28 Cdo 3886/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání
dovolatelek:
1. K. M., a 2. J. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 21. 5. 2009, sp. zn. 12 Co 6/2006, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 97/2001 (žalobkyň K. M. a
J. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, nyní Ú. pro z. s. ve v. m., o vydání nemovitostí podle zákona č.
87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 11. 11. 2005, čj. 9 C 97/2001-215.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň,
domáhajících se, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o
vydání domu čp. 605
a pozemků parc. č. 929/1 a parc. č. 929/2, zapsaných na listu vlastnictví č.
6547 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro Ú. k. (katastrální
pracoviště T.). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalované společně a nerozdílně
na úhradu nákladů řízení 9.757,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 5. 2009, sp. zn. 12
Co 6/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Teplicích z 11. 11. 2005, čj. 9 C 97/2001-215, potvrzen ve věci samé; ve výroku
o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo
(§ 212 a § 212a občanského soudního řádu), a neshledal odvolání žalobkyň
důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v soudním řízení o této právní věci bylo
zjištěno, že výměrem bývalého Okresního národního výboru v T. – Š.z 18. 6. 1946
došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ke konfiskaci
nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, které vlastnicky patřily A. F.
M., K. M. a J. M. (každému z jedné ideální třetiny). Z výměru bývalého Zemského
národního výboru v P. z 9. 3. 1948 bylo shledáno, že tento odvolací orgán
dospěl k závěru, že ohledně uvedeného majetku jsou dány podmínky konfiskace za
náhradu podle ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., když majitelé
předmětných nemovitostí tu byly ze dvou třetin osoby německé národnosti. Takto
i k přechodu majetku spoluvlastníka nemovitostí (z jedné ideální třetiny) J. M.
(právního předchůdce žalobkyň) došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č.
108/1945 Sb. Žalobkyněmi uplatněný nárok bylo možné, podle názoru odvolacího
soudu, posuzovat podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a
to za podmínek uvedených v § 6 odst. 2 a v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že spoluvlastník nemovitostí J. M. zemřel
a jeho právní nástupkyní se stala jeho manželka E. M.; ta zemřela v průběhu
tohoto soudního řízení a jejími dědičkami se staly žalobkyně K. M. a J. S. E.
M. vyzvala podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v zákonem
stanovené lhůtě k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Když
nemovitosti nebyly vydány, podala E. M. ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. žalobu u soudu. Vzhledem k obsahu této žaloby zabýval se
odvolací soud tím, zda při již uvedené konfiskaci majetku byla porušena obecně
uznávaná lidská práva a svobody, zda k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy
platnými zákonnými předpisy a zda šlo o důsledky žalobkyní tvrzené politické
perzekuce. V řízení bylo zjištěno, že J. M. se po 10. 10. 1938 hlásil k české
národnosti, takže by ke konfiskaci mělo dojít za náhradu, přičemž bylo třeba
objasnit a posoudit, zda tu skutečně k poskytnutí náhrady došlo. Odvolací soud
dovozoval z ustanovení § 2 odst. 3 a z § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že
podle tohoto zákona „lze rehabilitovat jen křivdy do zákona zahrnuté a způsobem
v zákoně uvedeným; odnětí majetku provedené z jiných důvodů, než upravuje
zákon, zůstává v zásadě v platnosti“. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru,
že „kdyby chtěl zákonodárce odškodnit i případy konfiskace, za které měla být
poskytnuta náhrada, avšak nebyla vyplacena, zakotvil by to výslovně v § 6 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. nebo by na jiném místě zákona rozšířil možnost zmírnění
následků majetkových a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou nebyla
poskytnuta náhrada, ač poskytnuta být měla“. Odvolací soud měl tedy za to, že
„v posuzované věci byly splněny podmínky pro konfiskaci nemovitostí, neboť
bratři J. M. byli občany německé národnosti a jejich spoluvlastnický podíl
činil více jak jednu polovinu; za této situace pak bylo nerozhodné, že J. M.
nebyl osobou vyjmenovanou v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť na něj
konfiskace dopadala pouze z důvodu jeho účasti ve společenství s osobami
uvedenými v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., tedy bez ohledu na jeho
příslušnost k určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě“. Odvolací soud
proto byl toho názoru, že sama aplikace § 2 odst. 5 dekrete č. 108/1945 Sb.
nemůže být jednáním, „které by porušovalo ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb., jež uznává za restituční titul i protiprávní postup,
který byl důsledkem politické perzekuce, nebo postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody; z uvedených důvodů tu nejsou splněny podmínky pro
rehabilitaci, spočívající se vydání předmětných nemovitostí“. Proto odvolací
soud shledal zamítavý výrok ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil odvolací soud
podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím ustanovení §
150 téhož právního předpisu tak, že žádnému z účastníků řízení se právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává. Také o náhradě nákladů řízení odvolacího
rozhodl odvolací soud tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků
řízení nepřiznal, a to s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150
občanského soudního řádu.
Odvolací soud ještě ve svém rozsudku dodával, že v této právní věci nemohly
soudy rozhodovat o neplatnosti převodu dalších nemovitostí, jichž se konfiskace
týkala, vedle nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně, když se totiž
„žalobkyně nedomáhaly podanou žalobou, aby bylo vysloveno, že tyto převody jsou
neplatné, a soud nemohl překročit jejich žalobní návrh a rozhodovat o něčem, co
nebylo předmětem řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení
zastupoval, dne 10. 6. 2009, a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na
poště dne 20. 7. 2009 k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci
bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky vyslovovaly své přesvědčení o tom, že při vydání konfiskačního
výměru bývalého Okresního národního výboru v T. – Š. z 18. 6. 1946, čj.
160/28/540/46, nebyly splněny podmínky pro majetkovou konfiskaci. Proti tomuto
výměru bylo spoluvlastníkem J. M. podáno odvolání, které bylo bývalým Zemským
národním výborem v P. zamítnuto jen s tím, že rozhodnutí bylo odůvodňováno
pouze příslušností dalších spoluvlastníků k určité národnosti; šlo tedy o
rozhodnutí diskriminační a diskriminující, uváděly dovolatelky, když i v tomto
správním řízení bylo prokázáno, že spoluvlastník J. M. byl řádným občanem této
země a v době zvýšeného ohrožení státu a ani po roce 1938 se proti zájmům
republiky neprovinil.
Dovolatelky poukazovaly také na to, že toto řízení je provázeno značnými
průtahy a trvá od roku 1992. V průběhu této doby došlo ohledně nemovitostí, o
něž jde v tomto řízení, k několika převodům, ačkoli nemovitosti neměly být
prodávány vzhledem k trvajícímu restitučními sporu, a v současné době je
nemovitost, o niž jde v tomto řízení, v držení soukromého vlastníka – fyzické
osoby a nikoli tedy v držení povinné osoby, tedy státu.
Dovolatelky jsou toho názoru, že pokud byl na nemovitosti, o niž jde v tomto
řízení, aplikován dekret č. 108/1945 Sb., nestalo se tak zákonným způsobem a
jde tu o protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce a postupu
porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ve vyjádření žalované České republiky, zpracovaném a podaném Ú. pro z. s. ve v.
m. (s přihlížením k ustanovení zákona č. 153/2009 Sb.), k dovolání žalobkyň
bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru, uvedeném
v tomto vyjádření, žalobkyně ve svém dovolání nic nedokládaly po právní stránce
a spokojily se jen okomentováním příliš dlouhé délky soudního řízení, jakož i
historie majetkových poměrů ohledně sporných nemovitostí od roku 1943 do roku
2004 a důsledků aplikace dekretu č. 108/1945 Sb. na daný případ.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v daném případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp .zn. 8 C 97/2001
Okresního soudu v Teplicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 21.
5. 2009 (sp. zn. 12 Co 6/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou
právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci (jak uváděl ve svém rozsudku z
21. 5. 2009, sp. zn. 12 Co 6/2006 Krajského osudu v Ústí nad Labem zejména
podle ustanovení § 2 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, jakož i podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 téhož zákona v
souvislosti
i s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci
nepřátelského a majetku a o Fondech národní obnovy.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. spočívá zmírnění následků
majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty
nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948
–
1. 1. 1990), ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve vzrušení
některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblastní sociálního
zabezpečení: a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na
základě ustanovení právních předpisů, které zákon zrušuje, nebo c) byl-li
důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská
práva a svobody.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se politickou perzekucí
podle tohoto zákona rozumí postižení osob, které vzniklo: a) v přímé
souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským
jednáním a občanskými postoji, nebo b) jako důsledek jejich příslušnosti k
určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., věta první, se postupem
porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí pro účely tohoto
zákona taková jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. (tj. rozpor se zásadami demokratické společnosti,
respektující práva občanů, vyjádřená Chartou Organizace spojených národů,
Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o
občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech).
Podle ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že k
odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo
v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), aniž byla poskytnuta náhrada,
vzniká osobám oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb. nárok, který lze uplatnit
podle zvláštního zákona (srov. např. zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku
státu na jiné osoby).
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle
tohoto zákona vztahují i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1.
1. 1990) věc přešla na stát také v případě vyvlastnění bez vyplacení náhrady (§
6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle
tohoto zákona vztahuje i na další případy uvedené v § 6 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, jakož i na
případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.
21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k dekretům prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. uveden i právní závěr, že konfiskace
podle těchto dekretů byl zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno.
V rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 5. 2009 (sp. zn. 12 Co 6/2006 Krajského
soudu v Ústí nad Labem), proti němuž v tomto směřuje dovolání dovolatelek, bylo
již poukázáno na ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., které dopadá
při konfiskaci obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl
na majetku podléhajícím konfiskaci bez ohledu na příslušnost spoluvlastníka k
určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: V
občanském soudním řízení nejsou ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění sama
o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů
stanovených v občanském soudním řádu jmenovitě uvedených dovolacích důvodů.
Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady
volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za
zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za
zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z
obsahu spisu vyplývá.
Z těchto uvedených právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudu (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) i z uveřejněných právních závěrů ústavního soudu ČR
(jimiž jsou obecné soudy vázány) dovolací soud vycházel i v daném případě.
Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z týchž ustanovení právních
předpisů i z týchž právních závěrů vycházel v daném případě i odvolací soud ve
svém rozsudku z 21. 5. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek. Nemohl
tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém
rozhodnutí posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem a nebo že
by svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak, již bylo uvedeno,
odvolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné
u dovolání dovolatelek shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani
podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, spravujícího přípustnost
dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a
to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované České republice – Ú.
pro z. s. ve v. m. v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu