28 Cdo 393/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Elišky
Wagnerové, Ph.D., a JUDr. Julie Muránské o dovolání F. H., zastoupeného
advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co
71/99, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C
4/98 (žalobce F. H. proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR, 170
34 Praha 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti ), takto:
I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co
71/99, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 1998, čj. 36 C 4/98-226.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 1. 7. 1997, aby žalovanému státu-
Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo zaplatit žalobci 30 milionů Kč a zároveň ve
lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zveřejnit omluvu žalobci, jeho synům a
družce (v žalobcem navrženém znění), týkající se zásahu Policie ČR (její
speciální zásahové jednotky) dne 9. 12. 1995 v Ch., okres B., při němž byl
žalobce těžce zraněn; k zásahu proti žalobci nebylo důvodu, jak se později
ukázalo. Informace o údajné trestné činnosti žalobce byly zveřejněny tiskem i
v televizi. Vyšetřování prováděl Krajský úřad vyšetřování Policie ČR
Středočeského kraje pod ČVS:KVV-226/123-95. Trestní stíhání žalobce bylo
zastaveno (jak pro údajný pokus vraždy, tak i pro údajné znásilnění)
rozhodnutími orgánů vyšetřování dne 9. 5. 1996 a 11. 3. 1997. Žalobce
poukazoval na to, že uvedený zásahem Policie ČR došlo vůči němu k
neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu života a zdraví i do jeho osobní
svobody; byla porušena jeho občanská čest a lidská důstojnost a narušena jeho
dobrá pověst. Za odpovídající zadostiučinění pokládal žalobce uložení
povinnosti žalovanému státu - Ministerstvu vnitra ČR omluvit se žalobci za
tento neoprávněný zásah a nahradit mu také vzniklou nemajetkovou újmu v
penězích.
Ze strany žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR bylo navrženo
zamítnutí žaloby s tím, že postup Policie ČR vůči žalobci nebyl neoprávněným
zásahem do práva na ochranu osobnosti. Bylo poukazováno na to, že zákrok k
zajištění žalobce byl dne 9. 12. 1995 proveden po trestním oznámení ze strany
ženy, která ohlásila své znásilnění a uvedla státní poznávací značku vozidla,
patřícího žalobci, v němž údajně ke znásilnění došlo; upozorňovala na to, že
jde o ozbrojeného pachatele. Proto Policie ČR použila pro účely zadržení
označeného pachatele zásahovou jednotku; při zásahu došlo k použití střelných
zbraní, ale až poté, kdy policie vyzvala žalobce a další osoby zdržující se v
jeho domku k opuštění tohoto úkrytu a kdy i policisté byli napadeni střelbou.
Policie ČR postupovala při zajišťování žalobce podle obecně závazných pravidel
právních předpisů. Teprve po zásahu, při němž byl žalobce zraněn bylo
pokračováno ve vyšetřování a bylo zjištěno, že se žalobce trestného činu
nedopustil a že v případě údajného znásilnění se trestný čin vůbec nestal. Ze
strany žalovaného nebyl dán podnět k zveřejnění případu v tisku či v televizi.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení,
konstatoval obsah spisu Ministerstva vnitra ČR sp. zn. KVV-436/95, konstatoval
dále obsah spisu Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje
sp. zn. KVV-226/123-1995, vyslechl svědkyně S. K. a JUDr. J. Ch., svědky F.
H., V. P., V. P., V. K., J. C., Ing. Z. V., J. B., JUDr. M. M. a A. S. a
konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 7. 12.1 998, čj. 36 C 4/98-226, bylo
žalované České republice- Ministerstvu vnitra ČR uloženo zaplatit žalobci
300.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; co do žalobou požadované další
částky 29,700.000 Kč byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalované bylo dále
uloženo, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaslala d. B., d. P., B.
d., M. F.-D. a Č. t. k. omluvu v žalobcem navrženém znění ohledně zásahu
zásahové jednotky Policie ČR vůči žalobci dne 9. 12. 1995 v Ch., okres B.; byl
však zamítnut další žalobní návrh žalobce domáhající se ještě v širším znění
omluvy; byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo uveřejnit v
deníku M. F. - D. do 15 dnů soudní rozsudek v této právní věci. Žalované bylo
dále uloženo zaslat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu
ve znění: \"Česká republika -Ministerstvo vnitra ČR se Vám omlouvá za zásah
vůči Vaší osobě, k němuž došlo dne 9. 12. 1995 na Vašem pozemku v obci Ch., při
kterém jste byl zraněn. Tímto zákrokem a následným jednáním v souvislosti s
tímto zákrokem a stejně tak i pasivitou došlo k zásahu do Vašich práv
zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, do Vašeho práva na
ochranu cti, lidské důstojnosti, ochrany soukromí, práva na ochranu tělesné
integrity a práva na spravedlnost.\" Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na
náhradu nákladů řízení 60.048.10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě
zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba
žalobce je zčásti důvodná. Soud prvního stupně konstatoval, že v důsledku
zásahu zásahové jednotky z 9. 12. 1995 je vtah okolí, v němž žalobce žije, vůči
němu a vůči jeho rodině takový, že mají v přítomnosti žalobce a jeho rodiny
obavy o svou bezpečnost; mladší syn žalobce A. z důvodu negativního přístupu
spolužáků, ale i vyučujících vůči němu nedokončil ani základní školu, kterou
navštěvoval. Soud prvního stupně sice nezpochybnil usnesení Policie ČR -
Krajského úřadu vyšetřování Plzeň ze dne 27. 2. 1996, ČVS:KVV-46/10-96, kterým
byla odložena věc podle ustanovení § 159 odst. 1 trestního řádu, ale vycházel z
výsledků zjištění skutkového stavu věci, provedeného v občanském soudním
řízení. Podle výsledků tohoto zjištění nebyla totožnost žalobce zjištěna před
vysláním zásahové jednotky a odpovědné osoby, jimž náleželo rozhodování o
vyslání zásahové jednotky, se o zásahu dověděli vlastně až po zásahu; z
provedených zjištění nevyplynuly žádné negativní skutečnosti, které by před
zásahem byly jednoznačně doloženy; nebylo učiněno nic k tomu, aby se o těchto
skutečnostech dověděl bezprostředně nadřízený činitel před přijetím konečného
rozhodnutí o zásahu. Soud prvního stupně neměl na základě provedeného
dokazování žádné pochybnosti o tom, že zásahová jednotka Policie ČR dne 9. 12. 1995 při svém zásahu proti žalobci nepoužila výzvy před zásahem (což bylo
potvrzeno výpověďmi členů domácnosti žalobce, ale i výpověďmi svědků ze strany
policistů z R., kteří žádnou takovou výzvu neslyšeli a slyšeli pouze křik a
střelbu); pouze jediný svědek vypověděl, že výzvu slyšel. Závěr soudu prvního
stupně byl totožný se zvěrem krajského státního zástupce z 20. 5. 1996, že
totiž zákrok nelze nazvat jinak než jako zásah neprofesionální, respektive jako
fiasko. Nebylo také objasněno, zda bylo nějakým způsobem prověřeno tvrzení
údajné oběti znásilnění, že žalobce drží zbraň, a to ještě zbraň nelegálně
drženou, a proč nebyla záležitost žalobce řešena řádným předvoláním, zvláště
poté, když ze šetření policie ve Zdicích bylo vyšetřeno, že se žalobcem nejsou
žádné potíže. Nebylo také v průběhu tohoto občanského soudního řízení
zjištěno, kdo byl oprávněn dát konečný pokyn k provedení zásahu, kdo celému
zásahu velel /zda ředitel Okresního ředitelství Policie v R. J. H., který ovšem
při zásahu nebyl, nebo vyšetřovatel K., který podle své výpovědi velel jen
kriminalistům, nikoli však zásahové jednotce/. Soud prvního stupně proto
dospěl k závěru, že policisté v daném případě \"postupovali naprosto
neadekvátně se snahou nemuset řešit případné komplikace, které by tu mohly
nastat\";bylo neodpovědné, že zásah byl proveden přes nedůsledné zjištění
pohybu lidí, jichž se případ týkal, čímž byl tímto zásahem bezprostředně
ohrožen život nejen žalobce, ale všech dalších v místě zásahu se zdržujících
lidí, včetně nezletilého dítěte /D. H./.
Byl proto soud prvního stupně toho
názoru, že tento postup bylo možné označit jako porušení ustanovení § 41 zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Důvodem zásahu tu přitom byly nepodložené a
neprokázané informace o pachateli údajného znásilnění. Soud prvního stupně měl
k dispozici videozáznam rekonstrukce tohoto zásahu, který byl pořízen brzy po
vlastním zásahu; uvedený soud byl pak toho názoru, že provádění dalších důkazů
by nemohlo přinést nic nového / včetně provedení žalovanou provedených důkazů
výslechem ředitele Policie ČR a mluvčí Policie ČR/; obsahem uvedeného
videozáznamu pak byly i výslechy příslušníků zásahové jednotky.
Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že tu postupem policie došlo k
porušení ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod,
jakož i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod; to se týkalo zejména ústavního článku 7 o
nedotknutelnosti fyzické osoby a jejího soukromí a ústavního článku 10, podle
něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest,
dobrá pověst a jméno, a každý má právo na ochranu před zveřejňováním nebo
zneužíváním údajů o jeho osobě. Stejně tak byl porušen článek 12 Listiny
základních práv a svobod, který zajišťuje nedotknutelnost obydlí a stanoví
zákaz vstupu do něj bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V daném případě došlo
zásahem zásahové jednotky k výraznému narušení soukromého i rodinného života
žalobce, k poskytování informací o něm mediím a nepřijetím následných opatření
po zastavení trestního stíhání proti žalobci; byla pošpiněna dobrá pověst
žalobce a jeho jméno, ačkoli se žádného ze skutků, ze kterých byl obviněn,
nedopustil. Státní orgán nemůže do těchto práv zasahovat kromě případů, kdy je
to v souladu se zákonem a kdy je to nezbytné. Nejsou-li tyto podmínky splněny,
stává se zásah do práva fyzické osoby zásahem neoprávněným. Tím pak dochází k
naplnění a k porušení ustanovení § 11 občanského zákoníku.
Policie ČR tu zasáhla do osobnostních práv žalobce poskytováním informací
mediím a především tisku; po zastavení trestního stíhání proti žalobci nic
následně neučinila pro uvedení informací na pravou míru, takže došlo k
výraznému poklesu vážnosti žalobce v jeho nejbližším okolí místa, kde žije.
Podle názoru soudu prvního stupně tu došlo již samotným zásahem k překročení
zákonem stanovených mezí, takže se nelze dovolávat toho, že tu šlo o zásah
dovolený zákonem. Odpovědnost podle ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku
je založena na objektivním principu bez ohledu na to, zda zásah byl způsoben
úmyslně či z nedbalosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu jsou zákonné předpoklady pro
přiznání náhrady žalobci vzniklé nemajetkové újmy; zejména soud prvního stupně
poukazoval na sdělení policejního ředitele T. a mluvčí Policie ČR M. z dubna
1997 o zásahu proti žalobci, které svým obsahem bylo zásahem do práva žalobce
na ochranu osobnosti značné intenzity a které mělo za následek nepříznivé
důsledky pro žalobce a na jeho postavení ve společnosti i v rodině. Částka
300.000 Kč náhrady vzniklé nemajetkové újmy se tu soudu prvního stupně jevila
jako odpovídající a dostačující. Žalobní návrh na přiznání této náhrady částkou
převyšující uvedených 300.000 Kč byl pak soudem prvního stupně zamítnut.
Zároveň soud prvního stupně přistoupil k uložení povinnosti k široce pojaté
omluvě ze strany žalované vůči žalobci v tisku, a to zejména z toho důvodu, že
od vlastní události a od informací, podávaných tehdy tisku, a od vyjádření
odpovědných osob ze strany policie uběhl již poměrně dlouhý čas; bylo třeba
zároveň přesně specifikovat, čeho se omluva týká, kterého jednání policie a v
důsledku jakých skutečností. Všechny okolnosti uvedené v této uložené omluvě
byly v občanském řízení prokázány. Žalobnímu návrhu na uložení povinnosti k
omluvě v ještě širším rozsahu však soud prvního stupně nevyhověl, a to proto,
že potřeba tohoto širšího rozsahu omluvy nebyla doložena provedeným
dokazováním / např. pokud šlo o tvrzení žalobce, že policie zjistila totožnost
žalobce až po zásahu, že šetření inspekce Ministerstva vnitra ČR nebylo dosud
skončeno a pod./; omluva vůči synům žalobce a jeho družce tu neměla místa,
protože nebyly účastníky tohoto občanského soudního řízení o ochranu osobnosti.
Nebyl také shledán opodstatněným návrh na uložení povinnosti žalované uveřejnit
celý rozsudek v této právní věci v žalobcem navrženém deníku, neboť šlo o
případ výjimečný a individuální, který nelze zobecňovat. Výrok o nákladech
řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 občanského
soudního řízení.
O odvolání žalobce i žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR proti
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z
29. 2. 2000, sp.zn. 1 Co 71/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta v žalobě
vyhovujících výrocích; v odvoláním napadených výrocích ve věci samé byl
rozsudek soudu prvího stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud se
neztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ani s jeho právním
posouzením věci.
Odvolací soud poukazoval zejména na ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 283/1991
Sb., o Policii ČR, podle něhož o vyslání zásahové jednotky rozhoduje ředitel
útvaru s územní působností, jehož součástí zásahová jednotka je. Podle
ustanovení § 42b odst. 1 písm. c/ uvedeného zákona provádějí zásahové jednotky
služební zákroky proti nebezpečným pachatelům trestní činnosti a pachatelům
zvlášť závažných trestních činů, zejména při jejich zadržení. Jak zjistil
odvolací soud z obsahu spisu Policie ČR - KÚV S. k. /ČVS-KVV-226/123-195/,
bylo o použití zásahové jednotky v daném případě rozhodnuto orgánem k tomu
oprávněným poté, kdy bylo dne 8. 12. 1995 oznámeno znásilnění ženy s použitím
nože ze strany pachatele a po shledání firmy žalobce jako vlastníka vozu, v
němž mělo ke znásilnění dojít, dále po zjištění, že sídlo žalobcovy firmy je
jen fiktivní a po získaném poznatku, že žalobce chodí ozbrojen, ačkoli nebylo
žalobci vydáno povolení k držení zbraně. Odvolací soud proto na rozdíl od
soudu prvního stupně neshledal závady v rozhodnutí příslušného orgánu o
použití zásahové jednotky k zadržení žalobce. Pokud jde o žalobcem tvrzenou
skutečnost, že policie měla k dispozici již 8. 12. 1995 /tedy den před zásahem /
potvrzení, že u oznamovatelky nebyly shledány žádné známky znásilnění, nebylo
možné, podle názoru odvolacího soudu, dovodit, že z potvrzení bylo možné
vycházet při rozhodování o vyslání zásahové jednotky, jako z dokladového
materiálu o tom, že k oznámenému trestnému činu, popřípadě k pokusu o něj,
nedošlo.
Také pokud šlo o posouzení samotného provedeného zásahu ze dne 9. 12. 1995,
dospěl odvolací soud /po provedeném důkazu obsahem spisu Policie ČR-KÚV S. k.,
ČVS:KVV-226/123-1995/ k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že opřel svá skutková zjištění jen
o výpověď členů domácnosti žalobce a sousedů žalobce / přičemž však syna
žalobce A. H. nevyslechl a stejně tak nevyslechl sousedky žalobce L. a O. J./.
Odvolací soud vycházel z toho, že podle výsledků provedeného dokazování měl
žalobce v době zásahu zbraň, že sice v době zásahu byla v domácnosti žalobce
puštěna televize, že však i žalobce viděl oknem přebíhat na pozemku před domem
muže v kuklách, a tedy pokládal za doloženo, že žalobce v době zásahu střílel
a soud měl také za prokázáno \"z protokolu o výslechu všech členů zásahové
jednotky, že slyšeli výzvu člena jednotky č. 6 a že bezprostředně po ní
následovala střelba\". Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že
podle obsahu usnesení Policie ČR-KÚV Z. k. z 27.2.1996 /ČVS: KVV-46/10-96/ a
ze 7. 9. 1999 / ČVS: KVV-121/10-99/ byla opakovaně odložena podle ustanovení
§ 159 odst. 1 trestního řádu trestní věc podezření ze zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a/ trestního zákona
policejními orgány Správy Policie ČR Z. k. a Okresního ředitelství R. v
souvislosti se zákrokem zásahové jednotky proti žalobci dne 9.12.1995 v obci
Ch., okres B. Odvolací soud, měl za to, že \"na uvedených závěrech nic nemění
úvahy krajského státního zástupce uvedené v dopise pod sp. zn. KZv 209/95 z
20.5.1996, že sice neshledává podezření ze spáchání trestního činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele, ovšem zákrok nelze nazvat jinak než jako
neprofesionální, respektive jako fiasko\".
Pokud šlo o šíření informací o žalobci a o jeho zadržení zásahovou jednotkou,
které se dostaly do periodického tisku a ostatních hromadných informačních
prostředků, měl odvolací soud za to, že za jejich obsah odpovídal vydavatel
tiskovin / § 10 zákona č. 81/1966 Sb./ a nelze je klást k tíži žalovaného
státu. Odpovědnost na straně žalované České republiky-Ministerstvu vnitra ČR by
byla dána jen za informace, které byly prostřednictvím pracovníků Policie ČR a
Ministerstva vnitra poskytnuty veřejným sdělovacím prostředkům. Odvolací soud v
této souvislosti dospěl k závěru, že \"z článků předložených žalobcem k důkazu
a ze zpráv České tiskové kanceláře, pokud jsou v nich obsaženy citace policistů
a policejních tiskových mluvčích, šlo o sdělení tehdy pravdivá\". Odvolací
soud byl tedy toho názoru, že tím je vyloučena neoprávněnost tvrzeného zásahu
do osobnostních práv žalobce, pokud šlo o informace a údaje o žalobci v tisku.
Proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu
změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že
žalobu žalobce zamítl, zatím co v zamítavých výrocích rozsudku soudu prvního
stupně byl tento rozsudek potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního
řádu jako věcně správný. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím
soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 7.4.2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 4. 5.
2000 u Krajského soudu v Praze , tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu / ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000
Sb./.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu, že řízení bylo postiženou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatel vytýkal, že odvolací soud nedoplňoval dokazování a opakoval jen důkaz
konstatováním hlavně obsahu spisu Policie České republiky - Krajského úřadu
vyšetřování S. k. Opakování důkazů lze stěží nahradit čtením protokolů o
výpovědích slyšených osob. Další dovolatelem navrhované důkazy nebyly v řízení
provedeny. Při tomto neúplném dokazování zůstalo např. neobjasněno, zda při
zásahu jednotky někdo slyšel nějaké \"křičení\" / tj. výzvy policie/; podle
názoru dovolatelel je z tohoto hlediska kladný závěr odvolacího soudu v rozporu
s provedeným dokazováním. Výzva zásahové jednotky dána nebyla, protože ji
nikdo z jiných osob než policistů neslyšel; vyplynulo to i z obsahu
předloženého videozáznamu v tomto řízení.
V rozporu s výsledky provedeného dokazování je i názor odvolacího soudu na
důsledky gynekologického potvrzení z 8. 12. 1995 / tedy z doby před zásahem
zásahové jednotky / o tom, že oznamovatelka údajného znásilnění byla
prohlédnuta ženským lékařem, ale nebyly u ní shledány žádné stopy tvrzeného
znásilnění.
Dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že v daném případě \"pochybení
Policie ČR spočívalo v tom, že vstoupila na pozemek žalobce bez předložení
souhlasu soudu nebo státního zástupce za situace, kdy věc již nesnesla
nebezpečí z prodlení; pozemek byl prakticky 24 hodin sledován; Policie ČR tak
vybočila z mezí nedotknutelnosti obydlí fyzické osoby a z mezí profesionálních
požadavků, kladených na ni příslušnými ustanoveními zákona o Policii ČR. V
rozporu s ustanovením § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb. nebyli zasahující
policisté při zásahu dne 9. 12. 1995 označeni identifikačními čísly.
Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, když značnou část svých
hodnotících úvah opřel o usnesení vyšetřujících orgánů o odložení věci podle
ustanovení § 159 odst. 1 trestního řádu, které má povahu rozhodnutí prozatímní
povahy, jež může být kdykoli zrušeno; šlo tu o usnesení, která nebyla ani v
jednom případě žalobci doručena, obsahující jen jednostranná tvrzení složky
Policie ČR, jež usnesení vydala, přičemž tato usnesení nebyla ze strany
státního zastupitelství přezkoumána.
Dovolatel pak ve svém dovolání vyslovoval názor, že v tomto občanském soudním
řízení nebyla brána v úvahu např. ustanovení § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 9
odst. 2 a § 10 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policie ČR, ustanovení § 2
odst. 4, § 83a odst. 1, § 83c odst. 1,2 a 3 trestního řádu a ustanovení článku
2 odst. 2, 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 a článku 12 odst. 1 a 3 Listiny
základních práv a svobod.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona,
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / podle
ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. a zákona č.
335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
V daném případě soud prvního stupně v řízení prováděl dokazování, a to i
provedení výslechu žalobce jako účastníka řízení /ve smyslu ustanovení § 131
odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb./ a s provedením výslechu dvanácti svědků /ve smyslu ustanovení § 126
občanského soudního řádu v již citovaném znění/. Odvolací soud nepřikročil k
opakování některého z těchto provedených důkazů a také neprováděl výslech
jiných svědků; jak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 29. 2. 2000 /
sp.zn. 1 Co 71/99 Vrchního soudu v Praze/ výslovně uvedl /na str. 7/
neztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ale dokazování
výslechem účastníka řízení a výslechem svědků již neprováděl.
Na rozdíl od odvolacího soudu však dovolací soud vycházel z právních závěrů, s
nimiž byly soudy již dříve seznámeny v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1968
a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším
soudem. V těchto právních závěrech bylo jednoznačně vyloženo, že chce-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké
důkazy opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné
hodnocení. Odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění,
jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli
slyšeni při jednání; jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené
soudem prvního stupně opakovat, popřípadě je doplnit. To platí v případě
výpovědí účastníků a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů
spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které, ač nejsou
bez vlivu na hodnocení, nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.
Protože odvolací soud vycházel v daném případě z jiného názoru, nemohl dovolací
soud již z tohoto důvodu dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu
správné / jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského
soudního řádu /; dovolací soud měl proto za to, že tu je dán dovolací důvod
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu /ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, že totiž řízení bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože uvedená vada řízení, shledána dovolacím soudem, úzce souvisela s
prováděním dokazování, nebyly tu zatím zároveň zákonné předpoklady k posouzení
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, který mělo
na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu /ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, co do skutkového zjištění, jež by
nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Co do právního posouzení věci odvolacím soudem poukazoval odvolací soud správně
zejména na ustanovení § 42a odst. 2 a § 42b odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991
Sb., o Policii České republiky, která konkrétně upravují, kdo rozhoduje o
vyslání zásahové jednotky a za jakých zákonných předpokladů zásahová jednotka
provádí služební zákroky. Odvolací soud však na tato ustanovení jen poukazoval,
ale nezabýval se zevrubněji aplikací uvedených ustanovení na projednávanou
právní věc, popřípadě i výkladem těchto ustanovení z toho hlediska, zda tu
neoprávněným zásahem bylo či nebylo zasahováno do práva na ochranu osobnosti,
jejího života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí a
jména osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je totiž jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a je v rozporu
s povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem /jak bylo již vyloženo
v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/. Neoprávněným zásahem je zásadně každé
nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními §
11 a násl. občanského zákoníku; bez významu je tu skutečnost, zda původce
zásahu si byl vědom např. nepravdivosti tvrzení nebo zda šlo pouze o nedbalé
přejímání poznatků a jejich šíření /srov. k tomu výklad obsažený ve Sborníku
III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172/. Samo uveřejnění
nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na
poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku /
viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek /.
Odvolací soud tu však vzhledem k již uvedené vadě řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neměl ani dostatek podkladů k tomu, aby
si ověřil, zda tu jsou zákonné předpoklady pro dostatečné posouzení
oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu vlastním vysláním zásahové jednotky a aby
posoudil, zda uváděním údajů a tvrzení dotýkajících se fyzické osoby došlo k
zásahu do ochrany osobnosti tím, jakým způsobem, byla s těmito údaji a
tvrzeními veřejnost seznámena. Na podkladě odpovídajícího objasnění
souvisejících skutečností a okolností mohl teprve odvolací soud odpovědně a
úplně posoudit např. to, zda skutečně šlo o pachatele zvlášť závažného
úmyslného trestného činu / srov. § 42b odst. 1 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb.
ve znění vyhlášeném pod č. 17/1994 Sb./, jmenovitě u případu, u něhož nešlo jen
o objasnění toho, zda tu zásah směřoval proti pachateli zvlášť závažného
úmyslného trestného činu, ale dokonce i o to, zda zásah vysláním zásahové
jednotky byl činěn v případě, v němž vůbec nedošlo k trestnému činu.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné zatím přesvědčivě dospět k závěru,
že tu není dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./,
jak tento dovolací důvod dovolatel ve svém dovolání uplatňoval.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolací soud se musel zabývat také tím, zda důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně / viz §
243b odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění/. Dovolací soud v
této souvislosti jednak nesdílí názor soudu prvního stupně, že tu již nebylo
zapotřebí /jak uváděl na str. 24 svého rozsudku ze 7. 12. 1998/ provádění tam
uváděných dalších důkazů, a jednak má za to, že i odvolací soud ve svém
rozsudku z 29. 2. 2000 důvodně vytýkal soudu prvního stupně /na str. 8
citovaného rozsudku odvolacího soudu/, že nevyslechl např. svědka A. H., jakož
i svědkyně L. J. a O. J., ač z jejich výpovědí /v průběhu trestního
vyšetřování / činil hodnotící závěry. Soud prvního stupně také sice poukázal
na znění ustanovení právních předpisů a mezinárodních smluv, ale nezabýval se
vůbec aplikací a výkladem nejblíže související konkrétní právní úpravy obsažené
v ustanovení § 42b odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb./. Proto dovolací soud zrušil
i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude
soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §
243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu /ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb./. V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího / §
243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném
pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 9. května 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu