitím finančních prostředků
ve svůj prospěch obohatil, či že žalobci vznikla takovým použitím finančních
prostředků škoda, neunesl v tomto ohledu břemeno důkazní.
Rozsáhlým dokazováním
bylo naopak zjištěno, že mezi účastníky existovaly komplexní vztahy týkající se
velkého objemu finančních prostředků a že žalovaný byl zmocněn k jednání
ohledně zařizování bytu žalobce. Odvolací soud správně uzavřel, že z těchto
komplexních vztahů nelze vyjmout dva jednotlivé výběry finančních prostředků a
tvrdit o nich, že šlo o výběry neoprávněné, není-li takové tvrzení zároveň
dostatečně důkazně podloženo.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů
shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání.
Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou
účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního
stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst.
3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu