28 Cdo 40/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci
žalobce Pharm.Dr. P. S., proti žalovaným 1/ muzeu v P., zastoupenému advokátem,
2/ PhDr. Z. B., 3/ Ing. J. P. a 4/ R. P., všem zastoupeným advokátem, o vydání
nemovitosti, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a o vyklizení,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 822/92, o dovolání 2. až
4. žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.1.1999, čj. 26 Co
324/98 – 104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19.11.1997, čj. 3 C
822/92-90, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal jednak určení neplatnosti
dohody o vydání zámku čp. 1 s parcelou č. 4/2 v katastrálním území Ú., uzavřené
dne 27.1.1992 mezi prvým a druhým žalovaným, jednak vydání těchto nemovitostí
prvým žalovaným, a konečně jejich vyklizení a odevzdání druhým, třetím a
čtvrtou žalovanými.
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení výrokem I. rozsudku ze dne 6.1.1999,
čj. 26 Co 324/98-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se
vydání zámku s parcelou zrušil a vyslovil, že věc bude postoupena Pozemkovému
úřadu P. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
neplatnosti dohody o vydání věci tak, že určil, že dohoda o vydání zámku čp. 1
s parcelou č. 4/2 v k.ú. Ú., uzavřená mezi prvým a druhým žalovaným dne
27.1.1992, a registrovaná Státním notářstvím Praha-západ dne 17.3.1992 pod č.
REG Reh 18/92, je neplatná; výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku týkajícím se vyklizení druhého, třetího a čtvrté žalované a odevzdání
zámku s parcelou. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud
vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, byť zčásti jeho rozsudek
potvrdil, ovšem z jiných důvodů, než jsou v rozsudku soudu prvního stupně
uvedeny. Především uzavřel, že vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu,
se řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (
dále jen „zákon o půdě\"). Nemovitost, která je předmětem sporu, byla obytnou
budovou patřící k původní zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1
písm. a) a b) zákona o půdě. Výrok, který se týkal vydání zámku prvým
žalovaným, odvolací soud zrušil proto, že „o nároku na vydání předmětných
nemovitostí rozhodoval věcně nepříslušný soud\" a věc bylo nutno postoupit
orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, tedy Pozemkovému úřadu P.; tento orgán
je oprávněn zkoumat, zda nárok na vydání nemovitostí byl uplatněn včas a
oprávněnou osobou podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud
dále uzavřel, že pozemkový úřad není oprávněn zkoumat, zda dohoda uzavřená mezi
prvým a druhým žalovaným o vydání nemovitosti je platná či nikoli; má zato, že
je dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti této dohody
soudem i proto, že na základě tohoto určení může být vyznačena změna vlastníka
v katastru nemovitostí, za situace, kdy předmětná nemovitost byla vydána jiné
osobě než žalobci, který se jejího vydání rovněž domáhal. V řízení bylo
jednoznačně prokázáno, že předmětná dohoda byla mezi prvým a druhým žalovaným
uzavřena podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a již proto je neplatná, neboť na vydání předmětných
nemovitostí se vztahují ustanovení zákona o půdě, a dohoda mezi osobou
oprávněnou a povinnou podléhá schválení pozemkového úřadu. Naproti tomu
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla
žaloba zamítnuta, pokud se žalobce domáhal vyklizení druhého, třetího a čtvrté
žalovaných z předmětných nemovitostí, neboť konstatoval, že žalobce není dosud
vlastníkem těchto nemovitostí a není tedy k vedení takového sporu aktivně
legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 5.5.1999, napadli 2. až
4.žalovaní včas podaným dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení §
238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Podle obsahu dovolání jím nebyl napaden potvrzující
výrok odvolacího soudu, týkající se vyklizení a odevzdání nemovitosti.
Dovolatelé uplatňují, že v řízení došlo k závažné vadě, protože soud rozhodoval
ve věci, která nenáleží do jeho pravomoci. Podle dovolatelů odvolací soud,
jestliže zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vydání
zámku s parcelou a vyslovil, že po právní moci bude věc postoupena pozemkovému
úřadu, „rozhodl o věcné příslušnosti, ačkoli není k takovému rozhodnutí věcně
příslušný\"; v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se
vztahuje zákon o půdě, je příslušný rozhodnout ústřední orgán státní správy
republiky. Soud nemůže věc postoupit příslušnému úřadu, když je ze soudního
spisu zřejmé, že nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn a není tedy co
postupovat. Dovolatelé považují za nesprávný i závěr odvolacího soudu v otázce
určení platnosti či neplatnosti smlouvy o vydání nemovitosti, neboť takový
výrok rozsudku není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tím spíše to
platí v daném případě, když druhý žalovaný převedl předmětnou nemovitost na
třetího a čtvrtou žalované. Z toho také, podle žalovaných, mimo jiné vyplývá,
že žalobce v tomto řízení neměl a nemohl mít naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti předmětné dohody o vydání zámku a pozemku. Dovolatelé zastávají
názor, že pozemkový úřad je oprávněn v rámci rozhodování o restitučním nároku
žalobce posoudit, „zda je nárok oprávněn podle zákona, podle kterého je
příslušný, a dojde-li k závěru, že tomu tak je, může vydat odpovídající
rozhodnutí bez ohledu na to, že zde je již uzavřena dohoda o vydání téže věci
podle jiného zákona. Teprve za situace, kdy by zde existovala konkurence dvou
vlastnických titulů by každému z nositelů takového titulu vznikl naléhavý
právní zájem na určení vlastnického práva k těm věcem, ohledně nichž jsou zde
konkurující si vlastnické tituly. V takovém řízení by pak soud jako otázku
předběžnou posuzoval platnost či neplatnost nabývacího titulu\". Ze všech
uvedených důvodů žalovaní navrhli zrušení výroků I.,II.,IV. a V. napadeného
rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce, nezastoupen advokátem, podal vyjádření k dovolání, v němž uvádí, že
„odvolací soud nemohl rozhodnout jinak za situace, kdy dohoda o vydání
nemovitostí ve prospěch druhého žalovaného byla absolutně neplatná pro rozpor
se zákonem a kdy současně nebylo pochyb o tom, že žalobce je oprávněnou osobou
a že sporné nemovitosti přešly na stát restituční skutkovou podstatou a je tak
založen nárok na jejich vydání\". Jde o nápravu protiprávního stavu, protože
nemovitost byla vydána neoprávněné osobě a nadto cestou, kterou hmotné právo
neumožňuje. Žalobce dodává, že je zcela zjevné, že vydání nemovitostí druhému
žalovanému podle zákona o mimosoudní rehabilitaci bylo zcela účelové a
evidentně v rozporu se zákonem; na dokreslení okolností předložil dovolacímu
soudu přehled sporů, v nichž byly žalobcovy nároky pravomocně uznány a ve
kterých se druhý žalovaný snažil účelově prosadit své domnělé nároky. Navrhl,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se
mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 ( dále jen „OSŘ\").
Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání,
které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ. V dovolání se
uplatňují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a d) OSŘ, a
dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ. Rozsudek
odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal v mezích dovolacích důvodů,
přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud v prvé řadě nedospěl k závěru, že v řízení došlo k vadě
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, tj. že by odvolací soud
rozhodoval o věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Okolnost, že odvolací
soud zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání
nemovitostí proti prvému žalovanému (jako osobě povinné podle zákona o půdě), a
věc postoupil orgánu, v jehož pravomoci je rozhodovat o vydání nemovitostí
podle uvedeného zákona, naopak odpovídá povinnosti soudu přihlížet kdykoli za
řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (§ 103
OSŘ). Odvolací soud proto postupoval zcela v souladu s ustanovením § 104 odst.
1 OSŘ, jestliže dospěl k závěru, že soud nemá pravomoc rozhodovat o vydání
nemovitosti povinnou osobou podle druhé části zákona o půdě, řízení v tomto
rozsahu zastavil, a věc postoupil příslušnému orgánu, tj. pozemkovému úřadu.
Nedostatek pravomoci soudu k rozhodování ve věci je nedostatkem podmínky
řízení, který nelze odstranit. Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení
již dříve zahájeno, na této povinnosti soudu nic nemění.
Dovolací soud považuje za správný i právní názor odvolacího soudu, že
žalobce měl naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti smlouvy o vydání
předmětné nemovitosti jiné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, pokud sám se považuje za jedinou oprávněnou osobu podle zákona
o půdě. Je nepochybné, že při restituci mělo být postupováno podle zákona o
půdě, jestliže předmětné nemovitosti byly součástí původní zemědělské
usedlosti, takže není důvod k tomu, aby o věci rozhodoval správní orgán podle
ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě. Postup, který navrhují dovolatelé, jehož
důsledkem by byl zápis dvojího vlastnictví, by vedl k dalším sporům a ve svých
důsledcích k oddálení restitučního procesu. Z tohoto hlediska má rozsudek
odvolacího soudu význam i pro zápisy u katastrálního úřadu, protože neplatnost
dohody o vydání nemovitostí má za následek obnovení předchozího stavu
vlastnictví.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto v části napadené dovoláním shledán
správným a dovolání bylo podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem
OSŘ zamítnuto.
Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, a měl by proto nárok na
náhradu nákladů tohoto řízení, prokazatelné náklady dovolacího řízení
nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu