Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované O. Š., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o zaplacení 29.554,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 41/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2017, č. j. 12 Co 220/2015-465, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2017, č. j. 12 Co 220/2015-474, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.146 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. října 2014, č. j. 10 C 41/2009-354, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 29.554,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně
bylo soudy obou stupňů rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jež neplyne ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu a nejde ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.).
K příslušenství pohledávky (jež je zde představováno úrokem z prodlení) se při zkoumání přípustnosti dovolání dle uvedeného ustanovení zákona nepřihlíží, ledaže by příslušenství tvořilo samostatně předmět řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o takovou situaci však v dané věci nejde.
Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom rozhodující výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání. Pro závěr o nepřípustnosti dovolání vzhledem k peněžnímu limitu vyjádřenému v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje stanovený limit, nebo zda – jak v podaném dovolání argumentuje dovolatelka poněkud nepřípustnou úvahou o opětujícím se plnění – se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 169, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 564/2016). Rozsudkem přisouzené plnění v podlimitní výši 29.554,50 Kč, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalované užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, zajisté ani nemá povahu v budoucnu splatné dávky opětujícího se plnění (§ 238 odst. 2, § 154 odst. 2 o. s. ř.).
Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, které dovoláním „napadá“ patrně toliko jako výroky akcesorické, dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že i výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitých plněních ve výši nepřesahující bagatelní limit přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá pak ani případně nesprávné poučení odvolacího
soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 546 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2018
Mgr. Petr Kraus předseda senátu