28 Cdo 4080/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Míkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému L. Ch., zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o zaplacení 49.953,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 164/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 30 Co 583/2013-437, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Zdeňky Míkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaný podal dovolání proti výroku I shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud změnil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. srpna 2013, č. j. 18 C 164/2008-381, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 49.953,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Z obsahu dovolání je patrno, že jím žalovaný napadá výrok rozsudku o věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, stanoví § 237 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. „dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
Dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v částce 49.953,- Kč, jež nepřesahuje zákonem stanovený limit 50.000,- Kč, ve věci, v níž očividně nejde o vztah mezi spotřebiteli ani o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 1 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokátky zastupující žalobce ve výši 3.100,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč, tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu