28 Cdo 3867/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci
žalobce P. S., bytem B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se
sídlem Brno, Kpt. Jaroše 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 56/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2012, č. j. 13 Co 237/2012-161,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky 106.000,- Kč jako zadostiučinění za
nesprávný úřední postup (ve smyslu § 5 písm. b) z. č. 82/1998 Sb.) Městského
soudu v Brně, ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 61 C 224/2004,
spočívající v nepřiměřené délce tohoto řízení. Uvedl, že u Městského soudu v
Brně podal žalobu o zaplacení nájemného ve výši 99.770,- Kč, přičemž skutkový
stav byl již prokázán v několika jiných souvisejících řízeních, zejména v
trestním řízení vedeném Policií ČR v Brně pod sp. zn. ČTS:
MRBM-824/OHK-TČ-3-2004. Městský soud v Brně však v této věci nepřipojil
posledně uvedený spis Policie ČR, ačkoliv to žalobce od počátku navrhoval a
jeho připojením by bylo možné dokazování před soudem urychlit. Další příčinou
průtahů bylo dle žalobce nesprávné obsazení soudu, pro které byla věc Krajským
soudem v Brně vrácena Městskému soudu k dalšímu řízení. Nakonec žalobce
spatřoval příčinu nepřiměřené délky řízení i ve skutečnosti, že Městský soud v
Brně přerušil řízení ve věci na dobu více než dvou let z důvodu, že bylo vedeno
řízení o návrhu na zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. K přerušení
řízení však nemělo dojít, protože žalobce byl v řízení vedeném u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004 řádně zastoupen advokátem. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a uvedla, že k nesprávnému úřednímu postupu
ve smyslu z. č. 82/1998 Sb. ze strany soudů nedošlo, když ve věci lze připustit
jen jeden průtah, a to v souvislosti s předložením věci odvolacímu soudu, který
byl způsoben velkým množstvím napadených věcí. Dále uvedla, že podle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva lze průtah tolerovat, pokud celková doba
řízení nebude nepřiměřená, přičemž chování účastníka řízení nemá být přičítané
k tíži státu a je třeba jej zohlednit při rozhodování o překročení přiměřené
délky řízení. Poukázala na skutečnost, že žalobce zahlcoval soud množstvím
důkazů, které ne vždy souvisely s projednávanou věcí, dále musel být opakovaně
vyzván k doplnění či upřesnění svých nesrozumitelných podání a ve velké míře
využíval svých procesních práv, což sice nemůže být přičítáno k tíži žalobci,
avšak ani k tíži žalované. Nadto lze celé řízení označit za značně složité,
protože ve věci bylo činěno mnoho procesních rozhodnutí a bylo provedeno
rozsáhlé dokazování. Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 26 C 56/2011 – 114, žalobě co do částky 70.000,- Kč vyhověl, ve
zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že v daném případě
došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když byl Městský soud v Brně nesprávně
obsazen, následkem čehož byl rozsudek tohoto soudu zrušen a minimálně dvě
jednání se musela opakovat. Soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že
souzená věc nebyla jednoduchá, řízení bylo po určitou dobu přerušeno a soud
musel rozhodovat o početných procesních návrzích žalobce. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, č. j.
13
Co 237/2012 – 161, k odvolání žalované potvrdil výrok soudu prvního stupně,
kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 70.000,- Kč a zrušil výrok o nákladech
řízení. Protože žalobce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal,
nebyl výrok, jímž byla část žaloby zamítnuta, odvoláním dotčen. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004 došlo k průtahům v řízení. Dále soud
výpočtem dospěl k celkové základní výšce odškodnění žalobce 120.115,- Kč,
kterou krátil o 40 % jednak z důvodu složitosti věci a dále z důvodu chování
žalobce, který v průběhu řízení opakovaně měnil svá skutková tvrzení a
předkládal velké množství důkazů. Celkově dospěl k závěru, že přiměřené
zadostiučinění žalobce činí 72.069,- Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že
předmět řízení před odvolacím soudem činil 70.000,- Kč a odvolací soud jej svým
rozhodnutím nemohl překročit, potvrdil ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu
prvního stupně. B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c). Jako dovolací důvod uvedl, že
rozhodnutí odvolacího soudu stojí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítl, že odvolací soud neodůvodnil
krácení základní hodnoty zadostiučinění o 40%, a že přiměřené zadostiučinění ve
výši 60 % ze základní částky zadostiučinění, která podle odvolacího soudu
činila 120.115,- Kč, již nelze považovat za přiměřené. Podáním ze dne 19. 3. 2013 dovolatel doplnil své dovolání, avšak učinil tak až po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.), ve které bylo možné
podané dovolání měnit, či doplňovat (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.), navíc tak
učinil v rozporu s § 241 odst. 1 o. s. ř. osobně, nikoliv prostřednictvím
právního zástupce. K podání ze dne 19. 3. 2013 proto dovolací soud nepřihlédl. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno přede dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolání žalobce není subjektivně přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze
dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých
rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04. 12. 2012, sp. zn. 23
Cdo 2401/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 09. 2012, sp. zn. 20 Cdo
3836/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 09. 2012, sp. zn. 20 Cdo
4203/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. „Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Tím,
že odvolací soud rozsudkem potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo
žalobci – dovolateli přiznáno zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč, nenastala v
poměrech žalobce rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Jde totiž o to, že
žalobce – dovolatel nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a
proto s ohledem na § 212 o. s. ř., podle kterého odvolací soud věc projedná v
mezích podaného odvolání, byla předmětem řízení před odvolacím soudem pouze
částka 70.000,- Kč, kterou napadla odvoláním žalovaná a která byla žalobci –
dovolateli soudem prvního stupně přiznána jako zadostiučinění za nesprávný
úřední postup. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j.
13 Co
237/2012 – 161, kterým byl výrok napadený odvoláním žalované v celém rozsahu
potvrzen, je proto z pohledu žalobce – dovolatele tím nejpříznivějším jaký mohl
odvolací soud vydat s ohledem na skutečnost, že podle § 211 o. s. ř. ve spojení
s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl překročit předmět řízení. Rozhodnutím
odvolacího soudu proto nenastala v poměrech žalobce – dovolatele újma, která by
byla odstranitelná zrušením tohoto rozhodnutí. Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soudu dovolání žalobce bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. b)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího
soudu neuspěl a žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. srpna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu