28 Cdo 3906/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ž. o. B., zastoupené advokátem,
proti žalované České republice – M. v., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 47 C
269/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.
června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož
soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 105, takto:
Rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2006, č. j. 47 C 269/2004 –
76, a Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 98,
ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co
721/2006 – 105, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Odvolací soud svým rozhodnutím obsahově potvrdil věcně zamítavé rozhodnutí
soudu prvního stupně. Změnil je pouze tak, že výrok I., jímž soud prvního
stupně v plném rozsahu zamítl žalobu, že “převádějící Česká republika – M. v.
převádí do vlastnictví přejímajícího Židovské obce B. nemovitosti“ blíže
identifikované ve výroku I. napadeného rozhodnutí, doplnil o parcelní čísla
všech nemovitostí (pozemků), jež jsou předmětem souzeného sporu. I v dalších
výrocích odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil a rozhodl též
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně měl za to, že žalobcem
požadovanou povinnost nelze žalované uložit proto, že předmětné nemovitosti
nejsou označeny v žádném vládním nařízení předpokládaném § 2 odst. 2 zákona č.
212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a
o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“). Podle
odvolacího soudu žalobkyně taktéž neprokázala, že vymezení provedené citovaným
zákonem (v § 1) se vztahuje na všechny pozemky, jejichž bezúplatného převodu se
domáhala. Dospěl dále k závěru, že ačkoliv se na některé z předmětných pozemků
vztahuje § 1 zák. č. 212/2000 Sb. (přičemž u některých pozemků je tato
skutečnost sporná), nepostačuje to ještě k tomu, že se na tyto nemovitosti
vztahují důsledky citovaného zákona. Účelem zákona bylo zmírnění některých
majetkových křivd, ke kterým došlo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945.
Jestliže však z výpisu z pozemkové knihy bylo zřejmé, že v roce 1948 došlo k
obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu
poznámky národní správy, bylo třeba učinit závěr, že již v té době byla křivda,
ke které došlo v rozhodném období, napravena. Na pozemky, které v minulosti
náležely spolku Židovský dům v B., tak zákon nedopadá, a to i přesto, že po
roce 1948 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu. Jsou proto nejasnosti o
vlastnictví všech předmětných nemovitostí nevýznamné. Podmínkou pro bezúplatný
převod předmětných nemovitostí na žalobkyni bylo dále – ve smyslu zákona č.
212/2000 Sb. – uvedení těchto nemovitostí v nařízení vlády vydaného na základě
§ 2 odst. 2 tohoto zákona. Odvolací soud považoval citovaný zákon za „svého
druhu“ restituční, neboť jeho účelem bylo zmírnění některých majetkových křivd
způsobených holocaustem. Zákon č. 212/2000 Sb., však zvolil přístup odlišný od
ostatních „restitučních zákonů“, když v § 1 provedl nejprve pozitivní vymezení
věcí určených k převodu a dále vymezení negativní, přičemž v obou případech se
jednalo o vymezení obecného charakteru. Určení věcí konkrétním způsobem mělo
být provedeno nařízením vlády. Jak v příloze k citovanému zákonu, tak ani v
žádném ze čtyř dosud vydaných nařízení vlády k tomuto zákonu, však žádná z
předmětných nemovitostí není uvedena. Nebyla tak splněna zákonná podmínka pro
vznik práva žalobkyně domáhat se bezúplatného převodu pozemků. Ani z § 5
citovaného zákona nevyplývá pravomoc soudu nahradit nařízení vlády v případě,
kdy vláda neurčila k převodu všechny nemovitosti, na které se (podle žalobkyně)
vztahovala kritéria § 1 odst. 1 zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
je po právní stránce zásadně významné a že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně vládních
nařízení, která považovaly v tomto konkrétním případě za akty konstitutivní, a
to zcela v rozporu s účelem a smyslem zák. č. 212/2000 Sb. Dle čl. 78 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „Ústava“), je vláda oprávněna vydávat k provedení zákona a v jeho
mezích nařízení, stejně tak jako na základě konkrétního zmocnění v zákoně. V
některých případech zákonodárce k vydání nařízení vládu výslovně zmocňuje.
Vláda se pak musí pohybovat „secundum et intra legem“ nikoliv mimo zákon. Má-li
být dle zákona X, přísluší vládě stanovit, že má být X1, X2, X3, atd., nikoliv
však, že má být Y. V případě zákona č. 212/2000 Sb., který je aktem
konstitutivním, je stanovena povinnost vlády nařízení vydat („vláda nařízením
určí“) za předpokladu, že jsou k vydání nemovitosti splněny zákonem stanovené
podmínky. Nevydá-li vláda takové nařízení, nelze tento rozpor řešit jinak než v
soudním řízení dle § 5 předmětného zákona. Proti nečinnosti vlády se
dovolatelka ani jinak bránit nemůže. Vládní nařízení předpokládané v § 2 odst.
2 citovaného zákona má charakter deklaratorní a jeho vydání není podmínkou pro
vydání věci dle tohoto zákona. Nečinností vlády je tak porušován ve vztahu k
dovolatelce čl. 11 Listiny základních práv a svobod a jemu korespondující čl. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť dovolatelka je zbavena práva pokojně užívat majetek, na nějž má ze zákona
nárok. Dovolatelka tedy navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů v souzené věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Své dovolání žalobkyně doplnila přípisem ze dne 2. října 2007, a to ve
vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2007, č. j. 26 Co
721/2006 - 105, doplňujícím rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2007, č. j. 26 Co
721/2006 – 98. Doplňující rozsudek potvrdil zamítavé rozhodnutí i ve vztahu k
pozemku p. č. 942 v k. ú. P. Co se týče důvodů, zopakovala dovolatelka v
podstatě argumenty uvedené již v dovolání. Navrhla, aby i výše identifikovaný
doplňující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že nesouhlasí s argumentací
dovolatelky, že nařízení vlády předpokládaná v § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000
Sb. by byla deklaratorního charakteru a že vydání vládních nařízeních není
nutnou podmínkou pro převod majetku. Je přesvědčena, že právní posouzení věci
oběma soudy je v tomto směru správné. Dle § 1 odst. 1 citovaného zákona, který
je třeba vykládat právě ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 téhož zákona,
zákonodárce pozitivně a negativně definuje majetek, na nějž zákon dopadá,
mantinely, v nichž se vláda při vydání nařízení musí pohybovat, nicméně samotné
určení, jaký konkrétní majetek bude státem vydán, včetně postupu jeho vydání,
stanoví vláda. Nárok na převod konkrétního majetku židovským právnickým osobám,
resp. právo domáhat se převodu majetku soudní cestou ve smyslu § 5 zákona,
vzniká až dnem účinnosti vládního nařízení, v němž je konkrétní majetek uveden.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.],
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však
podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje
situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech
dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu
žalobce - žalovaný) nezměněno. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo
o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže
věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna
podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním
zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného
ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20
Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod
číslem 54). Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, proto se
jednotlivé právní otázky mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy,
když odvolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, popř. zpochybnil
řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Dovolání je věcně
neprojednatelné z formálního důvodu také tehdy, jestliže odvolatel právní
otázky otevřené přezkumu v dovolání nenapadl či napadnout pominul.
V souzeném sporu odvolací soud dospěl k závěru, že zákon č. 212/2000 Sb. se
nevztahuje na žalobkyní požadované pozemky, a to z toho důvodu, že křivda, ke
které došlo v rozhodném období, byla napravena tím, že v roce 1948 došlo k
obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu
poznámky národní správy. Uvedený závěr platí dle odvolacího soudu i přesto, že
po roce 1948 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu. Tento právní závěr
sice dovolatelka konkrétními právními důvody nenapadá a své dovolání
soustřeďuje k argumentaci zpochybňující závěr spočívající v tom, že není možné
domáhat se bezúplatného převodu vlastnického práva k věcem, na něž se vztahuje
§ 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb. přímo na základě tohoto zákona, aniž by bylo
vydáno vládní nařízení zahrnující žalobkyní požadovaný majetek.
Přesto její dovolání podmínky projednatelnosti splňuje, neboť výtkou
nesprávného právního posouzení pokrývá právní hodnotící úvahy, které odvolací
soud použil, když označil na zjištěné skutečnosti aplikovaný zákon a ten pro
takovou potřebu vyložil. Konkrétní dovolací výtka nesprávného výkladu § 2 zák.
č. 212/2000 Sb. totiž v sobě implicitně obsahuje – a to pro vztah § 1 a 2
zákona otázku, zda měl být uvedený zákon pro posouzení věci vůbec použit (viz
obecná výtka nesprávného právního posouzení obsažená v dovolání).
Dovolatelka tak přeci jen předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, která v
jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla řešena a může mít zajisté dopad i do
jiných před soudy České republiky řešených sporů. Jedná se o otázku, zda je
možné domáhat se bezúplatného převodu vlastnického práva k věcem, na něž se
vztahuje § 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb., přímo na základě tohoto zákona, aniž
by bylo vydáno vládní nařízení zahrnující žalobcem požadovaný majetek.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelkou
žádné vady řízení namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval věcným řešením již výše vyložené problematiky předmětného
sporu.
Zákon č. 212/2000 Sb., z jehož výkladu je v souzenému sporu nutno vyjít, je
právním předpisem směřujícím – jak uvádí sám název – ke zmírnění některých
majetkových křivd způsobených holocaustem, a to ve vztahu vůči židovským
právnickým osobám. Nejvyšší soud nemůže souhlasit se závěrem soudu odvolacího,
že na dovolatelkou nárokované pozemky se věcný rozsah předmětného zákona bez
dalšího vůbec nevztahuje, neboť v roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva
spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu poznámky národní správy, a že by
proto bylo třeba učinit závěr, že již v té době byla křivda, ke které došlo v
rozhodném období, napravena. Taková argumentace není v souladu se zněním § 1
odst. 1 předmětného zákona. Ten v tomto ustanovení vymezil obecně – jednak
pozitivně, jednak negativně – majetek, na nějž jeho úprava dopadá. Toto
vymezení je přitom třeba pokládat za úplné; to znamená, že není-li zde uvedeno,
že zákon nedopadá na ten majetek, jenž byl bývalým vlastníkům „vrácen“ již po
roce 1945, pak soud nemůže dovodit, že křivda způsobená v průběhu let 1938 až
1945 byla již napravena obnovením vlastnického práva v roce 1948, přesto, že
toto vlastnické právo přešlo či bylo převedeno v dalších letech opět na stát.
Takový výklad by ostatně nebyl ani logický, neboť všechny akty, jimiž v období
let 1938 až 1945 došlo k odnětí majetku židovských právnických osob, byly (jak
ostatně uvedl i soud odvolací) dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
prohlášeny za neplatné, a to s účinky ex tunc. S použitím logiky interpretace
odvolacího soudu by se muselo dospět k závěru, že všechny podobné křivdy již
byly napraveny a že zákon č. 212/2000 Sb. je tak vlastně v praxi nepoužitelný.
Z uvedeného zákona lze naopak zcela zřetelně dovodit, že se vztahuje na
majetek, který židovské obce, nadace a spolky vlastnily před zkonfiskováním
provedeným v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a který byl ke dni
účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu, pokud se ovšem nejedná o majetek
podřaditelný pod některé z ustanovení písmen a), b), c) či d) § 1 odst. 1 téhož
zákona. Stejný závěr vyplývá ostatně i z důvodové zprávy k citovanému zákonu.
Aplikovatelnost tohoto zákona je tak založena především na porovnání
skutečností, zda byla ve vztahu k věci ve vlastnictví židovské obce, nadace a
spolku v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 uvedeným subjektům způsobena
křivda a zda se taková věc nachází ke dni účinnosti tohoto zákon ve vlastnictví
státu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu o vývoji vlastnictví k předmětným věcem
mimo tento rámec jsou zjevně nadbytečné, neboť se netýkají skutkové podstaty
aplikovatelnosti zákona.
Nejde-li pak o věci uvedené v § 1 odst. 1 písm. a/ až d/ zákona, teprve pak
je zásadním, zda se lze cestou soudního řízení domoci vydání majetku
definovaného v § 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb., aniž by byl takový majetek
zahrnut do vládního nařízení vydaného na základě ust. § 2 odst. 2 téhož
zákonného předpisu. Ustanovení § 2 odst. 2 stanoví: „Vláda nařízením určí věci
uvedené v § 1, které budou bezúplatně převedeny podle odstavce 1, a stanoví
postup při jejich převodu.“ V daném případě se tak jedná o kogentní (neboli
kategoricky závazné) zákonné zmocnění vlády k vydání prováděcího právního
předpisu. K vydání takového právního předpisu je potom vláda povinována (viz i
Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1.
díl. Ústavní systém. Praha: Linde Praha a. s. 1998, str. 260). Lze tedy v tomto
ohledu přisvědčit dovolatelce, že samotné vydání vládního nařízení v daném
případě nespočívá na volném uvážení vlády, nýbrž že vláda je k takovému jednání
zákonem zavázána.
Jestliže je Česká republika Ústavou v čl. 1 prohlášena za právní stát, znamená
to, že sám stát a jeho jednotlivé orgány jsou vázány právním řádem České
republiky, jímž se musí řídit, respektovat a dodržovat jej. Z toho vyplývá, že
i vláda jako součást výkonné moci musí dodržovat a respektovat zákonná
ustanovení, a to i tehdy, je-li povolána samotným zákonem k jejich provedení.
Vláda při vydávání nařízení – jak správně argumentuje dovolatelka – musí v
souladu s právě uvedeným principem právního státu postupovat secundum et intra
legem (viz. i čl. 78 Ústavy), tedy podle zákona a v jeho rámci (viz. i např.
nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. Pl. ÚS 43/97,
publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 119/1998). Vládní nařízení tak nesmí dosah
zákonného ustanovení ani rozšířit, ani zúžit. Nemůže tedy nastat situace, kdy
zákon stanoví, že má být A, přičemž vládní nařízení určené k provedení takového
zákona stanoví, že má být A + B či A – B či že má být pouze B. Nejvyšší soud
jako vrcholný orgán obecné soustavy soudní pak není oprávněn vládní nařízení
nevyhovující zákonným podmínkám zrušit (viz. čl. 92 Ústavy), může však, tak
jako každý jiný soud obecné soustavy soudní, posoudit soulad „jiného právního
předpisu“ (rozum. právního předpisu nižší – podzákonné – právní síly) se
zákonem (čl. 95 Ústavy). Jiným právním předpisem pak není soud při řešení
konkrétního případu vázán, pokud takový předpis odporuje zákonnému ustanovení.
Mezi tzv. podzákonné právní předpisy pak bezesporu náleží i vládní nařízení.
K provedení zákona č. 212/2000 Sb., byla postupně vydána celkem čtyři vládní
nařízení, a to nařízení vlády č. 335/2001 Sb., č. 152/2002 Sb., č. 184/2003 Sb.
a č. 123/2004 Sb., v nichž byla – v souladu se zákonem – zvolena výčtová metoda
k určení majetku, který má být bezúplatně vydán, a to cestou uzavření
darovacích smluv. V žádném z těchto nařízení není majetek, jenž je předmětem
souzeného sporu, uveden. V daném případě však není možné dospět k závěru, že
tato vládní nařízení jsou v rozporu s jimi prováděným zákonem, neboť na základě
zákona se má vydat majetek, který v době vydání tohoto zákona či v době vydání
výše uvedených vládních nařízení není možné konkrétním způsobem úplně a
definitivně určit, přičemž není vyloučeno, že budou vydána další vládní
nařízení provádějící předmětný zákon. Nejvyšší soud jakožto soudní orgán obecné
soustavy soudní proto musí z daných vládních nařízení vyjít a respektovat je
jakožto konkretizaci vůle zákonodárce, k níž byla vláda zmocněna zákonem, byť
tuto vůli doposud nemusela projevit úplně.
Nicméně shledá-li soud, že žalobcem požadovaný majetek v příslušných vládních
nařízeních uveden není, musí přistoupit k přímé aplikaci jim nadřazené právní
normy, jimž je právě zákon č. 212/2000 Sb., který sám o sobě konstituuje právo
osob v zákoně uvedených na majetek specifikovaný rovněž v tomto zákoně. V
soudním řízení podle tohoto zákona pak musí být samozřejmě prokázáno, že se
jedná o majetek zkonfiskovaný židovským obcím, nadacím či spolkům, a to v
období od 29. září 1938 do 8. května 1945, jehož vlastníkem ke dni účinnosti
tohoto zákona byl stát, přičemž dále musí být prokázáno, že nejde o majetek
uvedený pod některým z písmen a) až d) § 1 odst. 1 téhož zákonného předpisu.
Uvedené interpretaci citovaného zákona, tedy že již na jeho základě je možné
domáhat se bezúplatného převodu uvedeného majetku soudní cestou, nasvědčuje i
ustanovení jeho § 5, jež stanoví, že „spory z uplatňování této části zákona
rozhodují soudy“. Důvodová zpráva k tomuto zákonu konstatuje, že „vhledem k
tomu, že rozhodování o uplatňování nároků podle navrženého zákona nebude
rozhodování v řízením správním, navrhuje se v zákoně výslovně stanovit, že
spory z uplatňování této části zákona rozhodují soudy.“ Soudy mohou rozhodovat
i spory vyplývající pouze z tohoto zákona, nejen tedy z právních předpisů jej
provádějících, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Opačný výklad není přijatelný i z toho důvodu, že by subjekty, oprávněné dle
hypotézy § 1 téhož zákona, byly zbaveny účinného právního nástroje,
prostřednictvím něhož by se mohly domáhat vydání zákonem určeného majetku.
Platí totiž, že za neprovedení zákona (i když se nejedná o provedení
fakultativního charakteru) nese vláda pouze politickou odpovědnost, a to před
Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a nemůže být jinak pohnána k odpovědnosti
či donucena k jednání (viz čl. 68 odst. 1 Ústavy) s tím, že její akty jsou
samozřejmě přezkoumatelné v příslušném řízení před Ústavním soudem (čl. 87
odst. 1 písm. b) Ústavy) a jejich soulad se zákonem je oprávněn posoudit i
soudce obecné soustavy soudní (čl. 95 Ústavy). Vláda však nemůže být soudním
rozhodnutím donucena, aby právní předpis vydala. Není proto přípustné, aby
nečinnost vlády šla k tíži oprávněných osob, je-li navíc zcela zřejmé, že svého
práva se mohou dotčené osoby domáhat již na základě platného a účinného zákona.
Zákonodárce vyjádřil v zákoně č. 212/2000 Sb. jasný úmysl navrátit
vyjmenovaným subjektům obecným způsobem specifikované věci, které se ke dni
účinnosti tohoto zákona nacházely ve vlastnictví státu, a to jako výraz snahy
napravit některé majetkové křivdy způsobené holocaustem. Dotčený zákon tak
vstoupil do skupiny tzv. restitučních právních předpisů s tím, že se
předpokládalo, že budou vydány všechny věci splňující podmínky uvedené v
ustanovení § 1 odst. 1 a 2 citovaného zákona; to výslovně deklaruje důvodová
zpráva k tomuto zákonu a lze to vyčíst i ze samotného ustanovení § 2 odst. 2
téhož zákonného předpisu (srovnej: „Vláda nařízením určí věci uvedené v § 1…“).
Zmocnění k vydání vládních nařízení, která by výčtovou metodou stanovila věci
určené k bezúplatnému převodu, bylo zvoleno – dle důvodové zprávy – jen proto,
že ke dni účinnosti tohoto zákona nebylo možné všechny věci vyhovující
kritériím ustanovení § 1 odst. 1 beze zbytku individualizovat.
Záměrem zákonodárce zřejmě v daném případě bylo, aby byl skutečně vydán všechen
majetek spadající pod ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., přičemž
výčet takového majetku neuvedl v příloze tohoto zákona proto, aby neuzavřel
cestu k vydání takových věcí, které by do přílohy zaneseny nebyly, ale přitom
by splňovaly podmínky uvedené v § 1 odst. 1. Byl si zjevně vědom toho, že
následné vydání takových věcí by bylo možné pouze na základě novelizace
citovaného zákona a nechtěl, aby dotčené subjekty musely vyčkat dalšího
rozhodnutí zákonodárce. Tím méně však může být dotčený zákon vykládán tak, že
vydání či nevydání věcí spadajících pod ustanovení § 1 odst. 1 závisí jen na
uvážení vlády o vydání či nevydání nařízení, jímž se určí věci k bezúplatnému
převodu.
Interpretace soudu odvolacího je zpochybnitelná i z pohledu principů, na nichž
je založen český právní řád jakožto právní řád demokratického a právního státu.
Každý má totiž právo na to, aby svá práva mohl uplatňovat před nezávislými a
nestrannými soudy (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a není přípustné
žádné jednání státního orgánu, které by v konečném důsledku vedlo k omezení
tohoto základního práva (čl. 4 Ústavy). Konsekvencí výkladu provedeného
odvolacím soudem by pak byl stav nesouladný s čl. 36 Listiny a možná kolize je
tu i s čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když ochrana práv z tohoto zákona odvoditelných
by byla z ochrany moci soudní de facto vyloučena. Rozpor s ustanovením článku 2
odst. 3 Ústavy či s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod naproti
tomu dán být nemůže, a to vzhledem k již citovanému ustanovení § 5 zákona č.
212/2000 Sb. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu
pro lidská práva je třeba posoudit daný spor i z pohledu článku 11 Listiny
základních práv a svobod či článku č. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod. Konstantní judikatura těchto soudů
uvádí, že soudní ochrany požívá jen takové vlastnické právo, které bylo již
konstituováno (viz Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. proti
České republice č. 73578/01 ze dne 26. 10. 2004 či nález Ústavního soudu ČR,
sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). V souzeném sporu žalobkyně k
požadovanému majetku vlastnické právo nemá, protože to jí nebylo konstituováno
ex lege zákonem č. 212/2000 Sb. Nicméně tímto zákonem bylo konstituováno právo
domáhat se vydání takových věcí, a to před soudy České republiky. I když
posouzení otázek souladnosti s ústavním pořádkem náleží do kompetence Ústavního
soudu ČR, Nejvyšší soud citovaná ustanovení užil jakožto základní interpretační
vodítka pro aplikaci předmětného zákona č. 212/2000 Sb. I pod zorným úhlem
těchto principů není možné žalobkyni odepřít právo domáhat se vydání věcí dle
citovaného zákona před soudy České republiky. Nelze se v daném případě jen z
důvodů nečinnosti vlády při vydávání prováděcích předpisů k danému zákonu
omezit na závěr, že soudy nejsou povolány k posuzování nároků tvrzených
osobami, které jsou jako oprávněné definovány v zákoně jenž – obdobně jako jiné
restituční zákony - též vymezuje v § 3 odst. 2 osoby povinné, a který v § 5
zakládá soudní pravomoc pro vymáhání nároku, jenž je uplatňován podle zákona
Odvolací soud vyšel z toho, že se na předmětné pozemky zák. č. 212/2000 Sb.
nevztahuje a že nebyly-li požadované pozemky uvedeny v žádném z výše zmíněních
vládních nařízeních, není možné dovodit právo dovolatelky na vydání předmětných
nemovitostí, neboť „nebyla splněna zákonná podmínka pro vznik práva žalobkyně
domáhat se bezúplatného převodu pozemků.“ Z výše uvedených důvodů však dovolací
soud s takto podaným výkladem nesouhlasí, neboť jsou-li splněny předpoklady pro
zmírnění křivd způsobených holocaustem za podmínek uvedených v § 1 odst. 1
zákona č. 212/2000 Sb. lze soudem uložit povinnost vydat věc, a to aniž by tato
věc byla individualizována ve vládním nařízení vydaném dle § 2 odst. 2
citovaného zákona.
Názor zaujatý odvolacím soudem – jenž se stal předmětem dovolacího přezkumu –
mu ovšem zabránil hodnotit důvodnost žaloby z hlediska povahy uplatněného
nároku, pokud se žalobkyně domáhala žalobou (čl. 1 až 3 spisu), aby bylo
žalované uloženo uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu předmětných
nemovitostí. Zákon zjevně předpokládal, že obvykle budou předměty jeho úpravy
uvedeny v příslušném vládním nařízením a že bezúplatný převod budu proveden v
§ 3 odst. 2 uvedeným povinným na základě žádosti oprávněného. Z výrazů
„převedou se bezúplatně“ (§ 1 odst. 1), „žádost“ (§ 3 odst. 2),
„převod“ (tamtéž) a „provedení bezúplatného převodu“( § 4) je namístě dle
názoru dovolacího soudu dovodit, že proces restituce má být konstitutivně
završen takovými úkony, jež tudíž nejsou jen pouhou deklarací, jak mylně
naznačuje dovolatelka. Její právní posouzení však zjevně důvodnost uplatněného
nároku na uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu nijak neoslabuje.
Soud dovolací tak považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné a podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je pak ve
smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory
soudu dovolacího. V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat mimo jiné
tím, zda žalobkyní požadované nemovitosti vyhovují podmínkám uvedeným v § 1
odst. 1 citovaného zákona, tedy zda se jedná o věci určené tímto zákonem k
bezúplatnému převodu do vlastnictví žalobkyně. V novém rozhodnutí rozhodne soud
prvního stupně i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda
senátu