28 Cdo 404/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v
Brně, Minská 3173/38, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, IČO: 000
64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiřím
Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o vydání
náhradních pozemků, event. o zaplacení částky 46 813 881,40 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 135/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 28 Co 456/2014, 28
Co 35/2016-423, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.
února 2014, č. j. 42 C 135/2007-338 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 14. května 2015, č. j. 42 C 135/2007-389, a doplňujícího usnesení téhož
soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 42 C 135/2007-391), se zastavuje.
II. Dovolání, v jeho části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. dubna 2016, č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423, se odmítá.
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 42 C
135/2007-338 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2015,
č. j. 42 C 135/2007-389, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14.
července 2015, č. j. 42 C 135/2007-391), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal,
aby žalovanému byla uložena povinnost bezúplatně na něj převést náhradní
pozemek k uspokojení jeho restitučního nároku alternativně, aby mu byla uložena
povinnost zaplatit mu částku 46 900 780 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II).
Proti rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání. Přípustnost dovolání je podle něj dána „ustanovením § 237 o. s. ř.“,
a jako dovolací důvod ohlásil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k
projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) může být dovolání přípustné za podmínek
uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na
ustanovení § 237 o. s. ř.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; z rozhodovací praxe Ústavního soudu
srovnej např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení
ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS
1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze
dne 30. června 2015, sp.zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp.
zn. III. ÚS 200/16 (jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání v posuzované věci dovolatel nedostál (omezil-li se – co
do této náležitosti – na citaci textu ustanovení § 237 o. s. ř. bez toho aniž
by rozvedl, které z vícero zákonem stanovených hledisek považuje za splněné).
Vytyčuje-li pak žalobce v dovolání „otázky zásadní právní důležitosti“, sluší
se uvést, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. ledna
2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O
uvedenou náležitost dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění
dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání v jeho části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§
243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li zastaveno dovolací řízení, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3
věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu