28 Cdo 3981/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) J. Š., N., b) M. Š., S.-P., c) MUDr. F. Š., B., všech zastoupených
JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem ve Voticích, Pražská 146, proti
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 14 C 39/2015, o určení vlastnického práva, o dovolání
žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 29
Co 265/2015-35, t a k t o:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení krajského soudu podali žalobci společné dovolání, v němž uvedli,
že krajský soud věc nesprávně posoudil, neboť se podrobněji nezabýval důvody
zmeškání restituční lhůty z jejich strany. Dovolatelé uvedli, že nepromeškali
restituční lhůty z nedbalosti či opomenutím, ale z důvodu, že nemohli předložit
listiny k prokázání svých nároků. Domnívají se proto, že stanovisko soudu o
zjevné bezúspěšnosti uplatnění práva je předčasné.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz článek II bod
2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností a
shledal, že dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s
uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti,
přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj
bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za
naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení
věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má
spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z
nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a
k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelé však v dovolání vůbec nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti
podle § 237 o. s. ř. byly podle nich naplněny; neuvádí žádnou otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována
rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena
jinak, tedy neuvádějí to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů dovolání
podle § 237 o. s. ř. Pokud žalobci v dovolání pouze tvrdí, že stanovisko soudu
o zjevné bezúspěšnosti uplatnění práva je předčasné a že odvolací soud se
podrobněji nezabýval důvody zmeškání „restituční lhůty“ ze strany dovolatelů,
nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem dovolatelé
spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že
dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na
www.nsoud.cz; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění
závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud
projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§ 243c odst. 1, věty první, o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na
náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu