28 Cdo 405/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000, vydanému v právní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 424/99 (žalobce J. P.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu
financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 15, 2. Ministerstvu financí ČR, 110 00
Praha 1, Letenská 15, 3. Městské části P., a 4. Z. z. S., o určení vlastnictví
k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 27.6.1995, domáhajícího se určení neplatnosti
delimitačního protokolu z 31.1.1994 o převodu Dětského stacionáře v P. čp. 1117
a pozemků parc. č. 186, 187, 188 a 189 v katastrálním území K., jakož i určení,
že uvedené nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky, bylo rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 9.1.1996, čj. 8 C 124/95-25, potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze z 5.11.1996, sp.zn. 15 Co 279/96.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 17.8.1999, 2 Cdon 672/97, bylo rozhodnuto, že se
odmítá dovolání žalobce J. P. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z
5.11.1996, sp.zn. 15 Co 279/96, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 z 9.1.1996, čj. 8 C 124/96-25, o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti
delimitačního protokolu z 31.1.1994 o převodu Dětského stacionáře v P. čp. 1117
a pozemků parc. č. 186, 187, 188 a 189 v katastrálním území K. Týmž rozsudkem
Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 5.11.1996,
sp.zn. 15 Co 279/96, a to ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 z 9.1.1996, čj. 8 C 124/95-25, v jeho druhém odstavci, jakož
i ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že citované nemovitosti jsou ve
vlastnictví České republiky; v tomto rozsahu byla věc vrácena Obvodnímu soudu
pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se
nezabývaly prokázáním existence naléhavého právního zájmu (§ 80 písm. c/
občanského soudního řádu) na požadovaném určení. Dovolací soud poukazoval na
to, že žalobce ve své žalobě tvrdil, že nejasnost ve vlastnických vztazích k
nemovitostem, o něž v tomto řízení šlo, je jedinou příčinou a důvodem, proč
nebylo dosud rozhodnuto o privatizačním projektu, který žalobce předložil.
Stejným způsobem odůvodnil i tu část žalobního návrhu, kterou se domáhal určení
neplatnosti delimitačního protokolu z 31.1.1994. Dovolací soud ovšem podotýkal,
že tu dovolacímu soudu nepřísluší posouzení toho, zda tato podmínka úspěšnosti
určovací žaloby k takovému požadovanému určení je tu splněna. Soudy obou stupňů
totiž založily své rozhodnutí, dovozoval dovolací soud, na jiném, odlišném
právním hodnocení důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby, respektive na úrovni
odvolacího soudu k potvrzení takového zamítavého rozhodnutí, takže se zkoumáním
podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastně nezabývaly.
Meritorní posouzení věci dovolacím soudem by pak obsahově vedlo k odnětí
možnosti dvojinstačního přezkumu, jež jinak příslušné normy procesního práva
účastníkům řízení v tomto směru garantují. Dovolací soud proto zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 1 občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka
řízení, vyslechl svědkyni Ing. I. K. a konstatoval obsah listinných dokladů,
předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
4.4.2000, čj. 8 C 424/99-25, bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobce, aby
bylo určeno, že „objekt pod adresou v P., spolu s parcelami č. 186, 187, 188 a
189 v katastrálním území K., sloučenými do parcel č. 187 a 188, zapsané v
katastru nemovitostí pro H. m. P., katastrální území K., na listu vlastnictví
č. 1134, jsou ve vlastnictví státu – České republiky“. Bylo rozhodnuto, že na
náhradu nákladů řízení uhradí žalobce 2.070,- Kč žalované Městské části P. do 3
dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými
bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uváděl svůj právní závěr, že
žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
občanského soudního řádu na určení, že nemovitosti uváděné v jeho žalobě jsou
vlastnictvím žalované České republiky-Ministerstva financí ČR; soud prvního
stupně ještě dodával, že na takovém určení by měl zájem stát, reprezentovaný
Ministerstvem financí ČR, který však se žádného takového určení nedomáhal.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že v řízení u Obvodního soudu pro
Prahu 5, pod sp.zn. 11 C 116/95, byla již řešena otázka platnosti hospodářské
smlouvy z 28.3.1991 o přikázání týchž nemovitostí Z. z. S. a soud dospěl k
závěru, že budova čp. 1117 v P. s pozemky parc. č. 187 a 188 jsou ve
vlastnictví Obce H. m. P.-Městské části P., když měl za to, že uvedený majetek
přešel na uvedenou obec ze zákona podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně určovací žalobu žalobce zamítl a o
nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000 (ve znění opravného
usnesení ze 7.6.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000). Rozsudek soudu prvního stupně byl
rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované
Městské části P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 575,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými bylo
rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
správně posoudil nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném
určení, že v žalobě žalobce uváděné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu –
České republiky. Tento základní zákonný předpoklad k úspěšnému uplatnění
žalobního návrhu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je (§ 80 písm. c/
občanského soudního řádu), se nepodařilo žalobci v řízení prokázat. Pochybnosti
či přesvědčení účastníka občanského soudního řízení nemohou být z procesního
hlediska skutečnostmi způsobilými prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není; nemohla tu postačovat úvaha, že vyhovění
žalobě o určení vlastnictví k nemovitému majetku uvedenému v žalobě žalobce by
mohla mít příznivý dopad na rozhodnutí o žalobcově privatizačnímu projektu s
případným kladným výsledkem rozhodnutí o této otázce, neboť tuto úvahu nelze
označit jako odpovídající ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu
ohledně naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není.
V důsledku nedoložení naléhavého právního zájmu u žalobce na požadovaném určení
se odvolací soud nemohl, jak měl za to, již zabývat věcí samou a proto nebylo
zapotřebí posuzovat důvodnost dovolání žalobce z hlediska dalších jím
uplatňovaných námitek, obsažených v jeho odvolání.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
(§ 219 občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto
s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 17.4.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu a měl za to, že mu
nesprávným postupem soudu bylo znemožněno jednat před soudem. Jako dovolací
důvody uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě se závěry soudů obou stupňů
rozcházely zejména v otázce naléhavého právního zájmu na straně žalobce, pokud
šlo o jím požadované určení ze strany soudu. Soud prvního stupně byl toho
názoru, že dovolatel tento naléhavý právní zájem prokázal, zatím co odvolací
soud měl za to, že žalobce tento naléhavý právní zájem neprokázal. Odvolací
soud ostatně žádné dokazování o této okolnosti neprováděl a spokojil s
konstatováním, že žalobcem uplatňované tvrzení, jimiž se snažil prokázat svůj
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nejsou právně významná (to se
týkalo zejména tvrzeného zájmu žalobce na rozhodnutí o jeho privatizačním
projektu a o pochybnostech v otázce plnění nájemného vůči legitimnímu vlastníku
nemovitosti). Dovolatel trval na tom, že tu je na jeho straně naléhavý právní
zájem na požadovaném určení, když sám podal na základě seznamu majetku určeného
k privatizaci, schváleného vládou ČR, privatizační projekt, jehož podstatou je
žádost o to, aby tento majetek byl převeden do vlastnictví předkladatele
privatizačního projektu, tj. dovolatele; vyhovění žalobnímu určovacímu návrhu
by mohlo mít přímý dopad na právní postavení žalobce. Dovolatel také v objektu
čp. 1117 v K. bydlí, zatím co žalovaná Městská část P. se jej snaží z bytu v
tomto objektu vystěhovat (je proti žalobci vedeno soudní řízení o přivolení k
výpovědi nájmu bytu), k čemuž by nemohlo dojít, kdyby dovolatel získal do svého
vlastnictví majetek, o jehož získání usiluje podáním privatizačního projektu a
na tento záměr soustředil také i značné finanční prostředky. Uvedený postup
soudů obou stupňů v řízení neumožnil dovolateli jednat před soudem a neumožnil
mu prokázat v řízení skutečný stav věci a zabránil mu dosáhnout, aby se soudy
zabývaly zkoumáním rozhodujících důkazů – předložených dokumentů, tj. zejména
dvou hospodářských smluv o převodu správy národního majetku, listiny o převodu
práva hospodaření ze správy Obvodního ústavu národního zdraví v P. na Městskou
část P.; odvolací soud se také nezabýval námitkou žalobce ohledně údajného
přechodu vlastnictví sporného majetku ze státu na Obec H. m. P. podle zákona č.
172/1991 Sb.
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval i na pochybení soudů obou stupňů při
doručování rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům řízení a při vyznačování
doložky právní moci na rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle
občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), na něž dovolatel ve
svém dovolání poukazoval.
Podle uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v
již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího
soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o odnětí možnosti
jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského
soudního řádu jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a
nikoli při rozhodování), byl-li tento postup soudu nesprávný.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo také vyloženo, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která
občanský soudní řád účastníkům řízení dává.
V daném případě se v průběhu řízení před vydáním rozsudků soudů obou stupňů,
proti nimž směřuje dovolání dovolatele, konala čtyři jednání, z nichž se
žalobce tří zúčastnil (se svým zástupcem) a ke čtvrtému jednání byl řádně
předvolán; protokoly o jednání obsahují zápisy o vyjádřeních žalobce k věci i k
průběhu dokazování (např. předložení listin k důkazu na čl. 13 p.v. a na čl. 44
spisu), dotazy k výslechu svědkyně (na čl. 24), také vyjádření, že „účastníci
nemají další důkazní návrhy“ (na čl. 24 p.v.), podání odvolání žalobce proti
rozsudku soudu prvního stupně i podání návrhu žalobce na opravu rozsudku
odvolacího soudu (na čl. 50).
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 8 C 429/99, ani z obsahu
dovolání dovolatele nelze přesvědčivě dovodit, že by v občanském soudním řízení
o této právní věci došlo k tomu, že by žalobci byla znemožněna realizace
procesních práv, která občanský soudní řád dává účastníkům řízení.
Nebylo tedy možné dospět k závěru, že v průběhu řízení byla dovolateli, jako
účastníku řízení, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem,
jak to mělo na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 236 a násl. občanského
soudního řádu (v již citovaném znění) nebyl v daném případě shledán.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení
náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu