U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: B. V., zastoupen JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování: Ministerstvo vnitra, nám. Hrdinů 3, Praha 4, o náhradu škody proti státu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 3/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 19 Co 40/2010-297, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2009, č. j. 5 C 3/99-257, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 610.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1982 do zaplacení. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl soud ve výroku II. rozsudku tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 610.000,- Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout v důsledku odebrání řidičského průkazu v roce 1983.
Žalobce tvrdil, že řidičský průkaz mu byl odebrán dopravním inspektorátem tehdejší VB Kutná Hora na základě neplatného prohlášení lékaře OÚNZ Kutná Hora ze dne 13. 8. 1983; řidičský průkaz byl žalobci navrácen až v roce 1992 na základě nového lékařského posudku z roku 1991. Výši škody žalobce odůvodnil tím, že mu byla odebráním řidičského průkazu znemožněna obsluha malotraktoru a tím i obhospodařování ovocného sadu. Žalobce tak nemohl realizovat prodej třešní, z něhož by získal celkem 480.000,- Kč, dále došlo ke znehodnocení sadu (škoda ve výši 100.000,- Kč) a navíc musel zaplatit 30.000,- Kč za dokončení řidičského oprávnění skupiny C a T.
Žalovaný se bránil tvrzením, že správní orgán postupoval na podkladě lékařské zprávy Okresní lékařské poradní komise, přičemž zdravotní stav žalobce byl následně opakovaně přezkoumáván; ani na základě dalších posudků nebyly shledány podmínky pro navrácení řidičského průkazu – až do roku 1991, resp. roku 1992. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění nižší instance, přičemž dospěl k závěru, že podané odvolání je nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K tomu dále uvedl, že žalobce nijak zjištění soudu prvního stupně nezpochybňoval a jeho výhrady směřovaly pouze proti právnímu posouzení skutkových zjištění.
Dovodil též, že nižší instance posoudila nárok žalobce správně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Soud první instance rovněž nepochybil, když nárok žalobce neposuzoval podle § 18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb., jak se žalobce domáhal, ale podle § 3 a 4 téhož zákona, což podpořil i přiléhavou judikaturou. Lékařský posudek, na základě kterého byl žalobci řidičský průkaz navrácen, nezrušil posudek, resp. rozhodnutí o odebrání řidičského průkazu v roce 1983; lékařský posudek z roku 1991 neprokazuje nesprávnost či dokonce nezákonnost rozhodnutí z roku 1983.
Na závěr rozsudku odvolací soud pouze dodal, že ačkoliv soud prvního stupně otázku promlčení nároku žalobce neposoudil správně (rozhodnutí nebylo doposud zrušeno, srov. § 22 zákona č. 58/1969 Sb.), tato skutečnost nemění nic na závěru odvolací instance o nedůvodnosti podaného odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a jako důvody dovolání označil vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávného právního posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil otázku týkající se aplikace příslušných ustanovení o tom, zda v případě, kdy je občanovi způsobena škoda nicotným rozhodnutím státního orgánu, musí být toto nicotné rozhodnutí zrušeno pro to, aby mohl občan uplatnit vůči státu náhradu škody.
V rámci vylíčení dovolacích důvodů uvedl, že rozhodnutí o odebrání řidičského průkazu považuje za nicotný akt orgánu státní správy, když tento mu byl odebrán a zadržován státními orgány bez toho, že by bylo řádně rozhodnuto o jeho ztrátě, resp. odebrání. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti rozsudků obou nižších instancí. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil.
Ztotožnil se v něm se závěry soudů obou nižších instancí, které věc posoudily správně a došly k jedinému možnému závěru, že žalobu jako nedůvodnou zamítly a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem (na základě usnesení Okresního soudu v Berouně, č. j. 5 C 3/99-314), podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Žalobce nenaplnil již základní podmínku pro možnost domáhat se náhrady škody proti státu formou žaloby podané na soud. Podle ustanovení § 9 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. je třeba nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím předem projednat s ústředním orgánem (specifikováno v § 9 odst. 1 zákona). Neuspokojí-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu (§ 10 zákona).
Z rozsudků obou nižších instancí, ani z textu samotného dovolání však nijak nevyplývá a není nikde ani výslovně uvedeno, že žalobce naplnil uvedenou podmínku a žádal ve stanované lhůtě náhradu vzniklé škody u příslušného státního orgánu, že tedy došlo k předběžnému projednání návrhu. Nedostatek tohoto projednání je důvodem pro zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř., viz R 28/78 a další judikáty). Podle ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb. nelze nárok na náhradu škody uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podmínky pro možnost domáhat se náhrady způsobené škody jsou tak stanoveny výslovně a není možné je nijak rozšiřovat. Nejvyšší soud k uvedenému pouze doplňuje, že rozhodnutí Krajské správy SNB z roku 1983 není možné označovat za nicotné. Jedná se o rozhodnutí vydané orgánem, který měl pravomoc k jeho vydání, které nebylo pro nezákonnost zrušeno a ani orgán příslušný k jeho přezkumu jej neoznačil za nicotné - tedy za takové, které nelze ani zrušit, neboť postrádá právní účinky.
Rozhodnutí DI Okresního ředitelství policie ČR v Kutné Hoře z roku 1992 o navrácení řidičského průkazu žalobci, které bylo vydáno na základě lékařského posudku z roku 1991, nemělo za následek zrušení rozhodnutí z roku 1983, avšak pouze reflektovalo změnu skutkových okolností, resp. zdravotního stavu na straně žalobce. Odvolací soud tedy rozhodl správně a dovolání nesplňuje podmínky § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; věc nemá judikatorní přesah, který je pro tuto přípustnost dovolání požadován.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl. Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud považuje dovolatelem podaný návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou nižších instancí za bezpředmětný. Úspěšnému žalobci vzniká podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. V předmětné věci však vyjádření k dovolání podala ředitelka právního odboru žalovaného, kterému tak žádné náklady spojené s podáním vyjádření nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.