28 Cdo 3833/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně M. K., proti žalované A. K., zastoupené Mgr. Pavlou Frodlovou,
advokátkou se sídlem v Šumperku, Husitská 11, o zaplacení částky 191.815,89 Kč,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 44/2010, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
22. října 2013, č. j. 69 Co 437/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
191.815,89 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobkyně svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že poté, co byly v rámci
exekuce nařízené na její majetek vydraženy nemovitosti z jejího vlastnictví za
částku 400.000,- Kč, tedy částku přesahující vymáhanou pohledávku ve výši
164.500,- Kč s příslušenstvím, jí exekutorem nebyl vyplacen příslušný rozdíl
mezi rozdělovanou částí podstaty a celkovou výší podstaty. Jelikož exekutor dne
20. 3. 2009 zemřel, vznesla žalobkyně nárok na vydání částky, již si takto
exekutor ponechal bez právního důvodu, vůči žalované jako jeho jediné dědičce.
V řízení bylo zjištěno, že poté, co bylo v exekučním řízení rozhodnuto o
prodeji nemovitostí žalobkyně a usnesením o příklepu ze dne 25. 7. 2006, č. j.
127 Ex 232/02-17, byl udělen příklep na tyto nemovitosti za nejvyšší podání
400.000,- Kč, Okresní soud v Bruntále rozvrhovým usnesením č. j. 1 ENc
173/2002-48 rozhodl o uspokojení pohledávek v celkové výši 208.562,11 Kč. Toto
usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 2006, z čehož lze dle soudu
dovozovat důvodnost vznesené námitky promlčení. Žalobkyně se o skutečnostech
rozhodných pro uplatnění případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení
dozvěděla tedy již k tomuto datu, od něhož začala plynout dvouletá subjektivní
promlčecí doba ve smyslu § 107 obč. zák. Byla-li žaloba podána dne 15. 2. 2010
a žalovaná posléze vznesla námitku promlčení, je zřejmé, že žalobě nemůže být
vyhověno.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě -
pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 69 Co
437/2010-67, změnil tak, že žalobě na zaplacení částky 191.815,89 Kč vyhověl
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací
soud zdůraznil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou, respektive jejím právním
předchůdcem, není vztahem z bezdůvodného obohacení, nýbrž vztahem upraveným
ustanovením § 337c odst. 1, 6 o. s. ř., dle nějž se mají podle výsledku
rozvrhového jednání z rozdělované podstaty uspokojit postupně pohledávky dle
příslušných skupin a zbytek rozdělované podstaty má být vyplacen povinnému.
Právní předchůdce žalované mohl zbytek rozdělované podstaty žalobkyni vyplatit
až po právní moci usnesení o rozdělované podstatě, jež nastala dne 15. 2. 2007.
Dnem následujícím, tj. 16. 2. 2007, počala běžet promlčecí doba, jejíž trvání
je s ohledem na to, že se nejedná o vztah z bezdůvodného obohacení, ale o vztah
vyplývající z ustanovení § 337c odst. 6 o. s. ř., ustanovením § 101 obč. zák.
stanoveno na tři roky. Tato lhůta tedy zůstala ke dni podání žaloby dne 15. 2.
2010 zachována. Nebylo-li prokázáno, že by nárok žalobkyně plynoucí z
rozvrhového usnesení byl uspokojen, pak žalobu lze za těchto okolností pokládat
za důvodně podanou, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a
vyhovění žalobě.
K dovolání žalované přezkoumal naposledy uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž
je rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 359/2012-88, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zaujal názor, že právním
titulem zakládajícím právo dlužníka na zaplacení částky odpovídající rozdílu
mezi cenou, za niž byla dlužníkova nemovitost vydražena, a dluhy (společně s
náklady exekučního řízení) zde není rozvrhové usnesení dle § 337g o. s. ř. ve
spojení s § 337c odst. l a odst. 6 o. s. ř. (v rozhodném znění), a uvedené
právo nevzniká ani přímo na základě § 337c odst. 6 o. s. ř. (v rozhodném
znění). Oprávněním i povinností exekutora je odebrat z majetku povinného částku
odpovídající exekuovaným pohledávkám (navýšeným o náklady řízení), je-li z něj
odebrána částka vyšší, pak by plnění, o nějž by takto byl připraven povinný,
bylo možno považovat za prospěch nabytý bez právního důvodu. V souladu s
procesní úpravou exekuce pozbývá exekutor po úhradě všech pohledávek, které
mají být uspokojeny, právo zadržovat prostředky povinného získané dražbou jeho
nemovitosti a musí mu vyplatit zbytek rozdělované podstaty, čímž není založeno
nové právo povinného, ale pouze vymezeno, od kdy se ho lze domáhat. Ponechá-li
si exekutor zbylé prostředky i nadále, je možno zvažovat vznik bezdůvodného
obohacení na jeho straně, čemuž by mělo odpovídat i posouzení otázky běhu
promlčecí doby dle § 107 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně rozsudkem ze dne 22. 10.
2013, č. j. 69 Co 437/2010-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 191.815,89 Kč (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud vyslovil závěr, že
okresní soud správně posoudil vztah mezi účastnicemi jako vztah z bezdůvodného
obohacení, pročež je rovněž na místě posuzovat žalovanou vznesenou námitku
promlčení dle § 107 obč. zák. Počátek běhu objektivní promlčecí doby práva na
vydání hyperochy je přitom v souladu s dikcí § 337c odst. 6 o. s. ř. (v
rozhodném znění) dán okamžikem, k němuž došlo k úhradě všech pohledávek, jež
měly být v exekuci uspokojeny, k čemuž v daném případě došlo dne 6. 3. 2007. Z
provedeného dokazování se podává, že žalobkyni nebylo doručeno vyrozumění, z
nějž by se dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uplatnění svého práva,
pročež je třeba vztáhnout počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby až
ke dni 14. 1. 2010, kdy zmocněnec žalobkyně nahlédl do exekučního spisu, v němž
se nacházelo vyrozumění o zániku pověření k provedení exekuce obsahující
informace podstatné pro uplatnění práva žalobkyně. S ohledem na uvedené je
třeba mít za to, že ke dni podání žaloby dne 15. 2. 2010 byly zachovány
objektivní tříletá i subjektivní dvouletá promlčecí doby, pročež je na podanou
žalobu třeba pohlížet jako na důvodnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež se
domnívá, že přípustnost dovolání je dána závislostí napadeného rozhodnutí na
řešení otázky procesního i hmotného práva, jež doposud nebyla zodpovězena
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, eventuálně, jež by měla být zodpovězena
jinak. Důvodnost dovolání pak spatřuje v souladu s § 241a o. s. ř. v nesprávném
právním posouzení věci. Dle dovolatelky se žalobkyně dne 1. 12. 2006 dozvěděla
o rozvrhu rozdělované podstaty, a od tohoto dne jí tak bylo známo, v jaké výši
byly pohledávky uspokojeny i jaký zbytek rozdělované podstaty jí náleží,
přičemž za těchto okolností je v souladu s § 107 obč. zák. na námitku promlčení
třeba pohlížet jako na opodstatněnou. Okamžik povědomí o tom, jaký zbytek
rozdělované podstaty náleží žalobkyni, nelze spojovat až se dnem, kdy zmocněná
osoba nahlédne do spisu, neboť to může být učiněno kdykoliv později, a běh
promlčecí doby by tak byl oddalován, což by narušovalo jistotu v právních
vztazích. Žalobkyně znala výši svých dluhů i částku, na níž byla oceněna její
nemovitost, a věděla, že jí připadne zbytek ceny, za níž byla nemovitost
vydražena. Minimálně od vydání usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty si byla
vědoma toho, že jí zbytek náleží, a od tohoto okamžiku (tj. od 1. 12. 2006)
mohla činit kroky k jeho vymožení. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby
Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 12. 8. 2010, č. j. 17 C 44/2010-33, ve výrocích I. a II. a
přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku, jež by v souladu s citovaným ustanovením byla způsobilá založit
přípustnost podaného dovolání, ovšem dovolatelka ve svém podání nepředestřela.
Právní úvahy odvolacího soudu jsou souladné se závěry vyslovenými v předchozím
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, na něž je možno v bližším odkázat. S
ohledem na argumentaci dovolatelky je však na tomto místě záhodno zdůraznit, že
počátek promlčecí doby nelze vztahovat k okamžiku, jenž předchází dni, k němuž
je právo možno vykonat poprvé. Úprava promlčení směřuje k ohraničení časového
úseku, po nějž se mohou účastníci právních vztahů úspěšně domoci svých práv,
aniž by protistraně svědčila obrana spočívající v poukazu na delší časový úsek,
v němž se oprávněný svého práva nedožadoval, nenutí však účastníky, aby se
práva, jehož vznik je očekávatelný, domáhali již od okamžiku, k němuž nabyli
povědomí o okolnostech, dle nichž jim právo bude v budoucnu příslušet, avšak k
němuž jim toto právo ještě nesvědčilo. Svého práva se totiž může oprávněná
osoba úspěšně domoci až od okamžiku, kdy jí skutečně vznikne, a až od tohoto
data je možno přikládat zásadní význam její pasivitě při vymáhání práva.
Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozhodnutí dovodil, že práva na vyplacení
zbytku rozdělované podstaty se lze domáhat po uhrazení všech pohledávek, jež z
ní měly být uspokojeny. Až od tohoto okamžiku se tak žalobkyně mohla domáhat
svého práva, pročež nelze přisvědčit dovolatelce, že kroky směřující k vymožení
hyperochy měla žalobkyně činit již ode dne, k němuž byla obeznámena s usnesením
o rozvrhu rozdělované podstaty.
Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu vyslovující se k
momentu, k němuž nabyla žalobkyně povědomí o rozhodných skutečnostech, tedy k
počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), směřuje tím
v podstatě ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž
k této otázce prováděl dokazování a důsledně zjišťoval, jakým způsobem a kdy
byla žalobkyně v posuzované věci seznamována s průběhem exekučního řízení. Pro
počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je přitom rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že
došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje
se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, a tedy nepostačuje, že měl
možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve. Touto vědomostí však
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž
pouze skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení
dovodit. Oprávněný se tak o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného
ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. v podstatě dozví tehdy, když má k dispozici
údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět
skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného
obohacení a osobě obohaceného. Nejvyššímu soudu, jakožto instanci toliko
přezkumné a nikoliv nalézací, pak nepřísluší revidovat správnost takto
učiněných skutkových zjištění, pročež je argumentace dovolatelky v tomto směru
nepřípadná a postrádající potenciál nastínit otázku, pro niž by na podané
dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle § 243c odst. 1, věty první, o. s.
ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš,
Ph.D.
předseda senátu