28 Cdo 4116/2019-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, za účasti:
Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou, se sídlem ve Vyšším Brodě,
Náměstí 42, identifikační číslo osoby: 65028325, zastoupené JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu - o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/2016, o dovolání účastnice řízení proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 3 Co 2/2018-254,
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2020, č. j. 28 Cdo
4116/2019 -351, se doplňuje o tento výrok o nákladech dovolacího řízení:
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího
řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stávající výrok doplňovaného usnesení se označuje jako výrok „I.“.
Nejvyšší soud na základě podnětu Krajského soudu v Českých Budějovicích
zjistil, že v usnesení ze dne 5. 5. 2020, č. j. 28 Cdo 4116/2019-351, nerozhodl
o nákladech dovolacího řízení, přestože se jím řízení ve věci končí. Proto bylo
vydáno toto doplňující usnesení (ustanovení § 243b o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Doplněný výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu
rozsudku soudu prvního stupně) podala účastnice řízení dovolání, jež
považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro
odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
respektive pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Co se týče
otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, má za to, že pojmy
beneficiální a farní jmění nelze vykládat jako synonyma pro označení totožného
majetku, a tudíž z výrazu „fara“ obsaženém v konfiskační vyhlášce, nelze
dovodit konfiskaci majetku právnické osoby s právní formou beneficia. Konfiskační vyhláška tak nemohla ve vztahu k právnímu předchůdci účastnice
řízení působit žádné následky, neboť výraz „fara“ nelze s jistotou ztotožnit se
žádným subjektem, přičemž ke konfiskaci majetku mohlo dojít pouze na podkladě
konfiskačního správního aktu vymezujícího určitým způsobem povinné osoby. Dále dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že konfiskační vyhláška byla vydána
věcně nepříslušným správním orgánem (správním orgánem podřízeným věcně
příslušnému správnímu orgánu), a proto je nicotná (v této souvislosti poukazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96,
uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na
další v dovolání specifikovaná rozhodnutí). Konfiskace podle ustanovení § 1
odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. se totiž mohla týkat výhradně fyzických
osob, nikoli osob právnických, mezi něž patřil i právní předchůdce účastnice
řízení, neboť právnické osoby nemohly mít národnost ani se k určité národnosti
nemohly přihlásit ve sčítání lidu. Příslušným orgánem pro vydání konfiskačního
správního aktu dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) či c) dekretu č. 12/1945 Sb. ve vztahu k právnickým osobám pak byl ze zákona zemský národní výbor (případně
ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra). Jelikož konfiskační
vyhláška byla nicotná, upozorňuje dovolatelka rovněž na nedovršení procesu
konfiskace nárokovaného majetku. Domnívá se, že ačkoli byl majetek konfiskován
k datu nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., ke konfiskaci samotné nemohlo
dojít bez jejího dovršení prostřednictvím konfiskačního správního aktu, přičemž
svůj názor opírá o nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS
405/98. Odvolacímu soudu dovolatelka též vytýká, že v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1488/2009, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo
65/2000, pominul rozhodné skutečnosti prokázané provedenými důkazy. Uvádí, že v
řízení předložené dokumenty svědčí o tom, že předmětné pozemky byly stiženy
majetkovou křivdou ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vyzdvihuje především výměr o výkupu předmětných pozemků dle zákona č. 46/1948
Sb. ze dne 1. 7. 1949, zn. 611-1/7-1949, č. d. 301/49, jímž byl odvolací soud
podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.
vázán, a proto pokud odvolací soud k
této listině nepřihlédl, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a od dalších v dovolání citovaných
rozhodnutí. Dovolatelka má tedy za to, že právní předchůdce účastnice řízení v
rozhodném období předmětné pozemky vlastnil, jestliže orgány totalitního státu
ve své rozhodovací činnosti uznávaly jeho vlastnické právo po část rozhodného
období (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS
70/99, nadto dodává, že otázku konfiskace nelze posuzovat zcela bez ohledu na
zápis v pozemkové knize). V opačném případě by se dle mínění dovolatelky
(podporovaného odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne 2. 4. 2002, I. ÚS 553/2000, jakož i na další v dovolání
uvedenou judikaturu, a dobovou dokumentaci týkající se nemožnosti podrobení
majetku církevního subjektu konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.) praxe
demokratického právního státu stavěla k vlastníkům či restituentům méně
příznivě než praxe „nejtotalitnějšího“ období. Namítá rovněž, že odvolací soud
postupoval při posuzování otázky vlastnického práva právního předchůdce
účastnice řízení k předmětným pozemkům jednak formalisticky, jednak v rozporu
se zásadou ex favore restitutionis a ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Vzhledem ke shora
předestřenému proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně,
zrušil. Žalobce ve svém vyjádření označil s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu a Ústavního soudu dovolání účastnice řízení za nedůvodné a
rozsudek odvolacího soudu za správný. Zdůraznil, že předmětné pozemky byly dle
provedených důkazů jednoznačně konfiskovány na základě dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím, a tudíž jejich vydání brání ustanovení § 8 odst. 1
písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Pochybení státních orgánů, které jednaly v
některých případech s právním předchůdcem účastnice řízení ještě v rozhodném
období jako s vlastníkem předmětných pozemků, nemá dle mínění žalobce žádný
vliv na právoplatnost provedené konfiskace. Podotkl, že restituční zákony
vydávané po roce 1989 slouží ke zmírnění křivd vzniklých pouze v rozhodné době. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 6. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání účastnice řízení není přípustné. Dovolacímu přezkumu je předestřena otázka, zda je účastnice řízení ve smyslu
ustanovení § 3 písm. b) ve spojení s ustanoveními § 2 písm. a) a § 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto její postavení je v poměrech
projednávané věci nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na právním předchůdci
účastnice řízení byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění řízení
podle části páté občanského soudního řádu (o nahrazení rozhodnutí správního
orgánu a o vydání věci) slouží. Dovoláním účastnice řízení jsou vymezeny právní
otázky, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru o
postavení dovolatelky jako oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném. Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že
k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v
ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948,
tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale
porušoval principy právního státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že
právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle
dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského
majetku a Fondech národní obnovy – dále jen – „dekret č. 108/1945 Sb.) byl
dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945),
k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž
následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru,
příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález
Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod
č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež
při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č.
108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období,
nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní
stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil,
že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na
ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení
restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva
mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně,
že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad
správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících
restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal
před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití
dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve
prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998). Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno (srovnej např. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom
zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li
vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních
orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním
řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám
správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak
samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem
přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4218/2017).
Bylo-li v poměrech projednávané věci prokázáno, že dovolatelkou požadované
(předmětné) pozemky přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze
dne 15. 11. 1945 vydané podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., v němž byla
za osobu, jejíž majetek podléhá konfiskaci (dle závěrů odvolacího soudu
dostatečně určitě – viz body 20. až 24 a 26. odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu; přiléhavé odůvodnění též v rozsudku soudu prvního stupně na straně 8
jeho písemného vyhotovení) označena i právní předchůdkyně dovolatelky, a k
jejímuž doručení došlo veřejnou vyhláškou na úřední tabuli (přičemž dovolatelka
ani netvrdí, že by proti uvedené konfiskační vyhlášce podala odvolání), přešly
předmětné pozemky z vlastnictví právní předchůdkyně dovolatelky do vlastnictví
státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy
ještě před 25. únorem 1948 (jako počátkem rozhodného období; § 1 zákona č.
428/2012 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum
rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu
realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srovnej
ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení
věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady či věcná nesprávnost
citovaného konfiskačního výměru, a nelze tudíž odvolacímu soudu důvodně
vytýkat, že z označení osoby, které má být majetek konfiskován, „Fara“ dovodil
konfiskaci majetku Katolického farního beneficia v Rožmberku nad Vltavou.
Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím nikterak od výše
citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu
čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní
pro právní posouzení věci, neodchýlil. Pro řešení otázky předložené
dovolatelkou, zda může konfiskační správní akt uvedením výrazu „fara“ způsobit
konfiskaci majetku právnické formě obročí, jež ve svém názvu slovo fara ani
neobsahuje, není dovolání přípustné. Řešení uvedené otázky judikatura
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ustáleně přináší (viz výklad výše) a v
souladu s judikatorním řešením je závěr, že případné nepřesné označení osoby,
jež konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhá a jež není totožné s jejím
oficiálním názvem, nemá – coby případná věcná nesprávnost obsažená v
konfiskační vyhlášce - na konfiskaci majetku žádný vliv. Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační
vyhlášky, nemůže být v poměrech projednávané věci relevantní i proto, že k
přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za
stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není
(k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Neobstojí však ani námitky stran
nicotnosti konfiskační vyhlášky, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt
vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014,
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci [v
níž byla konfiskační vyhláška vydána podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., okresní správní komisí - viz ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928
Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní
řízení), ustanovení článku 4 vyhlášky ministra vnitra č. 43/1945 Sb., o
platnosti ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944, č. 18 Úř. věst. čsl., o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění, a
ustanovení § 3, § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky ministra vnitra č. 45/1945 Sb., o
úplném znění vládního nařízení o volbě a pravomoci národních výborů (dále
„vyhláška č. 45/1945 Sb.“)] zjevně nejde. Návětí ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. neobsahuje označení
orgánu, který ve věci konfiskací v tam uvedených případech písmen a), b) a
rovněž i c), tj. i ve věcech konfiskace majetku akciových a jiných společností
a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války
nebo fašistickým a nacistickým účelům, rozhoduje. Proto se k určení věcně
příslušného správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci uplatní pravidlo
obsažené v ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. v první stolici věcná
příslušnost okresních národních výborů (na územích okresů, kde pro převážnou
většinu obyvatelstva státně nespolehlivého nemohl být ustaven národní výbor,
okresních správních komisí s pravomocí rovnocennou pravomoci národních výborů –
viz ustanovení § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 45/1945 Sb.).
Pouze v případech
posouzení, zda majetek určité osoby konfiskaci podléhá proto, že osoba
(lhostejno, zda fyzická nebo právnická) byla označena za zrádce nebo nepřítele
československého státu, rozhodoval zemský národní výbor, popřípadě ministerstvo
zemědělství (v dohodě s ministerstvem vnitra), z podnětu příslušného okresního
národního výboru (srovnej ustanovení § 1 odst. 3 a § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.). Názor zastávaný dovolatelkou o věcné místní příslušnosti zemského národního
výboru k vydávání rozhodnutí o konfiskaci majetku osob uvedených v ustanovení §
1 odst. 1 písm. c) dekretu č. 12/1945 Sb. v prvním stupni není správný a její
odkazy na soudobou judikaturu správních soudů, jakož i usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, zjevně jako nepřiléhavé neobstojí
(citované usnesení se vyslovovalo k otázce, který správní orgán je v případě
průmyslového majetku či velké majetkové podstaty příslušný k vydání rozhodnutí
o přídělu konfiskovaného majetku, dospívaje k závěru, že se mělo jednat o
okresní národní výbor, resp. nanejvýše zemský národní výbor; čili jde o situaci
jinou, než je předmětem nyní posuzované věci). Neobstojí ovšem také odkazy
dovolatelky na dobová rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech soudního
přezkumu rozhodnutí ministerstva zemědělství (citovaná na straně 8 dovolání),
neboť v uvedených případech zasahoval Nejvyšší správní soud právě ve věcech
určení osoby zrádce nebo nepřítele státu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2
dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoliv ve věci konfiskaci majetku takové osoby ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Sluší se naopak odkázat na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45,
uveřejněné pod číslem 1512/1946 Sb. Boh. A, v němž je podán velmi podrobný
výklad o věcně příslušném orgánu k rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1
dekretu č. 12/1945 Sb. I když se Nejvyšší správní soud v uvedeném případě
zabýval otázkou, který věcně příslušný orgán rozhoduje v případě konfiskace
majetku o tom, zda konfiskací dotčená osoba je německé nebo maďarské národnosti
ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. (a jako věcně
příslušný označil okresní národní výbor), vyslovil v této souvislosti obecnější
tezi vycházející z ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. že v případech,
kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou
kompetenci, přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle
všeobecných předpisů kompetenčních. Ani námitky založené na argumentaci o
nicotnosti konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 15. 11. 1945, jež má být důsledkem vydání rozhodnutí absolutně věcně nepříslušným
orgánem, tudíž přípustnost dovolání pro odklon odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dovolatelkou odkazovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005)
založit nemohou.
Nedůvodné (a současně nezakládající přípustnost dovolání pro rozpor s
rozhodovací praxí Ústavního soudu představovanou závěry vyplývajícími z nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98) jsou pak i námitky
uplatňované dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace
majetku její právní předchůdkyně a jeho přechodu na stát ke dni 23. 6. 1945. Posouzení odvolacího soudu nemůže být v rozporu s dovolatelkou výše odkazovaným
nálezem Ústavního soudu, byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence
pravomocné konfiskační vyhlášky jako podmínky pro dovršení konfiskačního
procesu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Navíc, odkaz dovolatelky na citovaný nález
není argumentačně korektní, neboť v případě posuzovaném Ústavním soudem se
jednalo v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o případ zneužití
dekretu č. 12/1945 Sb. výměrem Zemského národního výboru ze dne 3. 4. 1948
(tedy až v rozhodném období), jenž Ústavní soud označil v individuálních
poměrech jím projednávané věci za akt politické perzekuce. Námitky dovolatelky (obsažené v článku VII. dovolání), že odvolací soud
nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období
byla právní předchůdkyně dovolatelky vlastníkem nárokovaných (předmětných)
pozemků, které nepodléhaly konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. (trvající
vlastnické právo, knihovní stav) a stát její vlastnické právo alespoň po část
rozhodného období uznával (nehledě na to, že tento závěr logicky vylučuje již
shora odůvodněná konkluze o tom, že předmětný majetek přešel na stát konfiskací
dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) představují zjevně polemiku se
skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nepředstavuje
způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). K argumentaci dovolatelky stavem zápisu v pozemkové knize i po roce 1948, kdy
je v ní její právní předchůdkyně vedena jako vlastník, mimo jiného, i
předmětných pozemků, považuje dovolací soud za potřebné uvést, že intabulační
princip obsažený v ustanovení § 431 zákona č. 946/1811 ř. z., obecný občanský
zákoník, se uplatnil pouze u převodu nemovitého majetku, o čemž svědčí i názor
respektované komentářové literatury (srovnej F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k
československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na
Slovensku a Podkarpatské Rusi, díl druhý, nakladatelství V. Linhart, Praha
1935, str.
505 – „Vlastnictví nemovitostí lze nabýti také bez knihovního
zápisu: přivlastněním, příklepem, vydržením, vyvlastněním a dalšími způsoby“). Dekret č. 12/1945 Sb. žádné zvláštní ustanovení o nabytí vlastnického práva
nemá, pouze ustanovení § 13 citovaného dekretu předpokládá zápis (nikoliv
vklad) přídělu do pozemkových knih, přičemž tento zápis nemá konstitutivní
charakter. K nabytí vlastnického práva k zemědělskému majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. proto nebylo třeba vkladu do pozemkových knih (k tomu srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a nález Ústavního
soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Shodný závěr konstantně
zastává i judikatura Nejvyššího soudu, jež nabytí vlastnického práva ke
konfiskovanému majetku bez intabulace vztahuje (shodně s judikaturou Ústavního
soudu) nejen k nabytí majetku státem, ale i následně přídělcem, tedy i v režimu
ustanovení § 13 dekretu č. 12/1945 Sb., na nějž poukazuje dovolatelka (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon
178/97, uveřejněný pod číslem 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1156/96, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, uveřejněný pod
číslem 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posledně uvedené
rozhodnutí Nejvyššího soudu se rovněž vyjádřilo k účelu zákona č. 90/1947 Sb. (připomenutého dovolatelkou), jímž „bylo zavést knihovní pořádek do početných a
urychleně prováděných poválečných vlastnických změn, aniž by zákon upravoval
věcné a časové účinky zápisů do pozemkových knih“. Povinnost intabulace (vkladu
vlastnického práva) k majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. s
účinky nabytí vlastnického práva státu nelze dovodit ani z dovolatelkou
odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99,
jenž do poměrů projednávané věci nedopadá. V něm byl řešen případ zneužití
dekretu prezidenta republiky, k němuž došlo až v rozhodném období po 25. 2. 1948 (poznámka o konfiskaci v pozemkové knize byla provedena až v roce 1950), a
rovněž podstatnou roli pro závěr, jenž dovolatelka cituje, hrála skutková
okolnost, že konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla podrobena
tzv. ležící pozůstalost, tedy majetek, jenž podle tehdejší úpravy dědického
práva již osobě podléhající režimu konfiskace nenáležel. Nelze rovněž
přehlédnout, že argumentace v citovaném nálezu uplatněná byla překonána závěry
přijatými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (zejména v otázce, že k samotné konfiskaci „musí přistoupit
rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu
se konfiskuje a co se konfiskuje.“). Dovolací soud rovněž shrnuje, že zásadám uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil.
Z odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu jasně vyplývá i vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s
obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli
dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Postup
odvolacího soudu tudíž není v kolizi ani se závěry dovolatelkou odkazovaného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, či
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000. Přípustnost dovolání proto ani nezakládá námitka využívající argumentaci o
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované dvěma právě označenými rozhodnutími. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani dovolatelkou tvrzený rozpor rozsudku
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97) v
otázce vázanosti soudu správním aktem (rozhodnutím ONV v Kaplici ze dne 1. 7. 1949, č. j. 611-1/7-1949, o výkupu pozemků ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.). Relevantní nejsou námitky dovolatelky, že se odvolací soud
patřičně nevypořádal s rozhodnými tvrzeními stran přechodu dovolatelkou
nárokovaných (předmětných) pozemků na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu
naopak srovnej bod 37. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž
se odvolací soud přesvědčivě, logicky a v potřebném rozsahu vyslovil i k těmto
námitkám). Přitom ani případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o
přechodu majetku právní předchůdkyně dovolatelky na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku
na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelkou nárokovaných pozemků
došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž
„rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel
a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948
Sb.] – k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, či ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019. Argumentaci dovolatelky, aby jako zásadní
při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a rozhodnutí orgánů
nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních
norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející datu 25. 2. 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných
skutkových okolností) možné přitakat jen stěží. Vymezuje-li dovolatelka rovněž přípustnost dovolání odklonem odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [dovolací soud aprobuje závěr
vyplývající z třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017
Sb.
(námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem
shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené
rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Ústavního soudu“)] v otázce nedostatečného zohlednění
zásady ex favore restitutionis (představované závěry plynoucí z nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92) a nepříznivým
přístupem k dovolatelce (v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 36/06, a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS
309/97), pak ani při řešení uvedených otázek, popřípadě v souvislosti s
posuzováním osoby dovolatelky, se odvolací soud do konfliktu s odkazovanou
judikaturou Ústavního soudu nedostal a ani pro řešení takto vymezených otázek
není dovolání účastnice řízení přípustné. Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak
vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s
odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve
opakovaně zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech
zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší se uvést,
že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám
nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání
s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby
nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy
nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd
uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a
náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu
pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i
usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými
nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne ze
dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, řešící otázky [možnost ztráty
vlastnictví k nemovitému majetku nabytému od osoby, jež byla až po dovršení
jeho převodu postižena konfiskačním aktem; resp. otázka (ne)existence právní
subjektivity stěžovatelky], na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v
projednávané věci zjevně nezávisí. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu
ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV.
ÚS 309/97, vyznívají pak spíše ve prospěch
dovolatelkou kritizovaného postupu odvolacího soudu, byl-li v tehdy
projednávané věci shledán jako nesprávný a pro stěžovatelku nepříznivý výklad
právě v tom, že soudy přihlédly k závěrům z aktů vydaných v době nesvobody,
zatímco opačné závěry plynoucí z konečných a pravomocných rozhodnutí vydaných
před 25. 2. 1948 v potaz nevzaly. Současně nelze shledat, že by se odvolací
soud odchýlil od konkluzí vyslovených již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne
21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, vyjadřujících obecnou povinnost pro stát a
jeho orgány postupovat v řízeních podle restitučních zákonů v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být
alespoň částečně kompenzována. Sluší se dodat, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky
argumentačně založené na názorech právní vědy, jakož i na sděleních obsažených
v interních aktech orgánů veřejné moci, z období před rokem 1948 o vynětí
majetku církví jako osob veřejného práva z konfiskace v režimu dekretu č. 12/1945 Sb. Je zcela zřejmé, že právní praxe orgánů rozhodujících o konfiskaci,
jakož i soudní přezkum této praxe poválečným Nejvyšším správním soudem,
vycházely z doktríny zcela opačné. Skutečnost, že podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl v převážné míře konfiskován majetek církevních
právnických osob se sídlem v pohraničí (zejména na území předválečných Sudet),
je zcela zřejmě spojena s vymezením osobní působnosti obou dekretů. Ostatně i
současný (demokratický) zákonodárce vycházel při tvorbě zákona č. 428/2012 Sb. z konceptu, že majetek církví a náboženských společností podléhal konfiskaci
podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., což vyjádřil formulací
výlukového důvodu z naturální restituce historického církevního majetku
upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání
dovolatelkou nárokovaných (předmětných) pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb.,
uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní
předchůdkyni dovolatelky došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948
do 1. ledna 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí – a to i co
do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva,
týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejích účinků –
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního
soudu), od níž není důvod se odchýlit. Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 5. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu