28 Cdo 396/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele P. N. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 10.3.2004, sp.zn. 10 Co 1/2004, vydanému v právní věci vedené
u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 10 C 53/99 (žalobce P. H. U.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Úřadu pro
zastoupení státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42,
2. F. n. m. ČR, P., zastoupenému advokátem, 3. J. P., 4. H. P., zastoupeným
advokátem, a 5. Č. s. s., akciové společnosti, o neplatnost kupní smlouvy a
zástavních smluv), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 15.1.1999, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem
určil, že jsou neplatné: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P
869/96, b/ kupní smlouva, uzavřená mezi F. n. m., jako prodávajícím, a J. P. a
H. P., jako kupujícími, ze dne 1.6.1996, c/ smlouva o zřízení zástavního práva,
uzavřená mezi J. P. a H. P., jako zástavci, a Č. s., a.s., pobočka L., jako
zástavním věřitelem, z 1.8.1996 pro částku 465.300 Kč a z 11.8.1998 pro částku
350.000 Kč. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona
č. 87/1991 Sb. vyzval řádně a včas Nemocnici s poliklinikou v P., jejíž
zřizovatelem byl Okresní úřad v L., o vydání domu čp. 231 a pozemku parc. č.
958 v katastrálním území P. a poté podal i žalobu o vydání těchto nemovitostí,
a to u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1191/95. Avšak dne 16.5.1999
byly uvedené nemovitosti převedeny na F. n. m. ČR; následně byla dne 1.6.1996
uzavřena kupní smlouva mezi F. n. m. ČR, jako prodávajícím, a žalovanými J. P.
a H. P., jako kupujícími; uvedení kupující byli pak zapsáni jako vlastníci
uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí. Tito nabyvatelé nemovitostí potom
uzavřeli dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem s Č. s., a.s.,
L., a to dne 10.1.1996 smlouvu o zřízení zástavního práva v hodnotě 435.300 Kč
a dne 3.8.1998 smlouva o zřízení zástavního práva v hodnotě 350.000 Kč. Všechny
uvedené smlouvy byly uzavřeny až po podání výzvy k vydání nemovitostí podle
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/199¨1 Sb. a byly tedy, podle názoru
žalobce, uzavřeny v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaní J. P. a H. P. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že jde především o
předčasně podanou žalobu ze strany žalobce, neboť dosud není skončeno řízení o
vydání nemovitostí, uváděných žalobcem, podle zákona č. 87/1991 Sb.
Zdůrazňovali dále, že tyto nemovitosti získali od F. n. m. na základě
schváleného privatizačního projektu. Měli dále za to, že žaloba žalobce
nepřihlíží k tomu, že tu šlo o nemovitosti, které byly v poválečném období
konfiskovány podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Byli také toho
názoru, že žalobce dovozuje svůj nárok jen po původní spolumajitelce K. U.,
které však patřila jen polovina žalobcem uváděných nemovitostí. Podle názoru
uvedených žalovaných nejsou oni v tomto sporu pasívně legitimováni, protože ke
dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) byli nemovitosti ve
správě Okresního ústavu národního zdraví v L.
Také žalovaná Č. s. poukazovala na dosud probíhající řízení o vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn.
7 C 1141/95. Smlouvy o zřízení zástavního práva s manžely P. byly uzavřeny v
dobré víře, že převod nemovitostí na ně byl proveden F. n. m. ČR v souladu se
zákonem.
Žalovaný F. n. m. ČR ve svém vyjádření k žalobě žalobce uváděl, že soudu nebylo
žalobcem prokázáno, že je oprávněnou osobou v tomto sporu. K převodu
nemovitostí na žalované J. P. a H. P. došlo tu po privatizaci Nemocnice s
poliklinikou v P. podle privatizačního projektu č. 29086, který byl schválen
usnesením vlády č. 537 z 20.9.1995; po této privatizaci došlo pak teprve k
přímému prodeji nemovitostí žalovaným manželům P. dne 1.6.1996. Vydání
uvedených nemovitostí brání tu v daném případě ustanovení článku II. bod 2
zákona č. 116/1994 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 21.6.2001, čj. 10 C 53/99-49, byla žaloba
žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Okresnímu úřadu v
L. na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč, žalované H. P. 3.944 Kč a žalovanému F.
n. m. 913,77 Kč; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
Č. s. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16.5.2003, sp.zn. 10 Co 29/2003, zrušen a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal
soudu prvního stupně, že se odpovídajícím způsobem nezabýval otázkou, zda tu je
na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dále že si
neobjasnil otázku pasívní legitimace a způsobilosti být účastníkem řízení na
straně jednotlivých žalovaných a posléze, že se nezabýval otázkou, „zda
žalobce, který nebyl účastníkem smlouvy o koupi nemovitosti, ani účastníkem
zástavních smluv je oprávněn podávat žalobu o určení neplatnosti těchto
dvoustranných smluv v situaci, kdy nebylo rozhodnuto o tom, zda je či není
žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí a kdy výsledek restitučního řízení,
které dosud neskončilo, je nejistý“.
V dalším průběhu řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002,
čj. 10 C 53/99-72, zamítnut žalobní návrh na určení proti žalované Č. s. a
proti Okresnímu úřadu v L., dále proti F. n. m. ČR i proti žalovaným J. P. a H.
P., že jsou neplatné: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P
869/96, b/ kupní smlouva z 1.6.1996, uzavřená mezi F. n. m. ČR, jako
prodávajícím, a J. P. a H. P., jako kupujícími, a c/ smlouvy o zřízení
zástavního práva na nemovitostech, uzavřené mezi J. P. a H. P., jako zástavci,
a Č. s., a.s., L., jako zástavním věřitelem, a to dne 1.8.1996 pro částku
465.300 Kč a dne 11.8.1998 pro částku 350.000 Kč. Řízení bylo zastaveno ohledně
žalované Č. s., a.s. L. Žalobci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení
žalované České republice-Okresnímu úřadu v L. 13.300 Kč, F. n. m. ČR 1.827,40
Kč, žalovaným J. P. a H. P. (společně a nerozdílně) 40.725 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a Č. s., a.s., L. nemají
navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl také rozsudek Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002,
čj. 10 C 53/99-72, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
16.5.2003, sp.zn. 10 Co 29/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že rozsudek soudu prvního stupně není
v zamítavém výroku přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Odvolací soud vytýkal
soudu prvního stupně i nesprávné označení žalované Č. s., a.s., jež bylo v
rozhodnutí uvedeno bez označení sídla této žalované a jejího IČO.
Okresní soud v Lounech pak vynesl rozsudek z 13.10.2003, čj. 10 C 53/99-108,
jímž byla znovu zamítnuta žaloba žalobce o určení neplatnosti rozhodnutí
Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, kupní smlouvy z
1.6.1996,uzavřené mezi F. n. m. ČR a manžely P., jakož i zástavních smluv z
1.8.1996 a z 11.8.1998, uzavřených mezi Č. s., a.s., L. a manžely P. Žalobci
bylo uloženo zaplatit žalované České republice-Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 13.300 Kč, žalovanému F. n. m. ČR
na náhradu nákladů řízení 12.705,20 Kč, žalovaným MUDr. J. P. a H. P. 77.495 Kč
na náhradu nákladů řízení a také Č. s., a.s., 992 Kč rovněž na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalobce
nebyl shledán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na
požadovaném určení, neboť tu nejde o případ, kdy by bez takového určení bylo
právo nebo právní vztah žalobce ohroženo nebo by se stalo nejistým. V tomto
případě i sám žalobce už tvrdil, že tu došlo k porušení práva, když totiž přes
jeho výzvu k vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.) byly tyto
požadované nemovitosti prodány jinému subjektu.
Pokud však šlo o tento převod, soud prvního stupně poukazoval na to, že k němu
došlo v rámci privatizace schválené vládou (usnesením z 20.9.1995) a na základě
rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v L. formou přímého prodeje předem určeným
vlastníkům. Soud prvního stupně poukazoval na to, že podle ustanovení § 10
odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhá rozhodnutí o privatizaci přezkoumání
soudem. F. n. m. byl rozhodnutím o privatizaci vázán a proto tu neobstojí
aplikace tzv. blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle
názoru soudu prvního stupně není tu na straně žalobce dána aktivní legitimace k
podání žaloby o neplatnost kupní smlouvy, protože žalobce není účastníkem
právního vztahu z této smlouvy a není také účastníkem následně uzavřených smluv
zástavních z 1.8.1996 a z 11.8.1998. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že
na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení
neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, jakož i neplatnosti
kupní smlouvy z 1.6.1996 i zástavních smluv z 1.8.1996 a z 11.8.1998. Soud
prvního stupně se domníval, že ani vyhověním této určovací žalobě by se totiž
postavení žalobce nezměnilo; podle názoru soudu prvního stupně žalobce „není
ani subjektem, do jehož existující právní sféry by se sporný právní vztah,
řešený v tomto sporu, promítal“.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že není důvodný rovněž návrh žalobce na
přerušení tohoto občanského soudního řízení až do pravomocného skončení řízení
v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95, neboť
„toto rozhodnutí by se nepromítlo do právních poměrů žalobce k předmětné
nemovitosti a neřeší právní situaci, ani žádnou důležitou otázku, která by se
týkala neplatnosti shora uvedených právních aktů“.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech
řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Lounech z 13.10.2003, čj.
10 C 53/99-108, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 10.3.2004,
sp.zn. 10 Co 1/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen a byl změněn pouze ve výroku o nákladech řízení mezi
žalobcem a žalovanými J. P. a H. P., a to tak, že tyto náklady činí pouze
31.295 Kč (nikoli 77.495 Kč). Žalobci bylo také uloženo nahradit žalovaným J.
P. a H. P. náklady odvolacího řízení částkou 7.035 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a ostatní žalovaní nemají vůči sobě
navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce bylo
shledáno důvodným pouze z menší části, a to pokud šlo o výši náhrady nákladů
řízení žalovaných manželů P.
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že v této právní věci není dán
naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení. Žalobce tu podal vedle
žaloby v této právní věci (sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech také
žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb.) vyřizovanou Okresním soudem v Lounech pod
sp.zn. 7 C 1141/95 (a v řízení o této další žalobě je řešeno a posuzováno
postavení žalobce jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; žalobce
nelze tedy zatím pokládat za vlastníka jím uváděných nemovitostí. Podle názoru
odvolacího soudu nedopadá tu v daném případě ustanovení § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., o neplatnosti právních úkonů, které učinila povinná osoba v
rozporu s tímto ustanovením. Vzhledem k tomu, že tu byla v daném případě
(sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech) uplatněna určovací žaloba, nešlo
tu o ochranu právního postavení žalobce v období před tím, než by došlo k
porušení existujícího právního vztahu.
Pokud šlo o žalobcem navrhované určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v
L., nebyl tu soud povolán k tomu, aby takovýmto způsobem (na základě určovací
žaloby) přezkoumával správnost správního orgánu, vydaného ve správním řízení.
Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce nemá věcnou legitimaci v řízení o určení
neplatnosti právních úkonů – kupní smlouvy a zástavních smluv, jejichž
účastníkem sám nebyl.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně,
když žalobu žalobce zamítl; proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem
na ustanovení § 220 odst. 1, na ustanovení § 142 odst. 1 a na ustanovení § 224
odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č.
484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 7.4.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno 7.6.2004 na
poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech. Dovolatel navrhoval, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
přičemž rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, o niž v tomto řízení
jde, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že
řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že určení neplatnosti smluv se domáhal s poukazem
na ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dovolatel uváděl, že
u Okresního soudu v Lounech uplatnil také žalobu o vydání nemovitostí, jichž se
týkala kupní smlouva i zástavní smlouvy uváděné v jeho žalobě. Žaloba o vydání
věcí, jež byla projednávána u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95,
byla však soudy obou stupňů zamítnuta, ale dovolatel podal proti pravomocným
rozhodnutím, vydaným v této právní věci dovolání; podle názoru dovolatele by
obě dovolání měla být řešena společně.
Dovolatel trval stále na tom, že má v této právní věci (sp.zn. 10 C 53/99
Okresního soudu v Lounech) naléhavý právní zájem na požadovaném určení
rozsudkem soudu, což je v tomto případě otázka prvotní. Po vyřešení této otázky
a v souvislosti s výsledky jeho dovolání, podaného proti pravomocným soudním
rozhodnutím, vydaným v již uváděné právní věci sp.zn. 7 C 1141/95 Okresního
soudu v Lounech, bude možné doloženě vyložit i otázku aktivní legitimace
žalobce k podání určovací žaloby v právní věci sp.zn. 10 C 53/99 Okresního
soudu v Lounech.
Žalovaný F. n. m. ČR a žalovaná Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovaly, aby
toto dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 53/2000
Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 247 odst. 2 občanského soudního řádu přezkoumávají soudy
zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy a orgánů územní samosprávy ve
správním soudnictví.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Mimo rámec správního
soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy
však zkoumá, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu, zda nejde o paakt a zda je rozhodnutí správního orgánu
pravomocné nebo vykonatelné.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor: Lze-li žalovat o řešení práva nebo právního vztahu,
není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto
práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo, jako výjimka ze zásady posuzování platnosti v občanském
soudním řízení vždy za účasti všech účastníků smlouvy, připuštěno, že jen v
řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně
posoudit otázku platnosti smluv, i když žaloba není uplatňována osobou, která
nebyla osobou, jež smlouvu uzavřela.
Zákaz převodu věci do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, platí do zániku práva na
vydání věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Účinky včas a řádně učiněné výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích (viz jeho § 5 odst. 1, zůstávají zachovány také pro nárok podle
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání
soudem (§ 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.), přičemž není rozhodující, v jaké
fázi privatizace je tu příslušným státním orgánem rozhodováno (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetek, na jehož
vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zákona č. 87/1991
Sb., použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky
nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty (viz stanovisko
uveřejněné pod č. 34/1993, str. 105, odst. 2 a 4, a str. 106, odst. 1 a 3,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu uvedených ustanovení hmotněprávních i procesních předpisů a z
citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud
i v tomto případě, a to z toho hlediska, zda tu rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešilo některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem (s uvážením i výkladu souvisících hmotněprávních
ustanovení v uveřejněné judikatuře soudů), popřípadě zda dovoláním dovolatele
napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo některou právní otázku, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací soud však nemohl
přisvědčit názoru dovolatele, že by tu byly u dovolání dovolatele dány zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání, jak je stanoví § 237 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu (tj. rozhodnutí řešící právní otázku
rozhodované rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, rozpor s hmotným
právem či řešení otázky dosud nevyřešené v rozhodování dovolacího soudu).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to
jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci
i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní
stanoviska žalovaných, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu