U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce:
Provincie bratří františkánů, IČO: 00169757, se sídlem v Praze 1 – Nové Město,
Jungmannovo nám. 753/18, zast. JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, ul. 28. října 184, proti žalovaným: 1) Miniland.CZ s.r.o., IČO
16190122, se sídlem v Červeném Kostelci, Hájecká 1, zast. JUDr. Lumírem
Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Hostivař, Hokejová 928/4, a 2) Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 290/2013, o dovolání žalované
ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 22 Co
468/2014-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního
soudu Praha - západ ze dne 11. června 2014, č. j. 7 C 290/2013-84, jímž bylo
určeno, že žalovaná ad 2) je vlastnicí lesních pozemků v kat. území Č. Ú.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 1) dovolání, jehož
přípustnost „dovozuje z ust. § 237 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění“,
které současně – nadvakrát
– ocitoval v dovolání, argumentuje posléze též „meritem věci včetně jejích
konkrétních zvláštností, které ji jimi činí individuální“; jako dovolací důvod
pak tento dovolatel ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu –
dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhý odkaz na ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho citace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti
dovolání. [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; z rozhodovací praxe Ústavního soudu
pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS
3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS
695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS
1407/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS
266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Požadavek na vymezení
toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
odůvodněn též povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i
obligatorním zastoupením dovolatele advokátem (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Příslušná pasáž dovolání (čl. II dovolání) – ve světle výše uvedeného – zjevně
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech
dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož o uvedenou náležitost dovolatel v zákonné lhůtě dovolání nedoplnil
(srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo
odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k
dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již pro vady dovolání) nelze v daném
případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu