28 Cdo 3906/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání
dovolatele Pozemkového fondu České republiky, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3,
Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března
2012, sp. zn. 24 Co 93/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
Praha – východ pod sp. zn. 8 C 180/2010 /žalobce Mgr. V. S., P. 4 – N., M. č.
6/1147, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, 110 00 Praha 1, Spálená
čp. 21, proti žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha
3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat nemovitost, za účasti
vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) Obce Šestajovice, IČ 240
851, 250 92 Šestajovice, Husova čp. 60/ takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení
12.463,- Kč k rukám Mgr. Michala Šimků, advokáta, se sídlem Spálená 21, Praha 1.
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 22. června 2010, bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2011, č.j. 8 C
180/2010-99. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo vydat
žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku pozemky parc. č. 16/1 a parc. č. 193/8 v katastrálním území Š. u P., zapsané na listu vlastnictví 10002 pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj /katastrální
pracoviště Praha – východ/. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu
účastníku řízení Obci Šestajovice bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně
žalobci na náhradu nákladů řízení 65.196 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci Mgr. V. S. bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha –
východ soudní poplatek 3.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku soudu
prvního stupně. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, sp. zn. 24 Co 93/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2011, č.j. 8 C
180/2010-99, změněn tak, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo
uzavřít se žalobcem Mgr. V. S. smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 16/1 a parc. č. 193/8 v katastrálním území Š. u P., zapsaném na listu
vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj /katastrální pracoviště Praha – východ/. Žalovanému
Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení Obci Šestajovice bylo
uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na úhradu nákladů odvolacího
řízení 60.396 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení,
které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5
občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalovaného opodstatněným. Odvolací soud poukazoval na to, že ze zjištění učiněných v řízení před soudem
prvního stupně vyplývalo, že žalobce se stal oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. ke dni úmrtí své matky /k 5. září 1993/ a nároky na vydání
náhradních pozemků mu byly přiznány rozhodnutím pozemkového úřadu až v roce
2007; v průběhu let 2008-2010 uplatňoval své restituční nároky na vydání
náhradních pozemků i v rámci žalovaným Pozemkovým fondem ČR vyhlašovaných
veřejných nabídkách pozemků; částečně dosáhl uspokojení svých nároků, ovšem jen
natolik, že mu dosud zbývá nevypořádaný nárok na náhradní pozemky, který svou
výší přesahuje v tomto soudním řízení zjištěnou hodnotu dvou pozemků v
katastrálním území Š. u P., o jejichž vydání v tomto řízení žádá. O bezúplatný
převod těchto pozemků do majetku obce ovšem požádala v březnu 2008 Obec
Šestajovice podle ustanovení § 5 zákona č. 95/1999 Sb.
Odvolací soud byl toho názoru, že pokud se žalobce v minulosti aktivně zajímal
o možnost uspokojení svého restitučního nároku podle zákona o půdě převodem
vlastnictví k náhradním pozemkům, vypisovaných žalovaným pozemkovým fondem /i
když některých z těchto veřejných nabídek nevyužil/, potom využíval právního
prostředku, který mohl konkrétně uplatnit k uspokojení jeho oprávněných nároků. Naproti tomu žalovaný /jak vyplývalo i z obsahu výročních zpráv žalovaného
Pozemkového fondu ČR za posuzované období/ nenabízel obecně a také ani
konkrétně ve vztahu k nárokům žalobce ve veřejných nabídkách pozemků takový
dostatek náhradních pozemků, aby mohly být nároky oprávněných osob podle zákona
o půdě /zákona č. 229/1991 Sb./ v rozumné době uspokojeny a také i
upřednostňuje převod vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné
osoby než na osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb.; pak je třeba dospět /
podle názoru odvolacího soudu/ k závěru o liknavém i svévolném postupu
žalovaného při uspokojování restitučních nároků na vydání náhradních pozemků
oprávněným osobám, tedy i žalobci. Odvolací soud také poukazoval na to, že podle znaleckého posudku znalce M. H. ze dne 22. dubna 2011 ocenění žalobcem požadovaných pozemků nepřesahuje dosud
nevypořádaný nárok žalobce podle zákona o půdě. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že vyhovění žalobě žalobce odpovídá jeho
restitučnímu nároku podle zákona o půdě. Shledal však, že je na místě ta
formulace vyhovění žalobcem uplatněným nárokům tak, že se žalovanému ukládá
povinnost k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k
pozemkům v katastrálním území Š. u P. na žalobce. O nákladech řízení mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně i v
odvolacím řízení rozhodl odvolací soud s využitím ustanovení § 224 odst. 1 a 2
a § 142 odst. 1 i § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. května 2012 advokátu, který
žalovaný Pozemkový fond ČR zastupoval v řízení před soudy obou stupňů, a
dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 8. června 2012 předáno na poště k
doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
ze dne 29. března 2012 /sp. zn. 14 Co 93/2012 Krajského soudu v Praze/ a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a
jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování /§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu/.
Uvedený dovolatel zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „veškeré
konání Pozemkového fondu ČR vykazuje znaky liknavosti a svévolnosti“ a dokonce
i pokud by se žalobce v minulosti procesů veřejných nabídek pozemků neúčastnil,
nemělo by to pro něj žádný negativní dopad při závěru o liknavém a svévolném
postupu žalovaného při uspokojování jeho restitučního nároku na převod
vlastnictví k náhradním pozemkům“. Stejně tak nesouhlasí žalovaný Pozemkový fond ČR s tím, že se odvolací soud
vůbec nevypořádal s námitkami žalovaného, že „žalobce několikráte těsně před
podpisem již ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR připravených kupních
smluv na prodej náhradních pozemků od nich odstoupil a tyto nabízené texty
kupních smluv nepodepsal“. Žalobci totiž vzniklo již oprávnění na uzavření
smlouvy č. 100187 0880 /ohledne pozemků parc. č. 788/2 a parc. č. 788/3 v
katastrálním území O. V./, smlouvy č. 200187 0880 /ohledně pozemků parc. č. 410/2 a parc. č. 48/3 v katastrálním území P. B./, smlouvy č. 2007840780
/ohledně pozemku parc. č. 143/1 v katastrálním území M./, smlouvy č. 2002 840
880 /ohledně pozemku parc. č. 773/84 v katastrálním území V. P./ a smlouvy č. 17 PR 1080 /ohledně pozemku parc. č. 55/49 v katastrálním území D./, ale ve
všech těchto případech uvedené smlouvy s nabízenými pozemky žalobce neuzavřel a
odstoupil od nich těsně před jejich podpisem. Podle názoru žalovaného
Pozemkového fondu ČR žalobce tím, že odmítl možnost využití uvedených
připravených smluv na převod nabízených náhradních pozemků, neposkytl
žalovanému potřebnou součinnost k tomu, aby žalovaný mohl restituční nárok
žalobce zákonným způsobem uspokojit; za takové situace nelze o liknavosti,
svévolnosti či jiném protiprávním jednání žalovaného vůči žalobci uvažovat. Pokud by žalobce využil a podepsal některou z žalovaným nabízených smluv na
převod náhradních pozemků, už by mohl žalobce, dovozoval žalovaný Pozemkový
fond ČR, vlastnit jeden či více ze sedmi nabízených pozemků, o které nejprve
projevil zájem a poté odmítl podepsat smlouvu. Nevypořádání se odvolacího soudu s uvedenými námitkami žalovaného je třeba,
podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR, považovat za vážné procesní
pochybení. Ve vyjádření žalobce Mgr. V. S. k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Nelze se ztotožnit již se
závěrem dovolatele, že v daném případě šlo ze strany odvolacího soudu o
rozhodnutí zásadního právního významu, jímž by byla rozhodována otázka, která
by dosud nebyla řešena v rozhodování Nejvyššího soudu. Naopak žalobce
poukazoval na to, že řešení právní problematiky této právní věci odpovídá
závěrům obsaženým již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2009,
31 Cdo 3767/2009, ale i v nálezech Ústavního soudu ČR I. ÚS 125/10, III. ÚS
495/05 a III. ÚS 495/02.
Námitky žalovaného spočívají v podstatě proti
posouzení údajné liknavosti Pozemkového fondu ČR odvolacím soudem, zvláště když
žalobce údajně neposkytl potřebnou součinnost pro uzavření smluv o převod
náhradních pozemků a „několikráte před podpisem předpřipravených textů kupních
smluv na prodej náhradních pozemků odstoupil a nepodepsal je“. Žalobce naopak
má za to, že pozemky, které měly být přednostně nabídnuty oprávněným osobám /
tedy i žalobci/, převáděl žalovaný Pozemkový fond ČR na jiné subjekty, bez
toho, aniž by je nejdříve nabídl jako náhradní pozemky oprávněným osobám /tedy
i žalobci/. Také celá řada žalovaným fondem připravených nabídek převodu
náhradních pozemků nebyla, jak se později ukázalo, ze strany Pozemkového fondu
ČR v pořádku /zejména co do ocenění pozemků/; to se týká např. vadného ocenění
pozemku parc. č. 55/60 v katastrálním území D. Žalobce je přesvědčen, že
vyvinul značnou snahu o uspokojení svých nároků na poskytnutí náhradních
pozemků, ověřoval si informace a žalovaným uváděné údaje o nabízených
náhradních pozemcích. Celkově je žalobce přesvědčen, že se v postupu žalovaného
Pozemkového fondu ČR vyskytuje pochybení v tom, že pozemky, které měly být
nabídnuty oprávněným osobám jsou často převáděny třetím osobám a žalovaný fond
nehledí na oprávněné osoby jako na věřitele a na sebe jako na dlužníka za stát. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba v daném případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, i když soud ve svém
výroku označeném I., použil formulaci „rozsudek soudu prvního stupně se mění“. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nelze činit jen na
základě formálního označení výroku, nýbrž především s přihlížením k věcnému
obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a k obsahu rozhodnutí soudu
prvního stupně. Odvolací soud v daném případě také v odůvodnění svého rozsudku
ze dne 29. března 2012 /sp. zn. 24 Co 93/2012 Krajského soudu v Praze/ uvedl,
že odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve své podstatě věcně
správným a pouze formulačně, pokud jde o znění žalobcova žalobního petitu,
vyhodnotil, že stávající soudní judikatuře lépe odpovídá formulace, že se
žalovanému ukládá povinnost k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu na žalobce
pozemků v katastrálním území Š. u P.. Uvedený výrok, označený I. rozsudku
odvolacího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 24 Co 93/2012 Krajského soudu
v Praze je pak třeba co do jeho obsahu chápat jako rozhodnutí potvrzující výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. (Pro úplnost z hlediska přesného
označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního
účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona
č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad). Podle ustanovení § 237 odst.
3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
odvolací soud svým rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. března
2012 /sp. zn. 24 Co 93/2012 Krajského soudu v Praze/, že by odvolací soud svým
rozhodnutím některou právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování odvolacího soudu. V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ v souvislosti s
ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou uvedeny případy, v nichž
pozemky nebo jejich části nelze vydat oprávněné osobě podle tohoto zákona /
zejména proto, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu
nebo jiné právnické osoby zastavěn/. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v těchto případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky
ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází
převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nevyšším soudem, bylo vyloženo, že práva oprávněné osoby
na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. /ve znění pozdějších předpisů/ lze realizovat i prostřednictvím
žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků, jde-li o pozemek vhodný, který
byl nabídnut ve veřejné nabídce. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému
fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků
podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1999 Sb. /ve znění pozdějších předpisů/ není
třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí
těchto pozemků do veřejné nabídky. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. září 2010, I. ÚS 125/10 /uveřejněném pod
č. 180/2010 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/ byly k
postupu Pozemkového fondu ČR při převádění náhradních pozemků na oprávněné
osoby uvedeny tyto právní závěry: Pozemkový fond ČR má zákonnou povinnost
převádět náhradní pozemky v co možné nejkratší době a co možná nejširšímu
okruhu oprávněných osob. Pozemkový fond ČR se nemůže zbavit své zákonné
povinnosti nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků oprávněným
osobám.
Soudy musí ve sporech zkoumat, zda tu nedochází k libovůli. Je třeba
dbát o to, aby stát, který je tu v postavení dlužníka nesl odpovědnost za
prodlení s plněním svých závazků jako každý jiný dlužník; nesmí fakticky mařit
uspokojení věřitelů z pohledávek /např. zbavovat se majetku vhodného k
uspokojení jeho věřitelů/. Libovůle či liknavost při přidělování náhradních
pozemků je protiprávní. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může
představovat možný prostředek proti libovůli. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním předpisům z judikatury soudů /ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/ i z nálezů Ústavního soudu ČR /jimiž
jsou obecné soudy vázány/, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě,
nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém
rozsudku ze dne 29. března 2012 /sp. zn. 24 Co 92/2012 Krajského soudu v
Praze/, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR,
řešil ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu
/popřípadě že by odvolací soud tu řešil právní otázku, která by konkrétně byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem/. Nebylo tedy možné
shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož
bylo třeba přípustnost dovolání posuzovat v daném případě. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a
218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to
jako dovolání nepřípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního
řádu, upravujícího nepřípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů. V řízení o dovolání žalovaného tento nebyl úspěšný, ježto jím podané dovolání
bylo odmítnuto. Žalobci přitom v souvislosti s podaným dovoláním vznikly
náklady v souvislosti se zastoupením advokátem v osobě Mgr. Michala Šimků,
jmenovitě podle ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do
přijetí vyhlášky č. 64/2012 Sb. Jde o náklady vzniklé podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 3
odst. 1 pol. 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. vzhledem k hodnotě sporu výchozí sazba
odměny v částce 48.325,- Kč, po snížení ve smyslu § 14 odst. 1 za použití § 15
téže vyhlášky, na nejvyšší částku 20.000 Kč. Vzhledem k ustanovení § 18 odst. 1 téže vyhlášky, jako je tomu v tomto případě, kdy bylo podáno pouze vyjádření
k dovolání, aniž přichází do úvahy nové převzetí věci k zastoupení tímtéž
advokátem, a snížení o 50% jde o částku 10.000,- Kč. K tomu je nutno přičíst
režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 %
DPH, to je ve výši sazby platné v době rozhodování soudu o přiznání paušální
odměny právní služby.
V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 12.463,- Kč
K úhradě těchto nákladů byli podle ustanovení § 243c odst. 1, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. zavázáni žalovaný a vedlejší účastník
zaplatit společně a nerozdílně žalobci v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.