28 Cdo 3861/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1.
Ing. V. Š., 2. M. Š., a 3. Ing. P. Š., zastoupených JUDr. Jiřím Ptáčkem,
advokátem, 602 00 Brno, Masarykova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 7. června 2012, sp. zn. 49 Co 252/2012, vydanému v právní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 75/2007 (žalobců: a/ G. S., a b/ Z. S.,
zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 602 00 Brno, Poštovní 8c,
proti žalovaným: 1. Ing. V. Š., 2. M. Š., a 3. Ing. P. Š., zastoupeným JUDr.
Jiřím Ptáčkem, advokátem, 602 00, Brno, Masarykova 2, o určení k nemovitostem,
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 21. prosince 2006, bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2010, č.j. 34 C 75/2007-102. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno (výrokem označeným I.), že „ve
vztahu k žalovaným Ing. P. Š. žalobci G. S. a Z. S. jsou vlastníky pozemku st. 188 v katastrálním území V. (obec P.), zapsaného v katastru nemovitostí na
listu vlastnictví č. 858 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj
(katastrální pracoviště Trutnov), a to tak, že každý ze žalobců je podílovým
spoluvlastníkem ideální ? tohoto pozemku“. Výrokem téhož rozsudku označeným II
byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo soudem určeno, že ve vztahu k žalovaným
Ing. V. Š. a M. Š. jsou vlastníky pozemku st. 188 v katastrálním území V. (obec
P.), zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 858 u
Katastrálního úřadu Královéhradeckého kraje (katastrální pracoviště Trutnova)
tak, že každý ze žalobců je podílovým spoluvlastníkem ideální ? tohoto pozemku. Dalším výrokem (označeným II.) téhož soudu bylo určeno, že žalobci G. S. a Z. S. jsou vlastníky budovy na pozemku st. 188 v katastrálním území V. (obec P.),
zapsané na listu č. 159 katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Trutnov), a to tak, že každý z
těchto žalobců je podílovým spoluvlastníkem ideální ? této budovy. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto, že žalobci nemají vůči žalovaným Ing. V. Š. a M. Š. právo na náhradu nákladů řízení, dále že tito žalovaní nemají vůči žalobcům
právo na náhradu nákladů řízení a posléze, že žalovaný Ing. P. Š. je povinen
zaplatit žalobcům náklady řízení 32.520 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2012, sp. zn. 49
Co 252/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 25. února 2010, č.j. 34 C 75/2007-102, změněn ve výroku označeném I
tak, že ve vztahu k žalovanému Ing. P. Š. se určuje, že MUDr. J. Š. (zemřelá
21. února 2007, posledně bytem v Z., Š., byla ke dni svého úmrtí vlastnicí
pozemku parc. č. 188 v katastrálním území V. (obec P.), zapsaného v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 858 u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Trutnov). Uvedený rozsudek soudu
prvního stupně byl dále ve výroku označeném III. změněn tak, že ve vztahu k
žalovaným bylo určeno, že MUDr. J. Š. (zemřelá 21. února 2007) byla ke dni
svého úmrtí vlastnicí budovy stojící na pozemku parc. č. 188 v katastrálním
území V. (obec P.), zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 159
u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště
Trutnov). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů: žalovaný Ing. P. Š. 61.480 Kč,
žalovaný Ing. V. Š. 5.440 Kč a žalovaná M. Š. 5.440 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení (podle §
206 odst. 1, § 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale odvolání žalovaných
neshledal důvodným. Odvolací soud především uváděl, že v průběhu odvolacího řízení žalobci změnili
žalobu tak, že se domáhali, aby bylo soudem určeno, že ve vztahu k žalovanému
Ing. P. Š. byla MUDr. J. Š. (zemřelá dne 21. února 2007, posledně bytem v Z.,
Š.) ke dni svého úmrtí vlastnicí budovy, stojící na pozemku parc. č. 188 v
katastrálním území V. (obec P.). Tato změna žaloby byla odvolacím soudem
usnesením ze dne 6. června 2012 připuštěna. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu je na
straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když tu se
právní postavení původní vlastnice nemovitostí, o něj jde v tomto řízení, stalo
nejistým v důsledku neplatných právních úkonů, jimiž žalovaní Ing. V. Š. a M. Š. s oběma nemovitostmi disponovali dříve, než bylo do katastru nemovitostí
vloženo vlastnické právo uvedené původní vlastnice, nabyté rozhodnutí o
restituční žalobě. Na základě uvedených neplatných úkonů došlo v katastru
nemovitostí k zápisu vlastnického práva žalovaného Ing. P. Š. k pozemku parc. č. st. 188 v katastrálním území V., zatím co vkladové řízení, týkající se
vlastnického práva k budově v katastrálním území V., bylo přerušeno a jako
vlastníci budovy zůstali zapsáni žalovaní Ing. V. Š. a M. Š. K nabytí
vlastnického práva původní vlastnice MUDr. J. Š. tu došlo na základě rozhodnutí
o restituční žalobě a jeho existence není, podle názoru odvolacího soudu,
podmíněna provedením zápisu v katastru nemovitostí. Uvedené předmětné
nemovitosti se nestaly předmětem dědického řízení po zemřelé MUDr. J. Š., ale
odvolací soud pokládal postavení obou žalobců, jako výlučných dědiců po MUDr. Š., za dostatečně prokázané potvrzením Úřadu pro dědické záležitosti kantonu
Solothurn (Švýcarsko) ze dne 28. června 2007, tak že žalobci mají možnost
domáhat se určení, že uvedená zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud byl dále toho názoru, že
právní zájem na požadovaném určení je tu dán ze skutečností nastalých po
vydání uvedeného restitučního rozhodnutí, zatím co v případě vlastnictví
pozemku parc. č. st. 188 v katastrálním území V. směřovala žaloba žalobců již
pouze proti žalovanému Ing. P. Š., který nebyl účastníkem řízení a rozhodnutím
vydaným v tomto řízení není vázán (srov. § 159 odst. 1 občanského soudního
řádu). Žalovaným Ing. V. Š. a M. Š. byla však uvedeným restitučním rozhodnutím
(vydaným v řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 5/95) uložena
povinnost uzavřít s MUDr. J. Š. dohodu o vydání věcí (tj. obou uvedených
nemovitostí), která tak podle závěru odvolacího soudu, nabyla k nemovitostem
vlastnické právo. Žalovaný Ing. V. Š. a M. Š., uváděl dále odvolací soud, s
nemovitostmi neoprávněně disponovali v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., a to dříve než bylo o restitučním nároku MUDr. J. Š. rozhodnuto.
Odvolací soud tedy dovozoval, že v řízení o uvedené změněné žalobě (tj. o
žalobě na určení vlastnického práva procesní předchůdkyně žalobců ke sporným
nemovitostem ke dni jejího úmrtí) jsou žalovaní v tomto řízení pasívně
legitimovaní v rozsahu vymezeném rozsudkem soudu prvního stupně a žalobci mají
na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud tedy za použití
ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu změnil rozsudek
soudu prvního stupně a žalobě žalobců (ve změněném znění učiněném za odvolacího
řízení) vyhověl. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud
rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 3 a § 142 odst. 1 a 2 občanského
soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 27. července 2012 doručen advokátu, který
žalované v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání se strany
žalovaných bylo dne 21. září 2012 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. června 2012 (sp. zn. 49 Co 252/2012 Krajského soudu v Brně) ve výrocích označených II. a III. a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve svém dovolání dovolatelé především namítali, že nelze souhlasit s názorem
odvolacího soudu, že k nabytí vlastnického práva původní žalobkyně MUDr. J. Š. k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, došlo již na základě rozhodnutí o
restituční žalobě (bez ohledu na to, že tu šlo o rozhodnutí ukládající uzavření
dohody o vydání nemovitosti) a že jeho existence není podmíněna provedením
zápisu v katastru nemovitostí. Dovolatelé mají za to, že tento právní názor
neodpovídá ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podle něhož práva k
nemovitostem vznikají, mění se a zanikají dnem vkladu do katastru nemovitostí,
pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Také podle ustanovení §
5 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba uzavírá s oprávněnou osobou dohodu o
vydání věci, přičemž je-li předmětem dohody nemovitost, použije se tu
ustanovení § 133 odst. 2 občanského zákoníku (tedy se nabývá vlastnictví
vkladem do katastru nemovitostí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak). Písemná
dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité
věci (§ 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), podléhá vkladu do katastru
nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Je tu nutno dovozovat, podle názoru
dovolatelů, že nahrazená vůle žalovaného soudním rozhodnutím nemá za následek
převod vlastnického práva, neboť k tomuto přechodu je třeba vklad do katastru
nemovitostí; vlastnické právo přejde až v důsledku tohoto vkladu.
Odvolací soud, podle názoru dovolatelů, svým nesprávným závěrem o nabytí
vlastnictví původní žalobkyní MUDr. J. Š. také nesprávně odůvodňuje svůj názor
na to, že u obou žalobců je dána aktivní legitimace v tomto soudním řízení. Rovněž závěr odvolacího soudu, že postavení žalobců jako výlučných dědiců po
původní žalobkyni je dostatečně doloženo potvrzením Úřadu pro dědické
záležitosti ve švýcarském kantonu Solothurn ze dne 28. června 2007, nemá, podle
názoru dovolatelů, postačující oporu v provedeném dokazování; nebylo prokázáno,
že by toto potvrzení švýcarského úřadu bylo vydáno v rámci jeho pravomoci,
zákonným postupem a v zákonné formě. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. června 2012 (sp. zn. 49 Co 252/2010 Krajského soudu v Brně) je v tomto případě
dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu
(použitelného tu ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.,
zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době
vydání rozhodnutí odvolacího soudu); dovolání dovolatelů tu směřovalo proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé (a to na podkladě i změny žalobního návrhu, k čemuž došlo v
průběhu odvolacího řízení). Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvody, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12 .2012; srov. novelizované
ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise
vůbec není, nebo nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně
významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Podle názoru
dovolacího soudu v daném případě odvolací soud nepostupoval v této právní věci
v rozporu s tímto uveřejněným právním názorem dovolacího soudu. Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, dále i to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu; srov. i novelizované ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/). Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (o určení, zda tu právo nebo
právní vztah je či není) a podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož povinná osoba uzavře s oprávněnou
osobou podle tohoto zákona dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do 30
dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; je-li
předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se § 133 odst. 2 občanského
zákoníku. Vydání nemovitosti podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. je právním
institutem, který není totožný s vydáním věci vlastníkovi ze strany toho, kdo
ji neoprávněně zadržuje; nejde tu o pouhý smluvní převod nemovitosti podle
ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce
veškerých práv původního vlastníka (viz č. 16/1996, str. 48/146/ Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. října 1998, I. ÚS 340/96 (uveřejněného
pod č. 113 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k
restitučním nárokům oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. zdůrazněno, že
oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1994 Sb. nabývá
právo na vydání věci, na niž byl uplatněn nárok. V nálezu bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. prosince 1992, I. ÚS 597/92
(otištěném i na str. 189-193 /323-327/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) byl zaujat právní názor: „Pravomocný rozsudek na
vydání věci zakládá právo na změnu zápisu vlastníků v evidenci nemovitostí,
neboť enunciátem o vydání věci je nahrazen zápis o předání a převzetí věci;
nelze tu vyloučit i žalobu na uzavření dohody o vydání věci.“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, na
nějž bylo poukázáno v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. června 2012,
napadeném dovoláním dovolatelů ze dne 19. září 2012, byl pak zaujat i právní
závěr, že rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s
oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., je
rozhodnutím státního orgánu, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem
vlastnické právo oprávněné osoby k vydaným nemovitostem do katastru
nemovitostí. Lze poukázat i na to, že např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1030/97 byl zaujat i právní závěr, že pro vyhovění žalobě podle ustanovení § 5
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. učinila právní úkon o převodu vlastnictví věci
na jiného. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu, z nichž
dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k
závěru, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo i dovoláním důvodným.
Dovoláním dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. června 2012
(sp. zn. 49 Co 252/2010 Krajského soudu v Brně) nelze označit za posouzení
projednávané právní věci podle nesprávného právního předpisu anebo o aplikování
právního předpisu nesprávně soudem vyloženého (zejména výkladem zjevně se
odlišujícím od rozhodovací praxe dovolacího soudu s přihlížením i k právním
závěrům Ústavního soudu).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem podle ustanovení §
243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (použitelného tu ve smyslu
novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) k zamítnutí
dovolání dovolatelů, které bylo dovoláním přípustným, ale nebylo shledáno
dovoláním důvodným.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v tomto řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu