28 Cdo 3893/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) A. P., b) Ing. R. H., a c) R. Z., zastoupených JUDr.
Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti
žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 45797072, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 320/2005, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 14 Co
37/2008-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 14 Co 37/2008-192, a
rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 11. 2007, č. j. 4 C
320/2005-169, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1.4.2008, č. j. 14 Co 37/2008-192, byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.11.2007, č.j. 4 C
320/2005-169, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný do 10 dnů od právní
moci rozsudku uzavřel se žalobci smlouvu o převodu nemovitostí blíže
specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci
II. soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému do 10
dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobci smlouvu o převodu jiného
pozemku, případně pozemku soudem určeného, jehož hodnota vyplývající z
velikosti, lokalizace a kvality se bude co nejvíce přibližovat současné hodnotě
původních pozemků. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že
žalobci získali rozhodnutím Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 2.11.1995,
č.j. PÚ 5604/92A a č.j. PÚ 5604/92C, nárok na vydání náhradních pozemků vůči
žalovanému podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) za
pozemky nevydané, nacházející se v k.ú. P. Též zjistil, že žalobci již v roce
2003 jednali o vhodných náhradních parcelách s žalovaným, avšak žalovaný dosud
nároky žalobců neuspokojil.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci se
domáhají něčeho, co není hmotným právem v době vyhlášení rozsudku upraveno.
Zaujal názor, že podle ustálené judikatury nárok oprávněné osoby na náhradní
pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze jej
realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu, přičemž tento závěr je v
souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Podle odvolacího soudu z hlediska
daného právního vztahu není podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby
podle současné právní úpravy, provedené zákonem č. 131/2006 Sb., s úpravou
převodů náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Poukazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 3042/2006, který dovodil, že poskytování
náhradních pozemků bylo začleněno již v zákonu č. 95/1999 Sb. Vyslovil závěr,
že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod
konkrétního pozemku s tím, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod
pozemku podle vlastního výběru. Odvolací soud zaujal názor, že při projednávání
nároků na převod náhradních pozemků proto musí soud posuzovat nárok jako návrh
na určitý způsob vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. Podle odvolacího
soudu nutným předpokladem vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění
úmyslu Pozemkového fondu převést pozemek. Dodal, že z obsahu spisu vyplývá,že
žalobci mají zájem jen o pozemky v katastrálním území Prášily. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že nelze soudně vypořádat nároky žalobců na
převedení náhradních pozemků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., popřípadě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů
odvolací soud vymezil odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně závěr o
tom, že se žalobci domáhají něčeho, co není hmotným právem v době vyhlášení
rozsudku upraveno. Dále odlišně posoudil otázku, zda nutným předpokladem
vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění úmyslu Pozemkového fondu ČR
převést pozemek a též závěr, že nelze soudně vypořádat nároky žalobců na
převedení náhradních pozemků za situace, kdy žalovaný v katastrálním území
Prášily nezařadil do veřejné nabídky pro oprávněné osoby podle zákona o půdě
žádné pozemky s výjimkou jediné parcely. Dále tvrdili, že rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Namítali, že názor odvolacího soudu, že nutným předpokladem
vypořádání nároků oprávněných osob je zveřejnění úmyslu žalovaného převést
pozemek, je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp.zn. III.ÚS 495/02, ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05 a ze dne 30.10.2007,
sp.zn. III.ÚS 495/05. Podle dovolatelů žaloba domáhající se vydání konkrétního
pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli žalovaného. Tvrdili, že nároky žalobců vznikly již v roce 1995 a od té doby žalovaný žádné
náhradní pozemky v katastrálním území P. (s jedinou výjimkou) do veřejné
nabídky nezařadil, naopak opustil systém zveřejňování nabídek při převodech
náhradních pozemků, upřednostňoval uspokojení nároků postupníků před nároky
původních oprávněných osob a převáděl pozemky v katastrálním území P. mimo
veřejnou nabídku. V této souvislosti poukazoval na libovůli či svévoli
žalovaného při naplňování zákona o půdě. Podle dovolatelů názor odvolacího
soudu je v rozporu též s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a to rozhodnutím ze
dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo
2259/2006 a ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006. Namítali, že dosud
nebylo vyřešeno dovolacím soudem, jak dlouhá doba musí uplynout pro to, aby
bylo možné soudně vypořádat nároky původních oprávněných osob a jejich dědiců
na převedení náhradních pozemků. Dovolací soud se rovněž nezabýval otázkou, zda
zařazením pouhého jediného pozemku z příslušného katastrálního území do veřejné
nabídky po uplynutí 12 let splnil žalovaný svoji zákonnou povinnost převádět
náhradní pozemky či nikoliv. Dovozovali existenci dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovali v
tom, že soud nezjistil tu skutečnost, že žalovaný porušil právní předpisy a
diskriminoval původní oprávněné osoby, že nepřipojil spisy o žalobách
žalovaného na určení neplatnosti jím uzavřených dohod o převodu náhradních
pozemků v roce 2005 a nepřipustil návrh na změnu žalobního výroku II. V
souvislosti s dovolacím důvodem § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
vytýkali
odvolacímu soudu, že při výkladu § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. nezohlednil
libovůli či liknavost při přidělování náhradních pozemků. Navrhli proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované
zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po
právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud neposoudil právní otázku správně v
souladu s hmotným právem. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal
věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu.
Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků
oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o
půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek
ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne
28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o
problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby
přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky
oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle
restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru
věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek
je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné
a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona
č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově
včleněno ustanovení § 11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních
pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává
podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s
úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem
č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. § 2
písm. a) a § 7 tohoto zákona).
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb.
právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní
převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup
vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve
veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008).
I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a
nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu
náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33,
svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k
nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že
postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem,
podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na
převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám.
Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných
soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce
svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i
žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
495/02).
K tomu přistupuje závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sp.zn. 31
Cdo 3767/2009, v němž zaujal názor, že dovolací soud si je vědom toho, že zákon
předpokládá jistou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím
veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní
pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému
postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný. Je jen
věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může
nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení.
Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů
nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať
už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Ve
shora citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že oproti v minulosti
projevenému názoru (viz sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) má za to, že při řešení
obdobných nároků oprávněných na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není přiléhavé aplikovat
úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že nebyl dodržen
postup podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejné nabídky pozemků.
V daném případě bylo prokázáno, že žalobcům vznikly restituční nároky již v
roce 1995. Z obsahu spisu dále plyne, že žalobci projevili zájem pouze o
pozemky v katastrálním území P., avšak žalovaný nezařadil žádné pozemky pro
oprávněné osoby do veřejné nabídky v tomto katastrálním území, s výjimkou
parcely č. 4026/1, o kterou avšak zájem neprojevili, proto se nezúčastnili
nabídkového řízení. Dále bylo zjištěno, že již v roce 2003 žalobci jednali o
vhodných náhradních parcelách s žalovaným, avšak žalovaný dosud nároky žalobců
neuspokojil.
Podle názoru dovolacího soudu nárok žalobců byl nesporný a řadu let
neuspokojený. Postup žalovaného lze označit za liknavý až svévolný, proto
nároku žalobců je třeba poskytnout soudní ochranu.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů nepovažuje za udržitelné nadále obecně
vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného (Pozemkového fondu České republiky). Tím se nic nemění na požadavku
veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem.
Řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem je tedy v rozporu s hmotným
právem a současnou interpretační praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek
soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu