28 Cdo 4080/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce: Diplomatický servis, se sídlem Václavské nám. 816/49,
Praha 1, IČ: 000175, zastoupen Mgr. JUDr. Ivanem Solilem, advokátem v Praze 1,
Vodičkova 41, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánského nám.
2, Praha 1, v odvolacím řízení zastoupen Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou,
advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, za vedlejšího účastenství na straně žalobce:
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
Kodaňská 1441/46, Praha 10, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 512/2009-76,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co
512/2009-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 4. 2009, č.j. 4 C
48/2006–42 tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce na určení vlastnictví ČR k
domu č.p. 522, parc. č. 522 a pozemků parc. č. 239 o výměře 561 m2 – zastavěná
plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 21 pro k. ú. B, obec P. Výrokem II.
rozsudku odvolacího soudu byl prvostupňový nákladový výrok ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným změněn tak, že žalobce spolu s vedlejším účastníkem jsou
povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému na náklady řízení před soudy
obou stupňů ve výši 40.800,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm napadl
právní posouzení věci odvolacím soudem, v dalším textu provedl rozbor
relevantních právních předpisů a dovodil, že odvolací soud při aplikaci zákona
č. 172/1991 Sb. v daném případě především nezvážil účel této právní normy
sledovaný zákonodárcem. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný. Ve velmi
podrobném textu se postavil za právní názor odvolací instance a konfrontoval
jej s tou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou považoval za relevantní. Navrhl,
aby bylo žalobcovo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval
dovolatel v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod
jím vylíčený odpovídal ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Věci, v nichž jsou účastníky na jedné straně příspěvková organizace
Diplomatický servis a na druhé straně hlavní město Praha a případně též Česká
republika (za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových),
mají velmi podobný průběh i obsah po stránce skutkové i právní. Zjištění
nižších instancí a jejich právní posouzení věci se koncentrují především do
těchto skutečností a jejich právních důsledků:
- na počátku relevantního právního dění spojeného s předmětnými
nemovitostmi je příděl městu (obci), a to jak příděl provedený Osidlovacím
úřadem a Fondem národní obnovy, tak případně příděl (správní rozhodnutí)
provedený místním správním orgánem; řada těchto přídělů je kontroverzních,
včetně jejich datování po 31.12.1949;
- vzhledem k účinkům zákona č. 279/1949 Sb., které spočívaly mj. v
zániku obecního vlastnictví, došlo od 1. 1. 1950 k přechodu nemovitostí na
stát; následoval další příděl, tentokrát do (operativní) správy organizace či
instituce, která předmětné nemovitosti jménem státu spravovala; v nyní
posuzovaných věcech jde o hospodaření vykonávané Správou služeb diplomatického
sboru (nyní Diplomatický servis);
- k datu 24.5.1991 trval právní stav, podle něhož byly nemovitosti ve
vlastnictví Československé federace (ČSFR); je to zřejmé již ze samotné funkce,
k níž nemovitosti byly určeny; teprve dnem 1.1.1993, tedy zánikem ČSFR, přešly
nemovitosti do vlastnictví České republiky;
- ke dni účinnosti novely zákona o obecních restitucích, vyhlášené pod
č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), tedy byly předmětné nemovitosti – nedošlo-li v
mezidobí ke změně jejich vlastníka - ve vlastnictví České republiky; nižší
instance zde oprávněně dovodily, že zákon č. 114/2000 Sb. nemůže působit zpětně;
-
- těžiště právního posouzení věci se tak přeneslo do oblasti výkladu
zákona č. 114/2000 Sb., též za použití jeho důvodové zprávy, v návaznosti na
zákon č. 172/1991 Sb.; lze rekapitulovat, že ve všech posuzovaných věcech bylo
konstatováno splnění podmínky vlastnictví státu ke dni 1.7.2000, ale rozhodnutí
ve prospěch obce bylo vyloučeno v důsledku vlastnictví ČSFR ke dni
24.5.1991; překážkou obecní restituce zůstalo nesplnění této podmínky a bylo
rozhodnuto vždy ve prospěch Diplomatického servisu, potažmo státu.
Tyto svou podstatou nepochybně ad hoc přesvědčivé a detailně odůvodněné
závěry především odvolací instance (nezřídka i nižší) je žádoucí doplnit úvahou
v obecnější rovině.
Konstatování, že novela zákona č. 172/1991 Sb., vyhlášená pod č.
114/2000 Sb., nepůsobí zpětně, je vlastně triviální a samozřejmé. Každá změna
či doplnění zákona může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své
účinnosti. Tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve
platný zákonný text. Obsah změn a doplňků by měl „zapadnout do mozaiky“
dosavadního textu zákona; měl by být aplikován a interpretován v organickém
souladu s tímto textem.
Postulátem tedy zůstává, že zákon by měl svým obsahem a účelem tvořit
koherentní celek. Tím nemá být popřeno, že by změněná nebo doplněná ustanovení
nemohla být samostatnými skutkovými podstatami.
V posuzovaných věcech jsou soudům stranami nabízeny dva výklady. Ani
jeden z nich nelze a priori odmítnout. První byl ve věcech Diplomatického
servisu nižšími instancemi většinou přijat. Vychází z původního záměru
zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
(24.5.1991) jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České
republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Má-li tato premisa zákona zůstat platná
i po vydání novely č. 114/2000 Sb. (což odvolací soud podpírá důvodovou zprávou
k ní – ta však nemusí vyjadřovat vůli zákonodárce v konečných fázích
legislativního procesu), pak obec (hlavní město) nemůže s tvrzením o svém
vlastnickém právu uspět. To přesto, že předmětné nemovitosti byly ke dni
účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1.7.2000) ve vlastnictví České republiky.
Druhá interpretační varianta, předložená městem, považuje ustanovení §
2a, vložené do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb., za samostatnou
skutkovou podstatu – nejen tedy za „legalizaci“ sporných přídělů, uskutečněných
po 31. 12. 1949. Tuto variantu lze, vedle jiných argumentů tvrzených touto
procesní stranou, podepřít zejména tou prostou skutečností, že se od vydání
zákona č. 172/1991 Sb. zásadně změnily státoprávní a společenské poměry. Zánik
federace a vznik suverénní České republiky dnem 1. 1. 1993 vyvolal mj. přechod
nemovitostí (včetně sporných) do vlastnictví tohoto státu. Nabízí se otázka,
zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu 1. 7.
2000 v její prospěch.
Nejvyšší soud dává v nyní posuzovaných věcech, ve shodě s odvolacím
soudem, přednost první z obou variant. Ta podle jeho názoru minimalizuje
nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České
republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým
a nezastupitelným účelům. Akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé
užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy na zachování právní jistoty
dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.), je významným kritériem
pro rozhodnutí v těchto případech. Je však nutné dodat, že podle konkrétních
okolností případu může v jiných věcech přicházet v úvahu (v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dokonce potenciálně většinově, srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
1743/2006 a řadu dalších, zatímco ve prospěch opačné varianty lze citovat sp.
zn. 28 Cdo 2850/2004) také druhá z uvedených variant.
Proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho
zahájení – nebo spíše právě pro tuto skutečnost - neobejde bez výjimek. Zasáhl
do něj totiž velmi intenzivním způsobem časový faktor. Chvályhodný záměr
porevolučních zákonodárců uskutečnit rychlou vlastnickou transformaci (cestou
preference dohod v příslušných zákonech, stanovením krátkých lhůt apod.) se tu
podařilo naplnit jen zčásti. Následují desetiletí zbylých početných
restitučních sporů, na jejichž průběh a rozhodování neblaze působí čas
přinášející podstatné změny okolností – často v neprospěch dokonce obou (všech)
sporných stran. Tím spíše je třeba dát v konkrétních případech průchod
individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních
šablonách.
V nyní posuzované věci je její právní posouzení v rozporu se shora
popsanými aplikačními a interpretačními závěry Nejvyššího soudu. Lze jen dodat,
že (ač to není podrobně popsáno v rozhodnutích nižších instancí) se z hlediska
činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu
nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními
zastupitelskými misemi. Je-li tomu tak, pak je zajisté přirozenější, aby byly
konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát
(organizace pověřená správou) – diplomatická mise, než město – diplomatická
mise.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ruší napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrací k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním
názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§
243d odst.1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu