28 Cdo 4119/2018-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Velešín, se sídlem ve Velešíně,
náměstí J. V. Kamarýta 44, IČ 650 25 628, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou,
advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště České
Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, a 2) městu Velešín, se
sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 76, IČ 002 46 174, zastoupenému Mgr.
Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.
zn. 9 C 446/2015, o návrhu žalovaného 2) na odklad právní moci a vykonatelnosti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č.
j. 7 Co 1985/2016-180, t a k t o :
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu
2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, se ve výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 2) na
straně druhé odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalovaného 2) podaném
v této věci.
Žalovaný 2) podal včasné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, kterým byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 C
446/2015-128 [jímž byl zamítnut „návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku
parc. č. XY, odpovídající původním pozemkům XY, zapsaných ve vložce č. XY pro
katastrální obec XY; pozemku parc. č. XY odpovídající původním pozemkům XY
zapsaných ve vložce č. XY pro katastrální území a obec XY; pozemku parc. č. XY
odpovídající původním pozemkům XY zapsaných ve vložce č. XY pro katastrální
území a obec XY zapsaných Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, je prvá žalovaná“, a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení] tak, že „se určuje, že vlastníkem pozemků
parc. č. XY, zapsaných na LV XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a k. ú. XY, je žalovaná
1)“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně
podal žalovaný 2) návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014, před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a)
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného
rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se
odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu by dovolatel mohl být
závažně ohrožen ve svých právech a odklad se nedotkne právních vztahů jiné
osoby než účastníka řízení, Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o
dovolání) rozhodl, že právní moc rozsudku v Českých Budějovicích ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, se ve výroku o věci samé a ve výroku
o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 2) na
straně druhé odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalovaného 2) podaném
v této věci.
Případný odklad vykonatelnosti by se v posuzovaném případě mohl týkat pouze
výroku o nákladech řízení. Jelikož však právní moc tohoto výroku je tímto
usnesením ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 2) na straně
druhé taktéž odložena, nebylo již třeba odkládat též jeho vykonatelnost.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. XY, zapsaných
na LV XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY pro obec a k. ú. XY, je žalovaná 1), a dále rozhodl,
že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů ve výši 36.675,10 Kč každý jednou polovinou této částky, k rukám
JUDr. Matouše Jíry, advokáta v Praze. Odvolací soud považoval za potřebné
vypořádat se s otázkou, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na žalovaného 2) v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., popřípadě k
jakému datu, a zda se tak stalo v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o
půdě. V tomto ohledu dovodil, že pokud jde o přechod vlastnického práva k
pozemkům ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991 podle
jeho § 1 odst. 1, je oprávněná námitka žalobkyně, že nebyla prokázána existence
práva hospodaření národního výboru ke dni 23. 11. 1990 ani faktické hospodaření
žalovaného 2) s pozemky ke dni účinnosti zákona; závěr o přechodu vlastnického
práva na žalovaného 2) dle tohoto ustanovení tak není namístě. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak základním předpokladem přechodu vlastnického
práva na obec závěr o existenci vlastnictví obce k předmětným pozemkům ke dni
31. 12. 1949. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že pozemky byly vykoupeny podle
zákona č. 46/1948 Sb. a staly se předmětem přídělu Národnímu výboru Velešín,
jak o tom svědčí rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, s tím, že byly odevzdány do držby přídělce s účinností ke
dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a platilo-li podle § 47 zákona č. 46/1948 Sb.,
že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce, pak
nelze mít za to, že pozemky byly ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949; není
tudíž namístě ani závěr o přechodu vlastnického práva k pozemkům na obec podle
§ 2 zákona č. 172/1991 Sb., který se týká tzv. historického majetku obce, a
jeho smyslem je restituce obecního majetku zestátněného s účinností od 1. 1. 1950. Pokud pak jde o § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž se stal jeho součástí s
účinností od 1. 7. 2000 (zákon č. 114/2000 Sb.), pak odvolací soud připomněl,
že toto ustanovení nezakládá žádné nové nároky, které by zde již nebyly dány
zákonem č. 172/1991 Sb., že pouze upřesňuje výklad toho, co vše obec vlastnila
ke dni 31. 12. 1949 a že se zřetelem k tomuto ustanovení není z hlediska nabytí
vlastnického práva obcí na základě přídělu podstatné, že příslušné listiny byly
vydány až v 50. letech minulého století. Nelze však dle něj „pominout, že také
k převzetí přídělu došlo v posuzovaném případě až v dubnu 1950“; na tomto
základě dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k
pozemkům na žalovaného 2) nedošlo.
Ačkoliv za této situace nelze dovodit
nakládání s předmětnými pozemky v rozporu s § 29 zákona o půdě (což bylo
důvodem podané žaloby), odvolací soud přesto žalobě vyhověl. Námitku vydržení
vlastnického práva k pozemkům žalovaným 2) nepokládal odvolací soud za
opodstatněnou, neboť podmínkou vydržení podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013), je oprávněná držba
trvající deset let, která předpokládá, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Pakliže v dané věci bylo
zjištěno, že do roku 2007 s předmětnými pozemky hospodařil státní podnik Lesy
České republiky [když k zápisu žalovaného 2) do katastru nemovitostí došlo až
na základě prohlášení ze dne 25. 6. 2007] mohly do té doby existovat
pochybnosti o vlastnictví obce k tomuto majetku. Vzhledem k tomu, že žaloba v
této věci byla podána v roce 2015 a o uplynutí vydržecí doby by bylo možné
uvažovat nejdříve v roce 2017, není závěr o vydržení vlastnického práva
žalovaným 2) namístě.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba žalovaní.
Žalovaná 1) - dále jen „dovolatelka“ - přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu - jmenovitě např. od jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4542/2007
a sp. zn. 26 Cdo 4401/2008, v nichž se uvádí, že „pokud soud v rozporu s
ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o něčem jiném, než čeho se
žalobce domáhal (např. mylně posoudil žalobu na plnění jako žalobu na určení),
resp. ve vyhovující části svého rozhodnutí žalobci přiznal něco jiného, než
tento požadoval, zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“.
Namítá, že v posuzované věci žalobkyně požadovala určit vlastnické právo ke
třem předmětným pozemkům v k. ú. XY, avšak pouze k těm jejich částem, které
odpovídají původním pozemkům pozemkového katastru, jak byly zapsány ve vložce
č. XY pozemkové knihy. Z toho vyplývá, že odvolací soud nerespektoval § 153
odst. 2 o. s. ř., neboť jeho vyhovujícím rozhodnutím pozbyla žalovaná 2)
vlastnické právo nejen k pozemkům původně ve vlastnictví žalobkyně, ale i k
mnoha dalším pozemkům, jež nikdy v historii ve vlastnictví žalobkyně nebyly.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) - dále jen „dovolatel“ - podal dovolání z důvodu uvedeného v § 241a
o. s. ř., přičemž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení
následujících právních otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž podle
jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to:
1) „Vázanosti rozhodnutí soudu návrhem, která nebyla dosud výslovně řešena v
rozhodovací praxi dovolacího soudu, kdy obecně jakékoliv vypuštění jednoho z
potenciálně si kolidujících údajů návrhu v označení pozemku ve své podstatě
znamená faktickou změnu (překročení) návrhu a porušení § 153 odst. 2 o. s. ř.“.
K této otázce zejména namítá, že odvolací soud se nikterak nevypořádal se
ztotožněním a rozsahem pozemků, které byly historickým majetkem žalobkyně,
oproti těm, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozsudku. Poukazuje na to, že
žalobkyně formulovala petit žaloby tak, že pozemky označila jednak jejich
parcelními čísly vedenými v katastru nemovitostí, a současně čísly uvedenými ve
vložce č. XY pozemkové knihy, přičemž v žalobě uvedla, že je nezbytné vyhotovit
geometrický plán, jímž by ze stávajících parcel byly odděleny parcely
odpovídající jejím historickým pozemkům. Odvolací soud však napadeným rozsudkem
- aniž vycházel ze srovnávacího sestavení parcel ze dne 16. 4. 2007 (č. l. 42 a
43 spisu) a porovnání parcel ze dne 1. 3. 2016 (č. l. 63 spisu) - žalobě
vyhověl ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. XY, jejichž výměra
však převyšuje výměru původních pozemků žalobkyně o 58 853 m2, čímž pominul §
43 odst. 1 o. s. ř. a ve svém důsledku rozhodl (nepřípustně) o něčem jiném, než
co žalobkyně požadovala (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Tím se odchýlil od rozsudků
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 234/2003, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 a dalších.
2) „Právního pojmu pozemku jako předmětu vlastnického práva a parcely jako
evidenčního údaje, která byla vyřešena odchylně od rozhodovací praxe dovolacího
soudu“. Ohledně této otázky dovolatel zastává - s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 20/99 a sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 - názor, že
„žalobce uplatňující určovací nárok k pozemku musí jednoznačně vymezit
vlastnické právo k pozemku, a pokud toto činí údajem o parcele dle dříve platné
právní úpravy, je nezbytné ztotožnit, jaký pozemek jako konkrétně určená část
zemského povrchu je tímto určován. Tento závěr je pak nutné komparovat s
žalobním návrhem, tedy zda žalobcem označený předmět určení přesně odpovídá
svou identifikací způsobem podle platné právní úpravy tvrzenému vlastnickému
právu, a neshoduje-li se s parcelami dle platných právních předpisů, nelze bez
zpracování geometrického plánu uplatněnému nároku vyhovět“.
3) „Nezbytné potřeby adekvátních skutkových zjištění, a to zejména ve vztahu k
rozhodovací činnosti odvolacího soudu a možnosti rozhodování měnícím výrokem,
zásady dvouistančnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování“, při jejímž
řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této
otázce dovolatel namítá, že soudy obou stupňů vyšly z nepodložených závěrů o
ztotožnění historických pozemků žalobkyně a neutvořily konkrétní skutkový
závěr, čímž se v otázce procesního práva odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 1689/99, sp. zn. 30 Cdo 541/2008 a sp. zn. 30 Cdo 677/2010.
Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na „nesprávném právním posouzení
přípustnosti apelačního principu rozhodování, který vedl k porušení zásady
dvouinstančnosti řízení“, čímž se odchýlil od závěrů dovolací praxe
formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 871/2004. Dále
dovolatel poukazuje na to, že v řízení byl soudy opomenut návrh na vypracování
geometrického plánu a v důsledku toho nebylo učiněno skutkové zjištění, které
„by umožnilo ztotožnit pozemky žalobkyně pro jí uplatněný určovací nárok“, což
zakládá zmatečnost či jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
4) „Přechodu vlastnického práva pozemků na dovolatele podle zákona č. 172/1991
Sb., kdy se ve výkladu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. a s tím
dovozované potřeby nabytí pozemku do vlastnictví dovolatele ke dni 31. 12.
1949“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této otázce
dovolatel namítá nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k
pozemkům na něj nepřešlo podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že toto ustanovení toliko upřesňuje výklad toho, co
vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949, a v tomto ohledu odkazuje na závěry
zaujaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 280/2004, sp. zn. 28 Cdo
1743/2006 a sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, podle nichž pro posouzení nabytí
vlastnického práva přechodem podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. není rozhodné,
zda obec nabyla či mohla platně nabýt vlastnické právo, ale toliko samotné
splnění podmínek v něm stanovených, a to k datu 1. 7. 2007.
5) „Subjektivity Lesů České republiky, státního podniku, jeho oprávnění
vlastním jménem jednat ve vlastnických vztazích, procesní otázky věcné
legitimace s tím související, to vše se zřetelem, že Lesy České republiky, s.
p. jsou samostatnou povinnou osobou dle zák. č. 428/2012 Sb.“. V souvislosti s
tuto otázkou formulovanou „jen z opatrnosti“ pro případ, že by dovolací soud
nepřisvědčil důvodnosti jeho dovolání, dovolatel poukazuje na závěry uvedené v
rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 760/2003, sp. zn. 28 Cdo 3117/2008
a sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, z nichž dovozuje, že „v řízení měla být vážena“
věcná pasivní legitimace Lesů České republiky, státního podniku, jakožto
účastníka právního vztahu, který s ním mimo jiné sepsal souhlasné prohlášení,
neboť v případě, že by vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, svědčilo
by vlastnické právo k nim Lesům České republiky, státnímu podniku.
6) „Věcné legitimace osob povinných podle zák. č. 428/2012 Sb. v určovacích
žalobách dle § 18 tohoto zákona“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. V souvislosti s touto otázkou dovolatel vyslovuje
názor, že v určovacích žalobách dle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. musí být
důsledně odlišováno, o jakou povinnou osobu jde a pokud je touto povinná osoba
dle § 4 písm. b) tohoto zákona, na niž měl být v rozporu s blokačními
ustanoveními převeden majetek, musí určení vlastnického práva směřovat právě
vůči této věcně legitimované osobě. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl
prozatím řešen pouze poněkud odlišný případ v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 3468/2014, týkající se potřeby žalobu směřovat nejenom vůči
současnému vlastníkovi, ale i vůči osobě, jejíž vlastnické právo je určováno
(kdy žaloba nebyla vůbec podána proti povinné osobě, ačkoliv její vlastnictví
bylo určováno).
7) „Přípustnosti rozsahu žaloby na určení podle § 18 zák. č. 428/2012 Sb.“.
Ohledně této otázky dovolatel zastává názor, že žaloba podle § 18 zákona č.
428/2012 Sb. je bez zkoumání naléhavého právního zájmu na určení přípustná jen
ve vztahu k pozemkům tvořícím historický majetek oprávněné osoby, kdy předmět
určení musí svojí identifikací přesně odpovídat původnímu vlastnickému právu
oprávněné osoby. V rozsahu, v němž by se oprávněná osoba domáhala určení
vlastnického práva třetí osoby k věci, která není jejím historickým majetkem
(např. v důsledku nesprávné identifikace pozemku), by nebyl dán naléhavý právní
zájem.
a 8) „Přípustnosti žaloby oprávněné osoby podle § 18 zák. č. 428/2012 Sb. z
hlediska zkoumání podmínky rozporu převodu či přechodu majetku s blokačními
ustanoveními § 3 zák. č. 92/1991 Sb. a § 29 zák. č. 229/1991 Sb.“. V
souvislosti s touto otázkou dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud žalobě
vyhověl, aniž by zkoumal naléhavý právní zájem či obecně oprávnění žalobkyně k
podání žaloby. Konstrukce ustanovení § 18 zákona č. 428/2012 Sb. je ovšem
jednoznačná v tom, že oprávnění oprávněné osoby podat žalobu o určení
vlastnického práva státu se váže ke konkrétnímu historickému majetku oprávněné
osoby a též výslovně k situaci, kdy přede dnem nabytí jeho účinnosti byl
takovýto majetek převeden nebo přešel z majetku státu do vlastnictví jiných
osob v rozporu s ustanovením § 3 zák. č. 92/1991 Sb. nebo v rozporu s § 29
zákona č. 229/1991 Sb. Neshledal-li tedy odvolací soud v daném případě rozpor s
těmito blokačními ustanoveními, nelze podanou žalobu podřadit pod § 18 zákona
č. 229/1991 Sb. (správně zřejmě zákona č. 428/2012 Sb.).
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I. změnil a žalobu zamítl, a současně, aby rozhodl o nákladech řízení
před soudy všech stupňů, popřípadě, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovoláním žalovaných mimo jiné uvedla, že z §
18 odst. 1 z. č. 428/2012 Sb. plyne, že je oprávněna podat žalobu na určení
vlastnického práva žalované 1) k celé dnešní parcele evidované v katastru
nemovitostí, resp. domáhat se určení vlastnického práva dnešních pozemků v
celém jejich rozsahu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a
dovolání žalovaného zamítl, a aby dále uložil oběma žalovaným společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po
zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými
(účastníky řízení), z nichž za žalovanou 1) jedná zaměstnanec s právnickým
vzděláním, a žalovaný 2) je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov.
§ 239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) jsou přípustná
podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, a to jednak otázky výkladu pojmu „původní
majetek registrovaných církví a náboženských společností“ užitého v § 2 písm.
a) a dalších ustanoveních zákona č. 428/2012 Sb., a dále otázky aplikace § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že
dovolání žalovaného 2) není jinak přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání žalovaných 1) a 2) k řešení otázek, pro něž jsou přípustná, jsou
opodstatněná.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky
zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími
se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do
vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince
1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví
obcí podle § 1.
Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I bodem 3
ustanovení § 2a.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, tedy
ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000
přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a)
byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o
přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č.
28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly
schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem
podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví
České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.
Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na
to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31.
prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží
existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou
svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b)
schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem
(odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje
se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i
přídělce (odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti
uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).
K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze
dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS
3177/11, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991
Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho
reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle
§ 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č.
172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov.
výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“.
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch
znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl
ve vlastnictví státu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 2. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze
dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, a ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2736/2012). Účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno
i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž
došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku
obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností
vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak
umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném
datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k
posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení
téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že pozemky zapsané
v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY, pro obec a k. ú. XY, byly historickým
majetkem právního předchůdce žalobkyně, že přešly bez náhrady na stát podle
zákona č. 46/1948 Sb. rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Kaplici ze dne 10. 6.
1949, administrativní převod majetku ze dne 16. 6. 1954 a ze dne 21. 5. 1954 a
potvrzení ONV v Kaplici ze dne 10. 11. 1954) a že rozhodnutím Ministerstva
zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny MNV ve Velešíně podle zákona č.
46/1948 Sb. s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí,
tj. k 1. 4. 1950.
V Listině o přídělu lesů podle zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 19. 5. 1950, č. j.
32.661/1950-IXB-23, adresované Místnímu národnímu výboru Velešín se v bodu I.
uvádí: „Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle § 16, odst. 6 zákona ze
dne 21. března 1948, č. 46 Sb., o nové pozemkové reformě a podle §§ 25 a 26
vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. června 1948, č. 1447 (Úř. l. I, částka
129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě,
do vlastnictví s výhradami a za podmínek dále uvedených tyto výkupem podle cit.
zákona získané lesní a jiné nemovitosti v katastrálním území XY, Čísla katastr.
parcel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY držby s účinností ke dni
převzetí, tj. k 1. 4. 1950 za předpokladu, že „přídělce příděl přijme a projeví
souhlas s podmínkami přídělu“. MNV Velešín tento příděl (podle podpisu) přijal
19. (měsíc nečitelný) 1950.
Zákon č. 46/1948 Sb. v § 16 odst. 6 stanovil, že lesní celky, pokud se
nepřidělí státu, se přidělují svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům,
nepřesahují-li zpravidla výměru 100 hektarů, ve zvlášť výjimečných případech
lesním družstvům až do výměry 250 hektarů, při čemž budiž přihlíženo k potřebám
arondace hospodářských lesních celků [stejně tak stanovil i § 25 odst. 1
vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. 6. 1948, č. 1447 (Úř. l. I, částka
129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě].
Přídělové řízení provádělo ministerstvo zemědělství v součinnosti se zástupci
uchazečů (rolnickými komisemi) - § 16 odst. 8 cit. zákona. Ustanovení § 17 věty
první zákona č. 46/1948 Sb. pak určovalo, že přidělená půda přechází dnem
převzetí držby do vlastnictví přídělce. Pro úpravu právních poměrů vztahujících
se na přidělenou půdu platilo přiměřeně ustanovení části IV zákona ze dne 8.
května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného
nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na
přidělený majetek (§ 16 odst. 6 cit. zákona).
Z dobové judikatury k aplikaci uvedených ustanovení zákona č. 46/1948 Sb. lze
poukázat na rozhodnutí bývalého Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1949,
sp. zn. (Rc) R III 425/49, v němž byl mimo jiné zaujat závěr, že „účelem zákona
je, aby vlastnické poměry k půdě byly upraveny podle zásady, že půda patří těm,
kdo na ní pracují (§ 1 odst. 1 uved. zák., čl. XII odst. 1 Ústavy), a aby
vykoupená půda byla přidělena podle § 16 uved. zák., pokud si ji neponechá stát
pro účely obecně prospěšné“.
Ustálená judikatura soudů dospěla k závěru, že byl-li správní akt vydán v
mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný
správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není
soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26
Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). V
usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal
stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho
správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě
věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo
rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud
z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela
nepochybně uplatní i v dané věci ohledně přídělové listiny vydané Ministerstvem
zemědělství dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, jímž předmětné pozemky
byly přiděleny do vlastnictví MNV ve Velešíně podle § 16 odst. 6 zákona č.
46/1948 Sb. a podle § 25 a 26 vyhlášky ministra zemědělství č. 1447 (Úř. l. I,
částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové
reformě, s tím, že byly odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k
1. 4. 1950. Protože tento správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv.
absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud v daném řízení
oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, byť k převzetí předmětných pozemků
došlo až po 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním
hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o
obecním hospodaření.
Žalovaný 2) tedy v řízení prokázal existenci přídělu touto přídělovou listinou
svědčící příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce Velešín ve
smyslu § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Na závěr, že okolnosti restituce
předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z hlediska § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., lze soudit i z toho, že šlo o majetek přidělený obci
podle zákona č. 46/1948 Sb. [srov. § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
a obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
892/2015, a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož
soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015 ].
Dovolací soud tedy dovodil - přihlížeje k tomu, že i výklad předpisů
upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu charakteru § 2 a
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2.
2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn.
28 Cdo 2627/2014) prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis (viz
kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 274/04, a ze dne
4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10) - že určité dobově podmíněné deficity v
postupu orgánů (v daném případě Ministerstva zemědělství) v poválečném období
při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům
navracen - nemohou jít k tíži obcím [žalovanému 2)], směřoval-li příděl
materiálně do jejich hospodářské sféry. Právě tak tomu bylo i v řešené věci, v
níž držbu přídělu převzal MNV jeho zástupcem dne 1. 4. 1950 (obdobně srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017).
Právní závěr odvolacího soudu, že došlo-li v posuzovaném případě k převzetí
předmětných pozemků ke dni 1. 4. 1950, nepřešly na žalovaného podle § 2a odst.
1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., dnem 1. 7.
2000, je tudíž nesprávný.
Ke shodné otázce žalované 1) a žalovaného 2):
Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Pro účely zákona č. 428/2012 Sb. se podle § 2 písm. a) rozumí původním majetkem
registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné
majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství
věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které
příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám
zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských
společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo
založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských
společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Z této právní úpravy tedy zcela jednoznačně plyne, že aby věci, majetková práva
a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a
příslušenství věcí, náležely do původního majetku registrovaných církví a
náboženských společností, musely být ve vlastnictví či musely příslušet
subjektům uvedeným v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. alespoň po část
rozhodného období.
V posuzované věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně byla
v rozhodném období vlastnicí pozemků zapsaných v pozemkové knize, knihovní
vložce č. XY pro k. ú. XY, které jsou nyní částmi označených pozemků, a v
souladu s tím požadovala, aby soud podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
určil vlastnické právo žalované 1) k těm částem označených pozemků, jež
odpovídají původním pozemkům pozemkového katastru, jak byly zapsány ve vložce
č. XY pozemkové knihy; z tohoto důvodu považovala „za nezbytné vyhotovit
geometrický plán, jímž by ze stávajících parcel byly odděleny parcely
odpovídající jejím historickým pozemkům“.
Již z toho vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodnutí - kromě již shora
uvedeného - pochybil i tím, že žalobě vyhověl nad rámec toho, co žalobkyně v
žalobě požadovala - ohledně těch částí označených pozemků, které nebyly ve
vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku o věci samé je tak i z tohoto důvodu nesprávné a v rozporu jak s § 2
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tak i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jmenovitě se závěry uvedenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, podle kterého je ve sporu o určení
vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně věcně
legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za
předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po
část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního
předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (k výkladu
pojmu původní majetek registrovaných církví a náboženských společností dále
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018).
Odvolací soud porušil též ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., jak dovolalé
namítají. Z tohoto ustanovení vyplývá, že soud může překročit návrhy účastníků
a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže
řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení,
které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Uvedené
ustanovení tedy soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval,
nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového
základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení (srov. též např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005).
Jestliže tedy odvolací soud žalobě vyhověl nad rámec toho, co žalobkyně v
žalobě požadovala, zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít (a v daném případě
měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
K otázce formulované žalovaným 2) pod bodem ad 8) lze poukázat na to, že
judikatura Nejvyššího soudu na základě teleologicky opodstatněné analogie
(motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek
pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z
právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v
porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné
evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak
dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve
sporech vedených podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen
porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i
zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zákona č.
172/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 10.
12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
Další otázky nastíněné žalovaným 2) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládají, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. K
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu
k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu