28 Cdo 412/2003
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání
Š. K., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 16. září 2002, sp. zn. 14 Co 531/2002 (v právní věci žalobkyně Š.
K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. Městu P., zastoupenému
advokátem, 2. P. K. a 3. E. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení
neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, vedené u Okresního soudu Plzeň
– město pod sp. zn. 11 C 79/2001), takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2003, č. j. 28
Cdo 412/2003-156a, se v záhlaví opravuje tak, že namísto označení třetí
žalované jako Š. K. se uvádí správné znění: 3. E. K., s údaji o bydlišti a
zastoupení jak dále uvedeno.
Dovolací soud po předložení spisu soudem prvního stupně shledal své
pochybení v označení třetí žalované v záhlaví rozsudku a vydal proto opravné
usnesení (§ 243c odst. 1, § 164 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu
Odvolací soud korigoval právní závěry přezkoumávaného rozsudku o
naléhavém právním zájmu žalobkyně na určovací žalobě. Ten mohl být podle
odvolacího soudu dán jen pro dobu před případným porušením relevantního
právního vztahu či práva; porušením práva má být podle žalobkyně její obejití v
souvislosti s převodem bytové jednotky. Došlo-li však již k převodu, pak by
žalobkyně musela vzhledem ke stavu zápisu v katastru žalovat na určení
vlastnického práva k bytu. Odvolací soud též poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 3. 2000 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2321/98, podle něhož vyvolává
porušení práva na přednostní nabytí bytu podle ustanovení § 22 zákona o
vlastnictví bytů jen účinky předkupního práva oprávněného nájemce ve smyslu §
603 odst. 3 občanského zákoníku, nikoli účinky neplatnosti smlouvy o převodu
bytové jednotky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadla v
něm právní posouzení věci odvolacím soudem, s poukazem na oprávněnost svých
tvrzení o neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky podle § 39 občanského
zákoníku. Pro nejistotu právního postavení žalobkyně měl být shledán její
naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Žalobkyně nemohla vědět o nabídce
odkoupení bytu druhému a třetí žalované a ti také zamlčeli, že mezi žalobkyní a
druhým žalovaným je veden spor o zrušení práva společného nájmu
bytu.Dovolatelka navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Všichni tři žalovaní navrhli ve vyjádřeních k dovolání jeho zamítnutí
s tím, že považují právní závěry odvolacího soudu za věcně správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas
oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné s ohledem na diformitu rozsudků soudů obou stupňů bez
předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.) a dovolatelka označila způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud vycházel při posuzování naléhavého právního zájmu
žalobkyně na určovací žalobě ze závěru, podle něhož má určovací žaloba místo
jen tam, kde jde o preventivní ochranu práva; nikoli tedy tam, kde již bylo
právo porušeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28
Cdo 139/2001). Takto formulovaný závěr je však nutno použít s přihlédnutím ke
konkrétnímu průběhu řízení. V posuzované věci odvolací soud přehlédl, že soud
prvního stupně přerušil řízení o zrušení práva společného nájmu bytu,
probíhající mezi žalobkyní a druhým žalovaným, a učinil rozhodnutí v něm
závislým na výsledku řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové
jednotky. Při předpokládaném průběhu právních vztahů k bytu přitom měly
rozhodné právní skutečnosti (zejména smlouva o převodu bytové jednotky a vklad
do katastru nemovitostí) následovat po zrušení práva společného nájmu bytu a
určení výlučného nájemce soudem (§ 705 odst. 1 občanského zákoníku). Byl-li
tento sled jiný a soud prvního stupně považoval ve věci zrušení práva
společného nájmu za nezbytné zjednat jasno v otázce platnosti smlouvy o převodu
bytové jednotky, pak je tím spíše patrna existence naléhavého právního zájmu
žalobkyně na určovací žalobě (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) a tedy i důvod pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud při své interpretaci ustanovení § 22 zákona o
vlastnictví bytů poukázal na citovaný judikát dovolacího soudu k porušení
nabídkové povinnosti při převodu bytové jednotky, který nezpochybnil platnost
smlouvy o převodu a poukázal na předkupní právo opomenutého nájemce. Odvolací
soud však nevzal v úvahu, že ustanovení § 22 zákona o vlastnictví bytů
rozlišuje dva postupy. V prvním podle odstavce 1 je vlastník budovy resp. bytu
povinen nabídnout převod bytu nájemci bez jakýchkoli doprovodných okolností s
tím, že nepřijetí nabídky nájemcem do šesti měsíců od jejího doručení umožňuje
vlastníku postup podle odstavce 2. Zde pak již může následovat nabídka třetí
osobě, ale nájemce má současně právo na přednostní nabytí bytu s důsledky podle
ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku (není-li jeho právo respektováno),
a to po dobu jednoho roku od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1. Zatímco
Nejvyšší soud subsumoval ve věci sp. zn. 33 Cdo 2321/98 zjištěný skutkový stav
pod ustanovení § 22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, v nyní posuzované věci
nebylo ani prokázáno, že by byla žalobkyni – jako společné nájemkyni bytu –
učiněna nabídka podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona. Z dikce zákona je přitom
jasně patrno, že první z obou možných nabídek nájemci na převod bytu (podle §
22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) je bezvýjimečnou podmínkou další
vlastnické dispozice s bytem a že porušení této (první) nabídkové povinnosti má
za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, kterou by byl následně byt
převeden jiné osobě než nájemci. Posouzení smlouvy o převodu bytové jednotky
jako neplatné má poté negativní dopad jak při přezkoumání návrhu na vklad
vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí (§ 5 odst. 1 písm. f/
zákona č. 265/1992 Sb.), tak i vůči dalším právním vztahům, jež ze smlouvy o
převodu bytové jednotky vycházejí. Při posouzení těchto vztahů je třeba
upřednostnit výklad relevantních zákonných ustanovení respektující zásadu,
podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv než sám má.
V posuzované věci byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; k nepřiléhavému právnímu závěru odvolacího soudu došlo
nesprávnou interpretací ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. o podmínce
oprávněnosti určovací žaloby. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta první o.
s. ř.).
Právním názorem, vysloveným dovolacím soudem k výkladu ustanovení §
22 zákona o vlastnictví bytů a jeho právním následkům, je odvolací soud vázán
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu