28 Cdo 4102/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobců a) M. b. p. P., s. p. v l., b) m. P.,
za účasti 1) J. P., 2) V. K., obou zastoupených advokátkou, a 3) P. f. ČR, o
nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené Okresním
soudem v Příbrami pod sp. zn. 5 C 121/2003, o dovolání účastnic 1) a 2) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č.j. 28 Co 786/2006-457,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č.j. 28 Co 786/2006-457,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2006, č.j. 5 C
121/2003-422, jímž bylo určeno, že účastnice 1) a 2) „nejsou každá jednou
ideální polovinou vlastníky stodoly na pozemku dle PK 407, dle KN 422/1, a
stodoly na pozemku dle PK 422, dle KN 422/1, v k.ú. B. H., obec P., LV 10001 u
Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“ (dále jen
„předmětné stodoly“, resp. „stodoly“) a „pozemků dle PK 422, dle KN 422/1, a
dle PK 407, dle KN 422/1, v k.ú. B. H., obec P., LV 10001 u Katastrálního úřadu
pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně
a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn soudem první instance, a ztotožnil se i s jeho
právními závěry. Rozhodnutím Městského národního výboru v P. ze dne 30. 7. 1964, č.j. 1338/321/VÝST.64/B, došlo k vyvlastnění předmětných pozemků a stodol
za náhradu ve výši 3.249,40 Kč, ačkoli jejich cena podle tehdy platné cenové
vyhlášky č. 73/1964 Sb. činila 8.769,- Kč; účastnicím 1) a 2) (jakožto právním
nástupkyním původních vlastníků) proto svědčí restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v
Brně (dále jen „VUT v Brně“) odvolací soud vyvodil, že stodoly byly po přechodu
do vlastnictví státu zásadně přestavěny na provozní budovu, k níž byla zcela
nově přistavěna administrativní budova a vstupní hala. O zásadní přestavbě, v
jejímž důsledku dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru
stavby, lze hovořit tehdy, jestliže „alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé
životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční podíl všech objemových
konstrukcí daného prvku objektu.“ U provozní budovy jsou stropy ze 70 % tvořeny
novými konstrukcemi a schodiště (které u původních stodol nebylo) bylo
vybudováno zcela nově; tento prvek dlouhodobé životnosti tak představuje „100 %
nový objemový podíl“. Provozní budova společně s administrativní a vstupní
budovou tvoří jeden funkční celek, jehož jednotlivé části jsou provozně
propojeny a společně napojeny na inženýrské sítě. Celý provozní komplex je
tvořen novými konstrukcemi u základů ze 63 %, u zdiva ze 73 %, u stropu z 90 %,
u schodiště ze 100 % a u krovu a zastřešení z 25 %. Provozní budova není
samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale součástí „uceleného provozního
komplexu budov“, a bylo by ji možné stavebně oddělit pouze novými stavebními
úpravami podle zpracované projektové dokumentace. Předmětné pozemky jsou nyní
zastavěny právě „adaptovanou“ provozní budovou, novými stavbami přistavěnými k
provozní budově, novým skladem olejů a stavbou dvoupodlažního skladu. Zbylá
plocha původních pozemků byla zpevněna a slouží jako dvůr, příjezdová
komunikace a manipulační plocha před sklady.
Vydání původních stodol oprávněným
osobám tak brání ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, jelikož tyto stavby po
přechodu do vlastnictví státu zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně
technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nelze
vydat ani předmětné pozemky, neboť byly po přechodu na stát zastavěny (§ 11
odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podaly účastnice 1) a 2) dovolání;
jeho přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
jako dovolací důvody uplatňují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelky považují za
nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětné stodoly nelze vydat, jelikož po
přechodu do vlastnictví státu zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně
technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku VUT v Brně, který do posouzení, zda
došlo k zásadní přestavbě stodol (tj. zda u některého z prvků dlouhodobé
životnosti došlo k obměně v rozsahu nadpolovičního objemového podílu všech
konstrukcí tohoto prvku), zahrnul nikoli pouze tyto stodoly (resp. nyní
provozní budovu), nýbrž i nově přistavěné budovy, které nejsou předmětem sporu.
Vytýkají soudům obou instancí, že vůbec nevzaly v úvahu posudky soudního znalce
Ing. S. č. 34/2002 a č. 37/2002, podle nichž „… došlo k vybudování nových
konstrukcí jen v nepatrném objemovém podílu, hluboko pod hranicí 50 %
objemového podílu téže konstrukce v původní stavbě …“, což lze stěží považovat
za zásadní přestavbu; nedošlo proto k zániku původní stavby a vzniku stavby
nové. Původní stavby zůstaly nezměněny a jsou nadále „ve smyslu práva původní
věcí“. Obě budovy původních stodol jsou od roku 1995 prázdné, nikdo je
nevyužívá a neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Náhrada, jež byla
stanovena za jejich vyvlastnění, navíc nikdy nebyla vyplacena. Zdůrazňují, že
soud se dostatečně nezabýval možností oddělení původních stodol od nově
přistavěných budov, jež je podle dovolatelek „reálně možné, neboť by spočívalo
pouze v zazdění dvou otvorů a oddělení inženýrských sítí příslušnými měřiči,
což nepředstavuje vynaložení značných finančních nákladů.“ Dovolatelky dále
poukazují na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v oblasti restituční
legislativy „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného
ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí „odchýlit“ v případě, kdy to vyžaduje ze
závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu
jako významovém celku …“; je vždy třeba dbát toho, aby oprávněné osobě nebyla
při aplikaci restitučního předpisu způsobena další neodůvodněná křivda. Nárok
na vydání věci se proto vždy posuzuje podle skutečného i právního stavu v době
jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát; teprve vlastní
vydání věci je „modifikováno jejím současným stavem“. Z těchto důvodů navrhují,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Z vyjádření žalobce a) vyplývá, že dovolání neobsahuje specifikaci podmínek
jeho přípustnosti ani vymezení dovolacího důvodu odkazem na příslušné zákonné
ustanovení. Veškeré dovolací námitky směřují ke zpochybnění skutkových zjištění
a hodnocení důkazů; tato zjištění žalobce a) pokládá za správná a úplná a
ztotožňuje se i s právními závěry odvolacího soudu o tom, zda předmětné stavby
ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter tak, že
již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a zda tedy lze oprávněným osobám
vydat „část objektu v půdorysu bývalých stodol“. Tvrzení dovolatelek, že budovy
původních stodol jsou od roku 1995 prázdné, nikdo je nevyužívá a neslouží
účelu, pro který byly vyvlastněny, nemají oporu v soudem učiněných skutkových
zjištěních; navíc tyto skutečnosti nebyly v dosavadním průběhu řízení namítány
a tudíž je v dovolání již nelze uplatňovat. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl.
Žalobce b) se ve svém vyjádření ztotožňuje s výroky rozsudků soudu obou stupňů
ve věci samé. Původní objekty stodol byly zrekonstruovány a přestavěny, čímž
došlo k jejich rozsáhlé změně stavebně technického charakteru, a pozemky byly
zastavěny; navíc tyto nemovitosti ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě
nesloužily k zemědělské výrobě. Z těchto důvodů zde nejsou splněny zákonné
podmínky pro jejich vydání. Navrhuje, aby dovolací soud „rozsudek krajského
soudu v plném rozsahu potvrdil“.
Účastník 3) ponechává řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro vydání
předmětných nemovitostí, na úvaze dovolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátkou a jí bylo
dovolání též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelky napadly.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelky zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na
němž napadené rozhodnutí spočívá), že stodoly po přechodu do vlastnictví státu
zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter tak, že
již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto je s ohledem na ustanovení
§ 11 odst. 4 zákona o půdě nelze oprávněným osobám vydat.
K významu termínu „zásadní přestavba“ se Nejvyšší soud vyjádřil již ve
stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
kde uvedl, že na zásadní přestavbu lze usuzovat tehdy, jestliže při této
přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu
nebo rozsahu nemovitosti. Při výkladu pojmu „stavba, která zásadní přestavbou
ztratila svůj původní stavebně technický charakter“ (zde ve smyslu § 8 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb.; tyto interpretační závěry jsou však bez dalšího
použitelné i v případě ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě) lze na ztrátu
původního stavebně technického charakteru stavby usuzovat tam, kde při zásadní
změně (slovy zákona „zásadní přestavbě“) došlo k obměně (výměně) těch
konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž
životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé životnosti
stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah reprezentující
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky
dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a vodorovné
konstrukce stavby, konstrukce střechy a taktéž konstrukce schodiště za
předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby (srov. např. rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5.
1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149). V nálezu ze dne 25.
11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení (dále
jen „Sbírka“) pod č. 145, sv. 12, Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o
zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků
dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl
všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a
nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna
konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně
technického charakteru (obdobně např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS
719/2000, uveřejněný ve Sbírce pod č. 69, sv. 22).
V posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě
zjištění, že u nynější provozní budovy (vzniklé z původních stodol) jsou stropy
tvořeny ze 70 % novými konstrukcemi (ve stodolách byl „dřevěný strop z fošen“
nahrazen stropními vložkami uloženými do železobetonových nosníků a v podkroví
původně stropní konstrukce vůbec nebyly) a schodiště bylo vybudováno ze 100 %
nově, dospěl k závěru, že došlo k zásadní přestavbě předmětných stodol, neboť
ze stavebně-technického hlediska u dvou prvků dlouhodobé životnosti stavby byly
změněny (obměněny) jejich konstrukce v rozsahu nadpolovičního objemového podílu
všech konstrukcí příslušného prvku. Touto přestavbou stodoly pozbyly své
původní určení
a nyní již (na rozdíl od pozemků, na nichž jsou situovány) neslouží zemědělské
výrobě. Z těchto důvodů je dána překážka pro jejich vydání vyplývající z § 11
odst. 4 zákona o půdě. Uvedený závěr odvolacího soudu nepředstavuje (a to ani z
pohledu dovolatelkami akcentovaného způsobu interpretace restitučních předpisů)
vybočení ze standardní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatelek, že se odvolací soud „dostatečně nezabýval možností
oddělení původních stodol od nově přistavěných budov“ nesměřuje proti závěru,
jenž by byl pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím, a proto je pro posouzení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu.
Obdobně tvrzení, že soudy „nevzaly v úvahu“ posudky Ing. S. (jež směřuje proti
hodnocení důkazů), jakož i tvrzení, že stodoly jsou od roku 1995 prázdné, nikdo
je nevyužívá a neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny, a že náhrada, jež
byla určena za vyvlastnění nemovitostí, nikdy nebyla vyplacena, představují
námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však
v případě zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. –
jak již bylo řečeno – úspěšně uplatnit nelze.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolacímu soudu
proto nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání účastnic 1) a 2)
bylo odmítnuto a žalobcům a), b) a účastníku 3) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu