28 Cdo 3999/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivou Brožovou v
právní věci žalobkyně Z. H., zastoupené advokátem, proti žalované Z. H.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 44.303,40 Kč, vedené u Okresního soudu
v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 170/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2007,
č.j. 23 Co 560/2006-221, takto:
Výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, č.j. 28 Cdo
3999/2008-300, se opravuje tak, že správně zní: „II. Rozsudek Okresního soudu
v Pardubicích ze dne 20. 1. 2006, č.j. 7 C 170/2003-166, se v části výroku
III., jíž byla žalovaná uznána povinnou zaplatit částku 6.731,80 Kč, a ve
výroku IV. zrušuje.“
V písemném vyhotovení rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 11. 2008,
č.j. 28 Cdo 3999/2008-300, došlo k písařské chybě, kdy ve výroku II. rozsudku
dovolacího soudu bylo uvedeno, že se v částce 6.731,80 Kč zrušuje výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2006, č.j. 7 C 170/2003-166, kterým
soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby na částku 44.303,40 Kč. Správně
měl být v téže částce 6.731,80 Kč zrušen výrok III. citovaného rozsudku, jímž
byla žalovaná uznána povinnou zaplatit původnímu žalobci částku 42.903,40 Kč do
5ti měsíců od právní moci cit. rozsudku, jak plyne z odůvodnění opravovaného
rozsudku dovolacího soudu.
Předsedkyně senátu proto výrok rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 11. 2008,
č.j. 28 Cdo 3999/2008-300, podle § 164 o. s. ř. opravila, jak je uvedeno ve
výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozsudek
odvolacího soudu napadla v celém rozsahu a to jednak proto, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a dále proto, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ a b/ o.s.ř.). Konkrétně namítala, že soudy obou stupňů se nezabývaly
skutečným rozsahem užívání domu žalovanou, přestože skutečnou výši bezdůvodného
obohacení je třeba v každém konkrétním případě zjistit a důkazní břemeno je
přitom na žalobci,
soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou
pozdním odstraněním závady na vodovodním potrubí, přestože na závadu původního
žalobce upozorňovala a původní žalobce jí v přístupu do sklepa bránil,
soud neaplikoval ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., které upravuje vypořádání
SJM po zániku manželství,
úprava měření elektrického proudu byla zbytečná a navíc vybourání zdi vedlo k
zamrznutí vodovodního potrubí. Žalovaná proto požadovala náhradu způsobené
škody.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu s tím, že podle jejího názoru nemá napadené rozhodnutí zásadní
právní význam. Většina dovolacích námitek se podle žalobkyně týká pouze otázek
skutkových. Pokud jde o vypořádání společného jmění původních účastníků, pak
fikce spoluvlastnictví podle § 150 odst. 4 obč. zák. se nemohla uplatnit,
protože o vypořádání společného jmění je u Okresního soudu v Pardubicích vedeno
řízení pod sp. zn. 7 C 37/2002.
C. Přípustnost a důvodnost
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
projednávané věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě
nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo
vyřešil-li odvolací soud určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je
přípustné pouze částečně, neboť o části žalovaných nároků rozhodl odvolací soud
v rozporu s hmotným právem.
1. K námitce (ad a/ a c/) nesprávného určení podílu žalované na platbách za
užívání domu.
Otázkou podílu bývalých manželů na nákladech bydlení se Nejvyšší soud již
zabýval v rozsudku ze dne 27.9.2006, sp. zn. 33 Odo 1209/2004, v němž uvedl:
„V daném případě žalovaný po rozvodu manželství účastníků v bytě od srpna 1998
do 16.5.2000 bydlel - zpočátku jako společný nájemce bytu a posléze jako osoba,
jíž svědčí právo bydlení do zajištění náhradního bytu - aniž se podílel na
úhradě nájemného a placení služeb spojených s užíváním bytu. Pokud žalobkyně
tyto platby hradila sama, plnila pronajímateli bytu i za to, co „konzumoval“
žalovaný. Žalovaný se tak na její úkor bezdůvodně obohatil (§ 454 obč. zák.) a
je povinen jí toto obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. vydat (k tomu srov.
Zprávu bývalého NS ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74 - R 26/75 s. 256,
kde se uzavírá, že mezi případy prospěchu toho, za něhož bylo jiným plněno, co
po právu měl plnit sám, patří právě požadavek rozvedeného manžela na splacení
podílu úhrady za užívání společného bytu po rozvodu).
[…] Je-li byt ve společném nájmu více osob, mají společní nájemci stejná práva
a povinnosti (§ 700 odst. 1 obč. zák.); […] v období od srpna 1998 do 15.2.2000
je (jako společné nájemce) stíhala stejná povinnost platit nájemné a poplatky
za služby spojené s jeho užíváním; uhradil-li tyto platby pouze jeden z nich
(žalobkyně), získal druhý (žalovaný) na jeho úkor majetkový prospěch v rozsahu
poloviny těchto plateb. Tento názor lze podpořit rovněž odkazem na ustanovení,
jímž je v obecné rovině upravena tzv. pasivní solidarita, tedy na § 511 odst. 2
obč. zák.; zde se mimo jiné stanoví, že není-li právním předpisem nebo
rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na
dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné.“
Dovolací soud má za to, že citované závěry lze použít i pro projednávanou věc.
V době rozhodné pro vznik žalovaného nároku byl předmětný dům v nerozděleném
společném jmění bývalého žalobce a žalované. Stejně, jako je tomu u společného
nájmu bytu, užívají a udržují rovněž majetek ve společném jmění oba manželé
společně (§ 145 odst. 1 obč. zák.). Přitom podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v
době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy (mezi
/bývalými/ manžely, popř. mezi nimi /jedním z nich/ a třetími osobami) týkající
se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se proto směrnice
obsažená v § 853 obč. zák., která přikazuje užití těch ustanovení občanského
zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o
společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp.
zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1966, sp. zn.
5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
17/1967). Protože o rozdělení společného jmění bylo u Okresního soudu v
Pardubicích vedeno pod sp. zn. 7 C 37/2002 řízení, nemohla se uplatnit fikce
rozdělení společného jmění podle § 150 odst. 4 obč. zák., a dům byl proto stále
ve společném jmění původních účastníků.
Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, jestliže
dospěl k závěru, že žalovaná se měla při absenci odchylné dohody původních
účastníků podílet na společných platbách jednou polovinou. Rovněž správně
posoudil dopis původního žalobce ze dne 17.1.2002 tak, že z textu „Elektrickou
energii budu prozatímně platit také za Tebe.“ nelze výkladem podle § 35 odst. 2
obč. zák. dovodit vzdání se práva původního žalobce na příspěvek na úhradu
elektřiny, ale pouze oznámení, že faktury za elektřinu bude hradit za oba
původní účastníky původní žalobce. K tvrzením žalované, že rozsah jejího
užívání domu byl nižší než rozsah užívání původního žalobce, a k uplatněným
nárokům na náhradu škody nemohl odvolací soud přihlédnout, neboť byly přes
řádné poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. (č.l. 160 spisu) uplatněny až po
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 o.s.ř.). Stejně tak k
nim nemůže přihlédnout ani dovolací soud (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Námitka
nesprávného určení rozsahu užívání domu žalovanou proto přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) založit nemůže.
2. K námitce (ad b/) neprávnosti posouzení odpovědnosti žalované za závadu na
vodovodním potrubí.
Podle ustanovení § 145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění
manželů, užívají a udržují oba manželé společně. Uvedené ustanovení platí i v
případě, že společné jmění manželů sice zaniklo, ale nebylo dosud vypořádáno
(srov. výše sub 1.). Společné užívání a údržba nevylučují dohodu bývalých
manželů o tom, které části majetku bude každý z nich užívat. Společné užívání a
údržba majetku však předpokládají, že si manželé budou poskytovat potřebnou
součinnost tak, aby údržba majetku (v rozhodované věci vodovodního potrubí)
mohla být řádně zajištěna (srov. rovněž ustanovení § 522 obč. zák. o prodlení
věřitele). Jestliže v projednávané věci původní žalobce uzamkl sklepní
prostory, v nichž došlo k poruše na vodovodním potrubí, a přes opakovaná
upozornění žalované závadu neodstranil ani žalované neumožnil do uvedených
prostor přístup, nemůže žalovaná nést odpovědnost za zvýšené náklady na vodné
závadou způsobené.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož si žalovaná měla k odstranění závady
zjednat do sklepních prostor přístup i přes uzamčení, není správný, neboť
takovým jednáním by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Citované ustanovení
poskytuje ochranu domovní svobodě, která je ústavně garantována v čl. 12
Listiny základních práv a svobod. Domem ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák. se
rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené
prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou sklep, ostatní vedlejší
místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, jakož i objekty, které se
u domu nacházejí a mají povahu uzavřených hospodářských prostor (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2008, sp. zn. 7 Tdo 155/2008). Vzhledem k tomu, že
uvedené prostory užíval výlučně původní žalobce, který je rovněž uzamkl, a že
původní účastníci žili odděleně každý ve vymezených prostorách domu, byly i
uzamčené sklepní prostory chráněny domovní svobodou.
Podle provedeného dokazování činilo vodné za dobu existence závady částku
8.213,60 Kč (faktura za září 2001 ve výši 2.800,- Kč, za říjen 2001 ve výši
2.800,- Kč
a za listopad 2001 ve výši 2.613,60 Kč, č.l. 10-12 spisu), poloviční podíl
žalované činil 4.106,80 Kč. Jestliže odvolací soud uznal žalovanou povinnou
zaplatit posledně uvedenou částku, rozhodl v rozporu s hmotným právem, a proto
je dovolání v této částce přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je
rovněž důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
3. K námitce (ad d/), týkající se oprávněnosti nároku vzniklého instalací
elektroměru.
Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je, že jeden
subjekt získá majetkové hodnoty na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se
tato změna negativně projevila – buď tím, že se jeho majetek neoprávněně
zvětšil, nebo tím, že se nezmenšil, ačkoli se zmenšit měl (srov. Švestka,
Spáčil, Škárová a kol., Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha: C.H.Beck
2008, str. 1176).
Podle názoru dovolacího soudu nelze nárok žalovaného na úhradu poloviny nákladů
na instalaci druhého elektroměru v domě odůvodnit tím, že instalace přispěla k
odstranění rozporů mezi původními účastníky o množství elektřiny spotřebované
každým z nich, neboť z uvedené investice původního žalobce nemohl žalované
vzniknout majetkový prospěch. V tomto smyslu lze souhlasit s námitkou žalované,
že se jednalo o zbytečný náklad. Instalaci druhého elektroměru nelze označit za
nutný náklad na údržbu společného domu ve smyslu § 145 odst. 1 obč. zák., neboť
v domě se již jeden funkční elektroměr nacházel. Pokud žalovaná s instalací
elektroměru nesouhlasila, byla instalace elektroměru výlučným nákladem
původního žalobce, který chtěl zjišťovat množství elektřiny jím spotřebované.
Podle provedeného dokazování činily náklady na instalaci elektroměru částku
5.250,- Kč (faktura na č.l. 46 spisu). Jestliže odvolací soud uznal žalovanou
povinnou zaplatit polovinu uvedené částky, tj. 2.625,- Kč, rozhodl v rozporu s
hmotným právem, a proto je dovolání v této částce přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a je rovněž důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože dovolání bylo přípustné a důvodné v části, v níž bylo žalované uloženo
zaplatit částku 4.106,80 Kč (srov. shora sub 2.) a částku 2.625,- Kč (srov.
shora sub 3.), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky
6.731,80 Kč bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího
soudu zčásti zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i příslušné části jeho rozsudku (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Protože žádná z dovolacích námitek týkajících se
zbytku žalované částky neumožňovala závěr o zásadním právním významu dovoláním
napadeného rozhodnutí, bylo ve zbytku dovolání podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu