28 Cdo 4000/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů 1.
H. R. K., a 2. MUDr. R. B., zastoupených advokátem, v substituci advokáta,
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 2. 2009, sp. zn. 20 Co 555/2008,
vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 321/95
(žalobců H. R. K. a MUDr. R. B., zastoupených advokátem, i. s. advokáta, proti
žalovaným : A. Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m., a B. M. E., s. r. o., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto :
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 11. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem
Městského soudu v Brně ze 6. 2. 2008, č. j. 32 C 321/95-134. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo určeno, že „do neodevzdané pozůstalosti po J. Z.,
zemřelém 10. 6. 1947, patří ideální polovina průmyslového objektu čp. 29 a
pozemků parc. č. 942/1 a parc. č. 942/2, dále objekt bez čísla popisného na
pozemku parc. č. 942/3, vše v katastrálním území Z. u Katastrálního úřadu pro
J. k. (katastrální pracoviště B. – m.)“ zapsaných. Dále bylo uvedeným rozsudkem
soudu prvního stupně určeno, že R. K., zemřelý 20. 12. 1945, byl ke dni své
smrti vlastníkem ideální poloviny průmyslového objektu čp. 29 a pozemku parc.
č. 942/1, pozemku parc. č. 942/2 a jiné stavby na pozemku parc. č. 942/3, jakož
i pozemků parc. č. 942/1, parc. č. 942/2, parc. č. 942/3 a parc. č. 952/2 v
katastrálním území Z., zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální
území u Katastrálního úřadu pro J. k. (katastrální pracoviště B.). Žalovaným ČR
– Ú. pro z. s. ve v. m. a spol. s ruč. om. M. E. bylo uloženo zaplatit společně
a nerozdílně žalobcům částku 37.842,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 2. 2009, sp. zn. 20 Co
555/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně
ze 6. 2. 2008, č. j. 32 C 321/95-194, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba
žalobců o určení, že žalobci uváděné nemovitosti patřily do neodevzdané
pozůstalosti po J. Z., jakož i žaloba žalobců o určení, že R. K. byl ke dni své
smrti (zemřel 20. 12. 1945) vlastníkem ideální poloviny žalobci uváděných
nemovitostí v katastrálním území Z. Žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. a
žalované spol. s ruč. om. M. E. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před
soudem prvního stupně a ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolacího soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud má za to, že vzhledem k tomu, že žalobci v průběhu řízení o této
právní věci změnili žalobu o vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. na
žalobu o určení vlastnického práva ohledně právních předchůdců žalobců ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, je zcela nad rámec
projednávané právní věci zabývat se skutečnostmi, které jsou rozhodné pro
posouzení jejich případného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru
odvolacího soudu tu „není nutno posuzovat promlčení podle § 5 zákona č. 87/1991
Sb., a to ani v souvislosti s bodem 2 článku II. zákona č. 116/1994 Sb. a
rovněž není nutné zabývat se tím, zda žalobci, případně jejich právní
předchůdci, splňovali podmínku podle § 3 odst. 1 zákona č. 8/1991 Sb., tj.
podmínku československého státního občanství ke dni 1. 4. 1991, a také tím, zda
byla v daném případě dodržena podmínka uvedená v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb.“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že „při řešení otázky vlastnictví v tomto
případě po roce 1945 došlo k určitě dvojkolejnosti, když jednak bývalý Ústřední
národní výbor Z. hl. m. B. se zabýval účinností dekretu presidenta republiky č.
108/1945 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. na tento majetek a přitom na druhé straně
probíhalo znárodňování podniků podle dekretu č. 100/1945 Sb. a podle vyhlášky
č. 212/1946 Úředního listu, a to i ohledně majetku, který byl předmětem
posuzování dopadu konfiskačních dekretů, shora uvedených, na tento případ“.
Odvolací soud i v daném případě uplatnil (s poukazem na stanovisko pléna
Ústavního soudu ČR Pl. ÚS st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.) názor,
že bylo-li vlastnické právo omezeno či odňato způsobem, na nějž je poukazováno
v restitučních předpisech, vydaných v ČR po roce 1990 (zákony č. 87/1991 Sb.,
č. 229/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.), nelze tento nárok uplatňovat podle obecných
předpisů, poněvadž je tu dána speciální úprava podle předpisů restitučního
zákonodárství. To se týká i žalob o určení podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu, jejichž cílem je zásadně poskytnutí preventivní
ochrany na rozdíl od žalob na plnění, jejichž uplatnění přichází v úvahu, pokud
bylo právo porušeno a jejich cílem je reparace. Odvolací soud dospěl v tomto
případě k výslednému závěru, že i kdyby soud v průběhu dokazování v této
právní věci zjistil, že stát drží majetek, který je předmětem tohoto řízení, od
roku 1945 bez právního důvodu, nemůže být tato skutečnost důvodem pro uplatnění
určovací žaloby ohledně nároku, který mohl být uplatněn (za splnění dalších
zákonných podmínek včetně podmínky včasnosti uplatnění nároku) podle § 6 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích“.
Odvolací soud z uvedených důvodů změnil odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu a žaloba žalobců
byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím
ustanovení § 150 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 3. 2009 advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 5. 5. 2009 podáno u
Městského soudu v Brně, tj. ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 1 občanského soudního
řádu).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací
důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu).
Dovolatelé především poukazovali na to, že odvolací soud nevyšel z pravomocného
rozhodnutí bývalého Ústředního národního výboru z. hl. m. B. z 8. 11. 1947,
č.j. 116528/47, kterým bylo zastaveno řízení konfiskační ohledně nemovitostí,
jež jsou předmětem soudního řízení v této právní věci, a kterým bylo uloženo
národní správě, aby předala spravovaný majetek původním majitelům, respektive
jejich právním nástupcům. Uvedený majetek se nikdy nestal po právu součástí
znárodňovaného podniku Z. B. a citovaným rozhodnutím z roku 1947 bylo uloženo
předmětný majetek vydat právoplatným vlastníkům. Dovolatelé poukazovali i na
to, že u Městského soudu v Brně je pod sp. zn. 4 D 981/56 vedeno přerušené
pozůstalostní řízení po J. Z., zemřelém 10. 6. 1947. Do této pozůstalosti bylo
dle uvedeného správního rozhodnutí vydána ideální polovina předmětného majetku,
zahrnující i nemovitosti, o jejichž určení vlastnictví jde v této právní věci.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud zaujal nesprávný právní závěr, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, třebaže tento jeho právní
závěr není opřen o výsledky provedeného dokazování a přehlíží i to, že v řízení
před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobci jsou po JUDr. R. K. (iure
transmissionis) dědici po J. Z.
K tomu, že odvolací soud poukazoval i na to, že v průběhu řízení před soudem
prvního stupně v této právní věci zemřel po podání žaloby dne 20. 12. 1995 i
vlastník druhé ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení,
dovolatelé uváděli, že restituční předpisy nemají, podle jejich názoru,
speciální právní úpravu, která by měla přednost před obecnou úpravou v
občanském zákoníku (ke srovnání poukazovali dovolatelé na článek I odst. 1
novely zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb.). Právní
nástupci R. K., zemřelého v průběhu tohoto soudního řízení, prokázali v řízení,
že jsou dědici po R. K., ale ani hypoteticky se nemohou domáhat vydání ideální
poloviny předmětných nemovitostí podle speciálních předpisů restitučních, a
mají tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bez něhož není možné
projednat dědictví po R. K., nacházející se na území Č. r . Závěr odvolacího
soudu, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je tedy v
rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Podle názoru dovolatelů v tomto případě s ohledem na protiprávní dispozice s
uvedeným majetkem po podání výzev k jejich vydání a po podání žaloby v této
právní věci bylo jedinou formou žaloby o určení možno zabránit dalším
protiprávním dispozicím s nemovitostmi, o něž jde v tomto soudním řízení.
Dovolatelé jsou i toho názoru, že v daném případě již citované správní
rozhodnutí z 8. 11. 1947, které je pro soud v tomto řízení závazným východiskem
ve spojení s přerušeným dědickým řízení po J. Z., zakládá legitimní očekávání
žalobců, že vlastnické právo jejich právních předchůdců, které nezaniklo, dojde
právní ochrany, a to navíc za situace, kdy aplikace zákona č. 87/1991 Sb. (ve
znění zákona č. 116/1994 Sb.) tu nebyla možná z důvodů nikoli na straně žalobců
nebo jejich právních předchůdců.
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnosti vydat věc
podle tohoto zákona vztahuje i na další případy (neuvedené v § 6 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb.), jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to
jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a
právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména
ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou
ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje
jeho přechodu na právní nástupce) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud ČR se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2001, 31 Cdo
(22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok
uplatnit, případně jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů
restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) : „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční
zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po
i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,
podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č.
108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z
hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to
není výslovně připuštěno poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu;
poskytnutím této ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více
jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu
této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat
pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není splněna preventivní
funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve
svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v
podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku podle
nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis
nesprávně vyložil. Nebylo tu tedy možné dospět k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy
dovolacímu soudu než přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu
k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v.
r.
předseda senátu