28 Cdo 4092/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti
žalovanému Bytovému družstvu Švestková, družstvu, IČ 64053237, se sídlem v Ústí
nad Labem, Švestková 2830/11, zastoupenému JUDr. Josefem Vondráčkem, advokátem
se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, o zaplacení částky 96.750,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C
316/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co
389/2009-271, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 96.750,- Kč s přísl. z
titulu bezdůvodného obohacení, které odpovídá výši nájemného, jež by žalovaný
musel platit, pokud by měl s žalobkyní uzavřenou platnou nájemní smlouvu
ohledně pozemků
v jejím vlastnictví, a to za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004.
Poté, co bylo jeho původní vyhovující rozhodnutí ve věci pro nepřezkoumatelnost
zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 10
Co 172/2007-84, uložil Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3.
2009, č. j. 15 C 316/2004-120, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
96.750,- Kč s přísl. (výrok I.), rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek
(výrok III.). V době podání žaloby, tedy 19. 8. 2004, byla žalobkyně vlastnicí
nemovitostí – pozemků p. č. 4949/405, 4949/406, 4949/407, 4949/408, 4949/409 a
4949/647 v k. ú. Ú. a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
příslušelo od 1. 1. 2003 s těmito nemovitostmi hospodařit. Na uvedených
pozemcích stojí domy, jejichž vlastníkem je žalovaný. Dne 9. 1. 1997 byla mezi
účastníky uzavřena smlouva o výpůjčce ke všem citovaným pozemkům (tedy před
nabytím účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů; žádost o
uzavření smlouvy o výpůjčce byla datována dnem 7. 1. 1997, viz č. l. 19 spisu). Protože se žalobkyně s žalovaným nedohodla jinak, užívací vztah zanikl ke dni
1. 1. 2002 (vzhledem
k ust. § 60 zákona č. 219/2000 Sb.) a od tohoto data do 30. 6. 2004 nebyl mezi
účastníky upraven vztah k pozemkům, ačkoliv je žalobkyně chtěla bezúplatně
převést do vlastnictví žalovaného. Ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. žalobkyni
ukládá převést bezúplatně
do vlastnictví bytového družstva pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým
domem
ve vlastnictví tohoto družstva. Žalovaný však nechtěl část pozemků převést
do svého vlastnictví, neboť ji podle svých tvrzení neužíval. Okresní soud se
nezabýval
tím, zda nakonec k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu došlo pod příslibem
žalobkyně, že po žalovaném nebude vymáháno případné bezdůvodné obohacení, neboť
takovým postupem by žalobkyně porušila svou povinnost, již jí ukládá ust. § 14
zákona č. 219/2000 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že chování žalovaného před
podáním žaloby bylo účelové s úmyslem oddálit vyřešení věci. V důsledku jednání
žalovaného tak došlo na jeho straně
ke vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož v období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004
užíval pozemky žalobkyně bez právního důvodu. Pozemky v této době užíval celé
(nikoli jen plochu zastavěnou bytovými domy), neboť z listin od správců sítí,
které jsou na pozemcích uloženy, plyne, že jsou jimi vedeny sítě, k nimž jsou
připojeny stavby žalovaného. Proto i části pozemků nezastavěné bytovými domy
žalovaného tvoří funkční celek ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Majetek
žalovaného se nezmenšil, i když se zmenšit měl, neboť odmítal uzavření nájemní
smlouvy a neplatil ani nájemné, což by se jinak za běžných okolností dělo. Bezdůvodné obohacení tak představuje nájemné, vypočtené podle výměrů
ministerstva financí, platných v rozhodném období, když regulované nájemné z
pozemků nesloužících k podnikání činilo 15,- Kč/m?/rok a celková výměra pozemků
představovala 2.580 m?. Na otázku, zda není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, pak
okresní soud odpověděl záporně, protože žalobkyně postupovala v souladu s ust. § 14 zákona č. 219/2000 Sb. a žalovaný se dostal do problémů sám svým jednáním,
což je zřejmé z korespondence účastníků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j.
14 Co 389/2009-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný řádně požádal dne 30. 11. 2000 o
převod pozemků do svého vlastnictví, ovšem pouze ve výměře 1270 m?, šlo tedy
jen o zastavěnou plochu. Následně však byl informován, že předmětem převodu
mohou být pouze pozemky tak, jak jsou evidovány katastrálním úřadem, vykazovány
snímkem pozemkové mapy
a uvedeny ve smlouvě o výpůjčce. V obdobném duchu se nesla i následná
korespondence mezi účastníky. Krajský soud konstatoval, že podstatu sporu tvoří
výklad pojmu „pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým objektem“. S
ohledem na posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení
nepovažoval odvolací soud za podstatné a významné vyřešení tohoto rozporu mezi
účastníky jako otázky předběžné. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku
pozastavil nad smyslem ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. a rozvedl úvahu, podle
níž uvedený zákon zcela postrádá ustanovení, které by vlastníku budov
v této souvislosti ukládalo nějaké povinnosti k vypořádání právních vztahů k
pozemku, a to proto, že se předpokládalo, že družstva se budou při řešení
převodů chovat zodpovědně a poskytnou veškerou potřebnou součinnost. S ohledem
na absenci právní povinnosti vlastníků budov pak zákon rovněž postrádá
důsledky, které by z jejich nečinnosti plynuly. Povinnostmi byla naopak
zatížena žalobkyně. Roční lhůta stanovená v § 60 zákona č. 219/2000 Sb. pro
trvání výpůjčky předpokládala, že dojde k definitivnímu vypořádání, což bylo
primárně povinností státu. Pokud nebyl daný bezúplatný převod dořešen, bylo
povinností státu, byť byl důvod na straně vypůjčitele, situaci prošetřit,
vyjasnit a dořešit. Jelikož žalobkyní byl žalovanému dne 3. 12. 2003 předložen
závazný návrh smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, vzhledem k dikci ust. § 60
odst. 1 a § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. by se za normálního běhu
událostí žalovaný stal vlastníkem pozemků ve lhůtě 1 roku od účinnosti zákona. Odvolací soud svůj názor, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného
nedošlo, podepřel rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, podle něhož
není možno považovat za bezdůvodné obohacení jakýkoliv prospěch, jehož mohl
teoreticky dosáhnout vlastník věcí, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho
úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový
stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Do dne 31. 12. 2001
bylo povinností Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bezplatně
převést na bytové družstvo předmětné pozemky. Žalovaný převedení pozemků do
svého vlastnictví neodmítal, naopak písemně o bezplatné vydání pozemků požádal.
Skutečnost, že mezi účastníky do určité doby nedošlo ke shodě o rozsahu
vydávaných pozemků, nemůže mít za následek vznik bezdůvodného obohacení
žalovaného užíváním těchto pozemků po zániku smlouvy o výpůjčce, a sice proto,
že za normálních okolností, tedy za splnění zákonem stanovených podmínek, by
došlo k bezúplatnému převodu pozemků na žalovaného, tudíž za normálních
okolností by žalobkyně nezískala žádný majetkový prospěch z užívání těchto
pozemků a žalovaný by jako vlastník těchto pozemků neposkytoval žalobkyni žádné
plnění za jejich užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost je
spatřována v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že
žádný ze soudů nezpochybnil, že v rozhodném období od 1. 1. 2001 (zřejmě je
míněno 1. 1. 2002) do 30. 6. 2004 byla vlastnicí předmětných pozemků a že tyto
pozemky byly užívány, a to tím, že na nich stojí domy ve vlastnictví
žalovaného. Rovněž bylo nesporné, že žalovaný pozemky užíval od 7. 1. 1997. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle nějž s ohledem na
absenci právní povinnosti podle § 60 zákona č. 219/2000 Sb., která by stíhala
vlastníky budov, zákon též postrádá důsledky, jež by z jejich nečinnosti
plynuly. Neztotožňuje se s výkladem uvedeného ustanovení odvolacím soudem a
dovozuje, že tento je ve vztahu k ust. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vadný a v
konečném důsledku i protiústavní, když zakládá nerovnost v přístupu k různým
subjektům užívajícím státní majetek, stejně jako nemožnost státu brát užitky ze
svého majetku, a tak jej omezuje v jeho vlastnickém právu. Podle názoru
dovolatelky je třeba vykládat ust. § 60 zákona č. 219/2000 Sb. tak, že je v něm
pouze v obecné rovině řečeno, že organizační složka státu a uživatel mají roční
lhůtu, v níž by měli vzájemně uspořádat své vztahy k pozemku, a pokud se v dané
lhůtě nedohodnou, možnost užívání majetku státu ve formě výpůjčky pro uživatele
končí a nastupuje standardní způsob řešení užívacího vztahu, tj. buď možnost
sjednat užívání bezúplatné (výpůjčky) nebo úplatné (nájem) v mezích daných § 27
zákona č. 219/2000 Sb. Pokud ani k takové dohodě nedojde, je povinností
dovolatelky požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jak jí to ukládá § 14
zákona č. 219/2000 Sb. Zákonodárce dal skupině uživatelů státního majetku na
základě smluv o výpůjčce jednoroční lhůtu od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.,
v níž mohou ještě bezplatně a tedy pro sebe výhodněji majetek státu užívat, a
zároveň tuto skupinu uživatelů upozornil, že po uplynutí dané lhůty budou
uplatněna standardní pravidla pro užívací vztahy s korektivem daným § 27 zákona
č. 219/2000 Sb. Odvolací soud pak nesprávně vyložil též ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb., neboť toto se týká otázky převodu pozemků a nijak nesouvisí s
otázkou užívání pozemků. V tomto ustanovení není uvedena žádná lhůta, v níž by
mělo k převodu na specifikované subjekty dojít, a převod ani nepodmiňuje
užívacím vztahem k pozemku. Odvolací soud se zmýlil, pokud považoval lhůtu
uvedenou v § 60 zákona č. 219/2000 Sb. za lhůtu, v níž musí dojít k převodu
podle § 60a téhož zákona, neboť žádná spojitost mezi těmito ustanoveními není,
a to už proto, že § 60a byl do zákona č. 219/2000 Sb. zaveden až s účinností od
30. 6. 2001. Závěrem dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno
a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že napadený rozsudek považuje po
skutkové i právní stránce za správný. Jelikož včas požádal o převod pozemků,
měl právo na to, aby mu žalobkyně tyto pozemky do jeho vlastnictví převedla. Jednání se protáhlo jen proto, že žalovaný nechtěl převzít pozemky celé, ale
pouze tu jejich část, která je zastavěna jeho domy (zastavěná plocha zvětšená o
60 cm od obvodu budovy). Převodem větších pozemků by na sebe žalovaný převzal
plnění dalších právních povinností (např. údržbu chodníku, zeleně, odpovědnost
za případné úrazy apod.), které bezprostředně s naplňováním předmětu činnosti
žalovaného nesouvisí. Skutečnost, že žalovaný s žalobkyní vyjednával o rozsahu,
v němž chce převzít pozemky do svého vlastnictví, nelze nijak vykládat k tíži
žalovaného. Při normálním průběhu jednání by se tak žalovaný stal včas
majitelem pozemků, a bezdůvodné obohacení na jeho straně tudíž nevzniklo. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání je dána
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu
se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně
ovlivňující výsledek sporu nepodávají. Dovolání je důvodné. Závěr odvolacího soudu o tom, že na straně žalovaného nemohlo vzniknout
bezdůvodné obohacení proto, že za normálních okolností by došlo k bezúplatnému
převedu pozemků na žalovaného, totiž není správný. Vyjdeme-li z dikce ust. §
451 odst. 1 obč. zák., podle nějž každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat, stejně jako z jeho následujícího odstavce, v
němž se praví, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů, musíme konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení tím, že užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez
právního důvodu. Nesporným faktem je, že užívací vztah k předmětným pozemkům,
vzniklý na základě smlouvy o výpůjčce, zanikl ke dni 1. 1. 2002 (viz ust. § 60
odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), takže od tohoto dne neexistoval právní důvod
pro to, aby žalovaný pozemky užíval. Nelze dát odvolacímu soudu zapravdu, pokud
dovozuje, že jestliže předmětné pozemky nebyly v roční lhůtě, s níž operuje §
60 zákona č. 219/2000 Sb., převedeny do vlastnictví žalovaného, jak to
předpokládá ust. § 60a téhož zákona, jedná se o pochybení státu, resp.
Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, z něhož by vyplývala nemožnost
domoci se vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků po 1. 1. 2002 bez právního důvodu. Ona roční lhůta se totiž týká pouze ukončení právního
vztahu ze smlouvy o výpůjčce a nelze ji současně vztáhnout i k povinnosti
státu, založené ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. V opačném případě by se
jednalo o nepřípustně extenzivní výklad § 60 citovaného zákona. Uvedená
ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že § 60 zákona č. 219/2000 Sb. specifikuje okamžik, s nímž je spjato skončení dosavadního právního vztahu
založeného smlouvou o výpůjčce, zatímco § 60a tohoto zákona ukládá státu
povinnost převést pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve
vlastnictví bytového družstva bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového
družstva, z čehož nelze dovozovat, že by se na povinnost založenou § 60a
vztahovala lhůta předpokládaná § 60 citovaného zákona. Jestliže je tedy, jako
je tomu v posuzovaném případě, mezi okamžiky, kdy je ex lege ukončena smlouva o
výpůjčce a kdy jsou pozemky bezúplatně převedeny do vlastnictví družstva (což
se v daném případě stalo až během soudního řízení), určité časové rozpětí, je
povinností státu vymáhat bezdůvodné obohacení, jež družstvu vzniklo užíváním
pozemků bez právního důvodu během tohoto časového období, a to v návaznosti na
ust. § 14 odst. 4, větu první, zákona č. 219/2000 Sb., stejně jako povinností
družstva je toto obohacení vydat (viz § 451 odst. 1 obč. zák.). Argumentoval-li odvolací soud rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 845/99, nelze jej na podporu jeho závěrů použít, neboť v dané
věci se nejedná o jakýkoliv prospěch, jehož mohl vlastník věci (v tomto případě
stát) teoreticky dosáhnout, ale o přesně vyčíslitelný prospěch, o nějž se na
úkor žalobkyně nezmenšil majetkový stav žalovaného tím, že užíval pozemky
žalobkyně bez právního důvodu.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší
soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3, věty
první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vysloveným. V dalším řízení se bude zabývat rovněž otázkou,
zda výkon práva žalobkyně nemůže být v daném případě v rozporu s dobrými mravy
i s ohledem na žalovaným tvrzený slib žalobkyně, že bude-li smlouva o
bezúplatném převodu pozemků uzavřena, nebude žalobkyně požadovat vydání
bezdůvodného obohacení za dobu, kdy žalovaný pozemky užíval bez právního
důvodu, stejně jako tím, zda žalovaný skutečně užíval předmětné pozemky celé, a
nikoliv pouze jejich část.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph. D.
předseda senátu