28 Cdo 3941/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: obec Markvartice, se sídlem Obecního úřadu Markvartice 59, právně
zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2,
proti žalované: Pionýrská skupina Františkov, se sídlem Švermova ul. 38/22,
Liberec, právně zastoupené JUDr. Milenou Kopeckou, advokátkou v Liberci 3, tř.
1. máje 97, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn.
7 C 42/2008, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13.4.2010, č. j. 25 Co 476/2008-108, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2010, č. j. 28 Cdo 3941/2010-136, se
výroku ad. II. opravuje tak, že správně zní:
Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení o dovolání v částce
5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně
JUDr. Mileny Kopecké.
Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3941/2010 bylo dne
11.11.2010 vydáno usnesení, kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit
žalované náklady řízení o dovolání v částce 6.360,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Mileny Kopecké. Soud tak
rozhodl o nákladech řízení ve prospěch žalované, které vznikly náklady v
souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání.
Dovolací soud však v rozporu se skutečností rozhodl o výši nákladů dovolacího
řízení a přiznal je v celkové částce 6.360,- Kč, tj. včetně 20% DPH. Dne
13.12.2010 totiž zaslala advokátka žalované sdělení, že není plátkyní DPH a s
ohledem na to žádala o vydání opravného usnesení.
S ohledem na výše uvedené tak byla provedena oprava výroku II. předmětného
usnesení Nejvyššího soudu tak, jak je uvedeno výše.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24.1.2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku
I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30.9.2008, č. j. 7 C
42/2008-46, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že
je vlastníkem budovy (nemovitosti) č.p. 68 na parc.č. 78, zapsané na LV č. 311
v kat.úz. H., obec M.. Výrokem II. rozsudku uložil odvolací soud žalobkyni
povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 22.684,- Kč.
Odvolací soud byl ve svém rozhodování vázán právním názorem, který byl
vysloven dovolacím soudem v předchozím dovolacím řízení v téže věci. V tomto
ohledu přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Jičíně a podané odvolání posoudil
jako nedůvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm mimo
jiné namítala absolutní neplatnost hospodářské smlouvy č. HS 03/A/88-budovy ze
dne 29. 9. 1988. Pro tvrzené objasnění právních skutečností dále žalobkyně v
dovolání uvedla přehled podle ní právně významných událostí a odkázala na
podání ze dne 31. 10. 2010 (toto údajně nebylo odvolacím soudem vzato v úvahu).
Žalobkyně navrhla rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušit a věc vrátit
Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřila žalovaná. Vypořádávala
se v něm s námitkami, které vznesla v dovolání žalobkyně, přičemž zdůraznila
její téměř patnáctiletou nečinnost, pokud jde o převod předmětných pozemků do
jejího vlastnictví. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout a přiznat žalované
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
spatřovala dovolatelka v naplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a dovolací důvod jí vylíčený odpovídal ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
s tím, že podle obsahu dovolání je možné dovodit uplatnění dovolacích důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení
přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně
vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č.
7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších,
implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a
s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
Vymezením právní otázky není výčet rozhodných právních skutečností bez dalšího
(viz obsah dovolání).
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující tak atribut
zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že
nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a
obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C
103, 111, 203). Nejvyšší soud je v tomto ohledu navíc vázán skutkovým základem
věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů
dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli
zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L.,
Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha
2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Dovolatelka v podaném dovolání právní otázku náležitě nevymezuje; již
to je důvod pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
V předmětné věci již bylo navíc Nejvyšším soudem rozhodováno. Dovolací
soud ve svém rozsudku ze dne 3.12.2009, sp.zn. 28 Cdo 2332/2009, zrušil
předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Tento následně ve věci rozhodoval vázán právním názorem dovolacího
soudu a ve svém rozhodnutí dospěl ke stejným závěrům jako soud dovolací. Podle
názoru odvolacího soudu zákon č. 497/1990 Sb. nezakládá přímý přechod
vlastnictví na stát. I tento zákonný přechod musí mít svou realizační fázi, aby
bylo jasné, z koho na koho a jaké věci (nemovitosti) přecházejí. Tyto věci
musely být označeny v adresném právním úkonu vůči konkrétnímu subjektu, jenž
měl povinnost tyto věci vydat. V daném případě jakýkoliv právně relevantní úkon
ze strany státu proveden nebyl. Žalobkyně i její právní nástupkyně obec Hřmenín
nevyužily možnost učinit návrh na zápis vlastnictví v souladu s § 8 zákona č.
172/1991 Sb., což se mělo stát do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona.
Současné úsilí žalobce vedoucí k převodu vlastnického práva k nemovitosti je
právně nepodložené a narušuje právní jistotu účastníků z hlediska vlastnictví k
věcem.
Nejvyšší soud tedy v předmětné věci odkazuje na právní závěry obsažené
v jeho předchozím rozhodnutí (výše zmiňované rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo
2332/2009). Obec Markvartice nemohla „automaticky“ (bez dalšího) nabýt
nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. do svého vlastnictví, pokud stát
předtím nepostupoval v intencích ústavního zákona č. 497/1990 Sb. I zákonný
přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho
na koho a jaké věci přecházejí. Jinak řečeno, musí jít o adresovaný právní úkon
obsahující vymezení majetku a určení subjektu, kterému je ukládána povinnost
jej předat. Právo vždy vyžaduje ke svému „životu“ určitou aktivitu, a to
především ze strany těch osob, které se cítí být jeho nositeli. V tomto případě
však zůstala pasivní nejen žalobkyně, když nevyužila možnosti učinit návrh na
zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ale i samotný stát.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaná má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5
písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč,
redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. na
5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalované činí
6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu