28 Cdo 4004/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele K.-N., a. s., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu
v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 1/2006 (žalobců 1. E. B., 2. D. L.
L.a 3. RNDr. J. N., zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě podané v této právní věci u soudu dne 31. 5. 1995, bylo rozhodnuto
posléze rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 10. 2006, č. j. 17 C
1/2006-257. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované akciové
společnosti vydat žalobkyním H. B. (z jedné ideální čtvrtiny) a RNDr. J. N. (z
jedné ideální čtvrtiny) pozemek parc. č. 1201/1, dům č. 478 (na pozemku parc.
č. 1201/1), pozemek parc. č. 1201/3 se stavbou na tomto pozemku, pozemek parc.
č. 1201, dům čp. 629 na pozemku parc. č. 1202, pozemek parc. č. 1203/1 se
stavbou na tomto pozemku, pozemek parc. č. 1203/2 se stavbou na tomto pozemku,
pozemek parc. č. 1203/3, pozemek parc. č. 1203/5 se stavbou na tomto pozemku,
vše v katastrálním území V., jakož i pozemek parc. č. 1190 v katastrálním území
N. Bylo také uloženo žalované akciové společnosti vydat žalobkyni H. B. (z
jedné ideální čtvrtiny) a žalobkyni RNDr. J. RNDr. J. N. (z jedné ideální
čtvrtiny) 19 zarámovaných obrazů, kreseb a litografií (v rozsudku konkrétně
identifikovaných). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň, aby žalované
akciové společnosti bylo uloženo vydat žalobkyni H. B. (z jedné ideální
čtvrtiny) a žalobkyni RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) pozemek parc. č.
1189, dům čp. 570 na pozemku parc. č. 1189, pozemek parc. č. 29, pozemek parc.
č. 30/1, dům čp. 316 na pozemku parc. č. 30/1 a pozemek parc. č. 30/2 v
katastrálním území N. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit
žalobkyním H. B. a RNDr. J. N. 39.662,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů
od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců E. B., D. L. L. B. (právních nástupců původní žalobkyně H.
B.) a RNDr. J. N. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 10.
2006, č. j. 17 C 1/2006-257, změněn ve výroku vyhovujícím žalobě jen tak, že
„žalovaná akciová společnost je povinna vydat žalobcům E. B. (z jedné ideální
osminy) a D. B. (z jedné ideální osminy) nemovitosti i věci movité uvedené v
rozsudku soudu prvního stupně“; jinak byl tento výrok rozsudku soudu prvního
stupně potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně
změně tak, že se uvedeným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalované
akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení
částku 15.251,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení které mu
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné; odvolací soud uváděl,
že sdílí správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalující E.
B., D. B. a RNDr. J. N. jsou právními nástupci původní žalobkyně V. H. (která
zemřela 24. 11. 1995), jež byla v tomto případě oprávněnou osobou (podle zákona
č. 87/1991 Sb.), a to po svém otci Z. W. a po svém strýci J. W., kteří byli
společníky veřejné obchodní společnosti W. a spol. (nešlo tu o právnickou osobu
podle tehdejší právní úpravy); jmění vložené členy do této veřejné obchodní
společnosti přešlo (po majetkových přesunech v době nacistické okupace za války
v důsledku rasové perzekuce vůči W.) podle vyhlášky Ministerstva průmyslu z 27.
12. 1945 č. 141/1946 Ústředního listu znárodněním (bez náhrady) do majetkové
podstaty národního podniku K., spojené kovoprůmyslové závody. Nepředcházelo tu
odškodnění uváděných majetkových nároků v poválečném období podle zákona č.
128/1946 Sb. a ani po 25. 2. 1948 (s odůvodněním v soudním rozhodnutí, že
přihlášení dědicové H. W. a Z. W. se zdržovali v cizině bez souhlasu čs.
úřadů). Nárok oprávněné osoby V. H. byl založen až nálezem Ústavního soudu ČR
č. 164/1994 Sb.; V. H. pak dne 29. 12. 1994 uplatnila výzvu k vydání věcí, o
něž jde v tomto řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl
tohoto názoru, že na tento případ nedopadá článek II, bod 2, zákona č. 119/1994
Sb. (podle něhož věc nelze vydat byla-li pod 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví
jiné osoby než státu nebo byl schválen 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné
osoby než státu nebo byl schválen ohledně takové věci privatizační projekt
anebo vydáno rozhodnutí o privatizaci, když totiž nárok oprávněné osoby – V. H.
byl tu založen až nálezem č. 164/1994 Sb.).
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalované akciové společnosti, že
vydání nemovitostí brání v daném případě poskytnuté odškodnění J. W. podle
mezivládní dohody bývalé ČSSR a USA z 29. 1. 1982. Odvolací soud dovozoval, že
uvedená dohoda neměla normativní povahu právního aktu, obsahujícího obecně
závazné právní důsledky, takže nebyla důvodem vzniku vlastnictví
československého státu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení; uváděná dohoda
nemá vliv na oprávněné restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb.,
mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dospěl i k závěru, že restituční
nároky je tu třeba považovat primárně, a to i za cenu zásahu do již
provedených majetkových přesunů.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
vyhovujícím žalobě ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu (toliko s tou změnou, která vyjadřuje rozsah ideálních
spoluvlastnických podílů žalobců E. B. a D. L. L. B., jichž se jim na uvedených
vydávaných nemovitostech dostalo v důsledku jejich právního nástupnictví po
dřívější žalobkyni H. B., do jejichž práv vstoupili uvedení dva nynější žalobci
v důsledku dědění). V části zamítající žalobu zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen ( § 206 odst. 2 občanského soudního řádu).
Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn podle
ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím ustanovení § 150
občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 19. 7. 2007 a dovolání ze strany žalované akciové společnosti
bylo dne 26. 7. 2007 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka
měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako
dovolací důvody uplatňuje, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo připomenuto, že nároky pozůstalých po J. W. a Z. W. (jimž jako
společníkům veřejné obchodní společnosti W. a spol. náležely podíly na zisku
společnosti převodu uvedených podílů na okupující Německou říši (k tomuto
převodu došlo v roce 1943), nebylo vyhověno usnesením bývalého Okresního soudu
civilního v Praze ze 4. 4. 1951, sp. zn. Nc 1555/49 a Nc LI 1564/49.
Dále bylo v dovolání dovolávající se akciové společnosti uváděno, že původní
žalobkyně V. H. sice dne 27. 12. 1994 uplatnila výzvu původní žalobkyně k
vydání věcí, o něž jde v tomto řízení, ale tato výzva postrádala, podle názoru
dovolatelky, základní náležitosti, které požaduje ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č.87/1991 Sb. (např. nebyl v ní vůbec uveden způsob převzetí věcí státem a
nebylo v ní uvedeno upřesnění nároku V. H. jako „potomkyně společníků“ veřejné
obchodní společnosti W. a spol.). Pro tyto vady výzvy k vydání věci, které
nebyly v zákonné lhůtě odstraněny, nárok uplatněný V. H. v důsledku prekluze
zanikl, jak měla dovolatelka za to.
V dovolání dovolatelky K., a. s., bylo také poukazováno na to, že ke znárodnění
veřejné obchodní společnosti W. a spol. zestátněním došlo k dni účinnosti
znárodňovacího dekretu č. 100/1945 Sb., tj. ke dni 27. 10. 1945, vyhláškou
Ministerstva průmyslu z 27. 12. 1945 a následným odevzdáním majetkové
společnosti dne 7. 3. 1946. Přechod majetku na stát tu tedy neproběhl v
rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Nárok
na poskytnutí náhrady za tento znárodněný majetek vlastně vůbec ze strany
původní žalobkyně V. H. (ani ze strany některého jejího právního předchůdce)
nebyl uplatněn, když v restitučním poválečném řízení se domáhala pouze „určení
neplatnosti převodu podílů společníků veřejné obchodní společnosti W. a spol.
na Německou říši“ za okupace v letech 1939-1945. Podle názoru dovolatelky
nedošlo v daném případě ani ke konfiskaci majetku „z důvodu rasové
perzekuce“ (např. formou holokaustu).
Podle názoru vyjádřeného v dovolání dovolatelky, na daný případ dopadá
ustanovení článku II, bod 2 zákona č. 116/18994 Sb., podle něhož nedochází v
případech v něm uvedených k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze
k nemožnosti věc požadovanou restituenty vydat, a to ovšem při zachování nároku
na finanční náhradu za věc, tedy dochází rovněž ke zmírnění majetkové křivdy, k
níž došlo, ovšem s přiměřeným šetřením o poměrech vzniklých např. v procesu
privatizace.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť se v tomto případě
soudy obou stupňů se skutečnostmi a námitkami, zdůrazňovanými v dovolání,
podrobně a řádně vypořádaly s odpovídajícím odůvodněním. Ve vyjádření žalobců
bylo poukazováno na to, že v této právní věci došlo již i k vydání věcí
vzhledem k ustanovením článku II. bod 2 zákona č. 119/1994 Sb., nýbrž mají za
to, že jejich restituční nároky jsou tu primární, a to i za cenu zásahu do již
provedených majetkových přesunů. Za zcela nesprávný a nepatřičný považují
žalobci názoru dovolatelky, že tu na straně jejích právních předchůdců nedošlo
k potřebné intenzitě rasové perzekuce, když totiž i v případě jejích rodiny
došlo k výraznému postupu okupačních nacistických úřadů z důvodu jejich
příslušnosti k židovské komunitě, který lze plně označit jako postup perzekuční.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti tu bylo třeba posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo h obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 1/2006
Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Rozhodování o dovolání dovolatelky K. z 24. 7. 2007 proti rozsudku Městského
soudu v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007 předcházelo v téže právní
věci (nyní sp. zn. 17 C 1/2006 a dříve 5 C 125/95 Obvodního soudu pro Prahu 10)
již i vydáním rozsudku dovolacího soudu z 24. 8. 2005 (28 Cdo 1535/2005
Nejvyššího soudu), kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 7. 10.
2004, sp. zn. 18 Co 437/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 3. 10.
2003, č. j. 5 C 125/95-125, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V uváděném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byl především zaujat právní
závěr, že v tomto občanském soudním řízení „soudu nenáleželo přezkoumávat
rozhodnutí státních orgánů o privatizaci, vydaná v tomto řízení“. Dále měl
dovolací soud za to, že „v daném případě nebyla vyřešena otázka, zda tu
žalující osoby jsou či nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.“
Také měl dovolací soud za to, že nebylo možné „zatím mít plně za prokázáno, že
tu ohledně majetku společníků veřejné obchodní společnosti W. a spol. – tedy J.
W. a Z. W. – šlo nebo nešlo o majetek fyzických osob, které měly na věci nárok
podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a zda k převodu
nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto
zvlášních předpisů, tu došlo z důvodů rasové perzekuce a zda tento nárok nebyl
po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. (viz § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Dovolací soud měl také za
to, že soudy se tu rovněž „nezabývaly tím, zda tu nešlo o neposkytnutí náhrady
za znárodnění majetek“. Soudy tu také, podle názoru dovolacího soudu, „bez
dalšího vycházely z ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. bez
posouzení toho, zda se žalující osoby staly nebo nestaly oprávněnými osobami
teprve nálezem Ústavního soudu ČR č. 16/1994 Sb. (srov. k tomu nález Ústavního
soudu ČR z 29. 11. 2001, III. ÚS 263/01, uveřejněný pod č. 186 ve svazku 24
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR)“.
Podle uvedených závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou
stupňů v dalším řízení postupovaly a dospěly k objasnění a k doložení dovolacím
soudem připomínaných otázek, tj. zda žalující lze pokládat za oprávněné osoby
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zda žalující osoby
lze pokládat za oprávněné osoby, na jejichž straně (na straně jejich právních
předchůdců) šlo o fyzické osoby, které měly na věci nárok podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a zda tu k převodu nebo k přechodu
vlastnického práva došlo za nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce, zda
tu šlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek v roce 1945 a zda se
tu žalující osoby staly prováněnými osobami podle zákona č. 87/1994 Sb. teprve
v důsledku účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Tyto dovolacím
soudem přípomínané otázky (v jeho zrušovacím rozhodnutí z 24. 8. 2005) byly
soudy obou stupňů posouzeny v souladu se závěry vyjádřenými v tomto rozhodnutí
dovolacího soudu.
Dále se odvolací soud (i soud prvního stupně) zabýval otázkou, zda „vydání
nemovitostí v daném případě brání odškodnění, které bylo J. W. (společníku
znárodněné veřejné obchodní společnosti W. a spol.) poskytnuto v rámci
mezivládní dohody, uzavřené mezi vládami bývalé ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982“.
Při posuzování této otázky odvolací soud vycházel z právního názoru, že uváděná
mezivládní dohoda „nemohla být případným právním důvodem vzniku vlastnictví
československého státu k těmto věcem, a to bez zřetele k tomu, zda eventuálně a
v jaké výši postižení státní příslušníci USA obdrželi v souladu s článkem 3
Dohody náhradu za nároky vymezené v článku I odst. 1 a 2 Dohody“. Odvolací soud
tedy k této mezivládní dohodě a k náhradě podle ní přihlížel (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak
dospěl k právnímu názoru, že „restituční nároky je třeba považovat za primární,
a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů“ (viz nález
Ústavního soudu ČR z 11. 12. 2001, II. ÚS 515/2000, uveřejněný pod č. 195 ve
svazku č. 195 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR),
přičemž ovšem zaujal právní názor, že tedy zmíněná mezivládní dohoda“ podle
svého obsahu a charakteru nemohla být právním důvodem přechodu vlastnického
práva k nemovitosti na československý stát, takže neřešila otázku přechodu
vlastnického práva (takový právní závěr byl zaujat např. v usnesení Ústavního
soudu ČR z 11. 3. 2003, II. ÚS 575/2000).
Za těchto uvedených okolností, zejména právních závěrů z předchozího rozhodnutí
dovolacího soudu (kterými byly soudy obou stupňů v dalším řízení vázány podle
ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), jakož i právních
závěrů z uveřejněné judikatury soudů (s přihlížením k právním závěrům Ústavního
soudu ČR), nemohl dospět dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by odvolací
soud ve svém rozhodnutí proti němuž směřuje dovolání dovolávající se akciové
společnosti, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s
hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo právní otázku, která
by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k
právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil
odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu o dovolání dovolatelky shledány zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto
právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolalteky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených
žalobci na vyjádření k dovolání žalované, použil dovolací soud ve smyslu § 243b
odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníkovi řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané
právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelky,
uvádějícímu v podstatě jen to, co žalobci již uplatnili a uvedli v řízení před
soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu