28 Cdo 4042/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobců a) arch. F. Z., a b) Z. Z., obou zastoupených Mgr.
Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti žalovanému R.
D., o zaplacení částky 250.755,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 220/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze zde dne 30. května 2014, č. j. 11 Co 239/2014-109,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný podal dovolání proti shora označenému usnesení Městského soudu
v Praze, jímž tento soud – s odkazem na ustanovení § 205 odst. 1 a § 43 odst. 2
věty první občanského soudního řádu – odmítl odvolání žalovaného směřující
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. února 2014, č. j. 7 C
220/2012-85.
Nejvyšší soud České republiky postupoval v dovolacím řízení podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.
Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout
rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo odmítnuto jeho odvolání. Proti takovému usnesení – jak plyne se shora
citovaných ustanovení zákona – je přípustná žaloba pro zmatečnost (srov. § 229
odst. 4 o. s. ř.) a dovolání je proto vyloučeno (srov. § 238 odst. 1 písm. f/
o. s. ř.).
Sluší se dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné
pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům,
kteří by jinak měli na jejich náhradu zásadně právo, v tomto řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu