28 Cdo 4079/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Krausem ve
věci žalobkyně V. Š., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem
v Branišovicích 101, proti žalované Zemědělské společnosti Čenkov a.s., IČ:
60838558, se sídlem Malšice – Čenkov čp. 76, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Večeřou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1417/25, o
zaplacení částky 661.776,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. z. 15 C 282/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. června 2013, č. j.
15 Co 673/2011-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit
žalobkyni k rukám advokátky Mgr. Blanky Morávkové částku 13.116,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka
v Táboře (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Táboře ze dne 28. dubna 2011, č. j. 15 C 282/2009-144, ve výroku pod bodem I,
jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 117.461,23 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco
ve výroku II jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších
440.351,68 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II). Současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Stran jeho
přípustnosti odkázala na „ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.“,
dovolávajíc se přitom toho, že rozsudkem odvolacího soudu bylo (částečně)
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Namítala, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odkazujíc přitom
na „ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.“. Navrhla, aby byl napadený
rozsudek zrušen.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty
první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
(které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty
první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, ač byla o
podmínkách přípustnosti dovolání správně poučena odvolacím soudem i v písemném
vyhotovení rozhodnutí. Poukaz dovolatelky na (částečnou) diformitu rozhodnutí
soudů nižších stupňů (při němž – patrně – vychází z mylného názoru, že
přípustnost dovolání řídí se zde ustanoveními občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, ač napadené rozhodnutí zřetelně bylo vydáno po 31. 12.
2012; srov. čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) řádným vylíčením toho, „v
čem dovolatel spatřuje splnění přípustnosti dovolání“ (ve smyslu § 237až 238a
o. s. ř.), není.
Aplikace ustanovení § 43 o. s. ř. je přitom v dovolacím řízení vyloučena (srov.
§ 243b o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení,
sestávající se z odměny advokátky (z tarifní hodnoty 557.812,91 Kč) ve výši
10.540,- Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokátky v částce 300,-
Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částky 2.276,- Kč odpovídající 21% dani z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem
13.116,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu