28 Cdo 416/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů 1. J. V. a 2. Z. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze 7. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 678/2003, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 32/2000
(žalobkyně M. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným J. V. a Z. V.,
zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci),
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žaloba v této právní věci byla podána u soudu 1. 4. 1992 a žalobkyně se jí
domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 350
ve S., s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II. V žalobě bylo uvedeno, že
původním vlastníkem těchto nemovitostí byl F. K., otec žalobkyně. Uvedené
nemovitosti byly zahrnuty do znárodnění firmy „K. K., obchod smíšeným zbožím,
zvláště uhlím a stavebninami“ podle dílčího výměru Ministerstva stavebnictví z
2. 6. 1954, č.j. 732-k-práv. 2 Mgl., poukazujícího na ustanovení § 8 odst. 2 a
4 zákona č. 118/1948 Sb. V roce 1975, když byly objekty znárodněné firmy ve
správě národního podniku S. P., krajský závod P., byl dům čp. 350 ve S. prodán
žalovaným J. a Z. V. za kupní cenu 53.875,- Kč a pozemky parc. č. 358/I a parc.
č. 358/II přešly do osobního užívání žalovaných. Podle názoru žalobkyně byly
uvedené nemovitosti prodány žalovaným za cenu neodpovídající skutečné hodnotě
domu a i jinak byli žalovaní při získání uvedených nemovitostí protiprávně
zvýhodněni. Žalovaní byli řádně a včas vyzvání k vydání nemovitostí, ale
bezvýsledně.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Měli za to, že žaloba žalobkyně byla
podána po uplynutí lhůty uvedené v § 5 zákona č. 87/1991 Sb., že kupní cena
domu čp. 350 ve S. byla sjednána ve smlouvě ze 17. 4. 1975 ve výši odpovídající
cenám stanoveným vyhláškou č. 43/1969 Sb. a při získání nemovitostí, uváděných
žalobkyní, nedošlo k žádnému protiprávní zvýhodnění žalovaných jako nabyvatelů
nemovitostí.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 16. 5. 1996, č.j. 3 151/92-163,
bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu č.p. 350 ve S.
s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II. Žalovaným bylo uloženo zaplatit
žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.950,- Kč a na účet Okresního soudu v
Domažlicích 10.599,- Kč na úhradu vyplaceného znalečného.
K odvolání žalovaných Krajský soudu v Plzni usnesením z 24. 10. 1996, sp. zn.
11 Co 420/96, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 5. 1996 a věc
byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
neshledal důvodnou námitku prekluze nároku žalobkyně, ale vytýkal sodu prvního
stupně, že nebylo náležitě objasněno, zda žalobkyní uváděné nemovitosti přešly
na stát znárodněním provedeným v rozporu s tehdy platnými předpisy (zejména o
správě národního majetku), anebo zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění
nabyvatelů J. a Z. V.
Okresní soud v Domažlicích pak rozhodl rozsudkem z 25. 2. 1997, č.j. 3 C
151/92-193, a žalobu žalobkyně zamítl; uložil také žalobkyni zaplatit žalovaným
na náhradu nákladů řízení 15.480,- Kč; bylo však rozhodnuto, že tu stát nemá
právo na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze 14. 10. 1997, sp. zn. 11
Co 260/97, zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 25. 2. 1997, č.j. 3
C 151/92-93, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud byl na rozdíl od
soudu prvního stupně toho názoru, že tu došlo k přechodu nemovitostí, uváděných
žalobkyní, na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm.
k/ zákona č. 87/1991 Sb. Pro další řízení ukládal odvolací soud soudu prvního
stupně zabývat se zevrubněji tím, zda tu byly splněny zákonné předpoklady
nabytí nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Domažlicích rozsudkem z 19.
3. 1998, č.j. 3 C 151/92-259. Uložil žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o
vydání domu čp. 350 ve S., s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II.
Žalovaným bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního sodu v Domažlicích
10.599,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vůči žalobkyni bylo žalovaným
uloženo zaplatit jí na náhradu nákladů řízení 10.702,- Kč.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 19. 3.
1998, č.j. 3 C 151/92-259, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze 16. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl
rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta a
žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudu
obou stupňů částku 28.040,- Kč; žalobkyni bylo také uloženo nahradit státu
náklady řízení částkou 10.599,10 Kč na účet Okresního sodu v
Domažlicích.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 15. 2. 2000, 28 Cdo 2484/99,
zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 16. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98, i
rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 19. 3. 1998 č.j. 3 C 151/92-259. Věc
byla vrácena Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Dovolací soud byl toho názoru, že zatím nebylo možné přisvědčit tomu, že tu
bylo správně aplikováno a vyloženo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pro další řízení dovolací soud ukládal sodu prvního stupně objasnit zejména
otázku, zda ke smlouvě o prodeji domu čp. 350 ve S. bylo zapotřebí souhlasu
orgánu, který byl nadřízen prodávajícímu národnímu podniku S. P., a zda takový
souhlas byl dán, pokud ho bylo zapotřebí.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní
soud v Domažlicích rozsudek ze 6. 6 2000, č.j. 3 C 32/2000-341, jímž uložil J.
a Z. V. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 350 ve S. a pozemků parc.
č. 358/I a parc. č. 358/II v katastrálním území S. Žalovaným bylo uloženo
nahradit žalobkyni náklady řízení 40.847,- Kč a na účet Okresního soudu v
Domažlicích 10.599,10 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením z 28. 6. 2002, sp. zn. 13
Co 699/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 6. 2000, č.j.
3 C 32/2000-241, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací
soud ve svém usnesení vyslovoval právní názor, že tu k převodu nemovitostí,
uváděných žalobkyní, smlouvou ze 17. 4. 1975 bylo zapotřebí souhlasu
Ministerstva stavebnictví ČR, takže je nutno ověřit, zda tento souhlas byl dán.
Podle názoru odvolacího soudu je dále nutno se zabývat námitkou vydržení,
vznesenou žalovanými, a také další námitkou žalovaných, že dům čp. 350 ve S.
zásadní přestavbou ztratil ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. svůj původní stavebně technický charakter.
Rozsudkem Okresního sodu v Domažlicích z 8. 4. 2003, č.j. 3 C 32/2000-466, bylo
žalovaným J. a Z. V. uloženo uzavřít do 15-ti dnů od právní moci rozsudku se
žalobkyní M. L. dohodu o vydání domu čp. 350 a pozemků parc. č. 358/I a parc.
č. 358/II v katastrálním území S.
Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 48.192,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že dokazování v řízení
doplnil ve smyslu závěrů zrušovacího usnesení odvolacího soudu, jimiž byl vázán.
V řízení nebylo zjištěno, že by ke smlouvě ze 17. 4. 1975, uzavřené mezi
žalovanými a národním podnikem S. P., byl dán souhlas Ministerstva stavebnictví
ČR ve smyslu ustanovení tehdy platných předpisů o prodeji nemovitostí z
národního majetku občanům.
Soud prvního stupně dále z výsledků dokazování dovozoval, že tu nárok žalobkyně
není promlčen, jak namítali žalovaní. Také byl soud prvního stupně toho názoru,
že tu „nepřichází v úvahu vydržení, když je nárok žalobkyně posuzován podle
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.“.
Soud prvního stupně se zabýval také námitkou žalovaných ohledně změny stavebně
technického charakteru domu čp. 350 ve S. v důsledku přestavby tohoto domu a
poukazoval v tomto smyslu na odborné závěry posudku, který si vyžádal od
znaleckého ústavu K. P., s.r.o.; tento posudek se zabýval zejména posouzením
toho, zda tu při přestavbě domu došlo k zásahům takového druhu jako je zásadní
adaptace domu, jeho nástavba, přístavba nebo vestavba a zda tu došlo ke změnám
prvků dlouhodobé životnosti stavby, kterými jsou zejména základy stavby, svislé
nosné konstrukce, vodorovné nosné konstrukce, schodiště, krovy a komunikační
šachty. Znalec při prohlídce uvedeného domu shledal přistavění nové verandy
domu, provedení podsklepení pod kuchyní (s novým skladem paliva a s osazením
nového kotle); v nadzemním prostoru byla vybourána část zdi, tvořící chodbu a
vytvořen prostor kuchyně; provedena byla i rekonstrukce podlah; z části
dřívější dílny byla zřízena ložnice; zřízen byl v prostoru bývalé dílny nový
výminek; zbývající prostor dílny byl rozdělen na garáž a zbytek dílny; k
štítové zdi byla přistavěna garáž; na dvorku byl postavěn zděný chlívek; ve
střešním prostoru bylo vyměněno 5 krokví. Podle znaleckého posudku tedy podíl
nových konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby nepřevýšil 30 % změn a
obměn, takže stavba svůj stavebně technický charakter neztratila.
Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě žalobkyně, která je oprávněnou osobou
(ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.) ohledně
nemovitostí, jež přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/
zákona č. 87/1991 Sb., a to vůči žalovaným, kteří nemovitosti nabyli v rozporu
s tehdy platnými právními předpisy. O nákladech řízení rozhodl soud prvního
stupně podle ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 138 občanského
soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 8. 4.
2003, č.j. 3 C 32/2000-466, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7. 9.
2004, sp. zn. 13 Co 678/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé v takto formulovaném novém znění:
Žalovaným se ukládá uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, a to pozemku –
stavební parcely č. 358/1 a parcely č. 258/2 a budovy čp. 350, postavené na
pozemku parc. č. 358/2, a jiné stavby bez čísla popisného, postavené na pozemku
parc. č. 358/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 501 pro katastrální území S.
– ves (obec S.) u Katastrálního úřadu v D. Změněn byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také ohledně náhrady
nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá žádný z
účastníků řízení právo.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal
odvolání žalovaných důvodným. Odvolací soud tu poukazoval na předchozí
rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu a na právní závěry v nich
uvedené, z nichž soud prvního stupně vycházel.
Podle závěrů odvolacího soudu je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. jako právní nástupkyně
původního vlastníka F. K., jehož majetek (včetně nemovitostí, o něž v tomto
řízení jde) byl znárodněn podle zákona č. 118/1948 Sb. Postup při tomto
znárodnění však byl v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb.
a § 8 odst. 7 téhož zákona, zejména když rozhodnutí o rozsahu znárodnění nebylo
podepsáno příslušným ministrem, ale pouze pracovníkem ministerstva.
Žalované posuzoval odvolací soud jako povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. U žalovaných nebylo sice shledáno protiprávní
zvýhodnění, ale převod nemovitostí na ně na základě smlouvy ze 17. 4. 1975 se
neuskutečnil v souladu s tehdy platnými právními předpisy o správě národního
majetku (zejména s vyhláškou č. 104/1996 Sb.). V daném případě bylo k převodu
souhlasu orgánu, který byl nadřízen převádějícímu národnímu podniku S. P. (jímž
bylo Ministerstvo stavebnictví ČR); tento souhlas nebyl v řízení u soudu
doložen.
Z uvedených důvodů odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu,
pouze s formulační úpravou výroku rozsudku. Ohledně výroku o nákladech řízení
použil odvolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu s přihlédnutím k
okolnostem řešení této právní věci i s přihlédnutím k osobním poměrům
žalovaných, kteří jsou oba důchodci (invalidní a starobní).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení
zatupoval, dne 15. 11. 2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na
poště v pondělí dne 17. 1. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Domažlicích, tedy
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím i k
ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé,
podle svého názoru opodstatněně, na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu a také na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského
soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského
soudního řádu), a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelů řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 7. 9. 2004,
proti němuž směřuje jejich dovolání, závažnou otázku zásadního právního
významu, zda totiž „absence formálně právní náležitosti kupní smlouvy, tedy
absence souhlasu nadřízeného orgánu převádějícího národního podniku s převodem
věci z národního majetku do vlastnictví fyzických osob, upraveného podzákonnou
normou – vyhláškou č. 104/1966 Sb. odůvodňuje závěr, že fyzické osoby nabyly
věc v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že se v něm tento soud
nezabýval již tím, zda tu výzvu k vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991
Sb.) byla řádně a včas doručena oběma žalovaným. Podle názoru dovolatelů se tak
nestal nárok žalobkyně včas uplatněným a v důsledku toho zanikl.
Dovolatelé nepokládají za správný ani závěr soudů obou stupňů o tom, že
znárodnění formy K. K., patřící otci žalobkyně, proběhlo v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy a že tedy nemovitosti, o něž v tomto řízení jde,
přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru dovolatelů rozhodl o znárodnění zestátněním firmy K. K. již
ministr vnitřního obchodu svou vyhláškou z 29. 10. 1948 (vyhlášenou v Úředním
listu I, v částce 2, str. 20 ročníku 1949), a to v souladu s ustanovením § 6
odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb.; dílčím výměrem Ministerstva stavebnictví z 2.
6. 1954, č.j. 723-K-Páv.2-Mgl., byl pak již stanoven pouze rozsah znárodnění
podle vyhlášky Ministerstva vnitřního obchodu z 29. 12. 1948. Proto dovolatelé
trvají na tom, že znárodnění podniku K. K. (obchod se smíšeným zbožím, zvláště
uhlím a stavebninami) bylo provedeno v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 až 4
zákona č. 118/1948 Sb., protože i sporné nemovitosti, uváděné v žalobě
žalobkyně, sloužily provozu uvedené firmy.
Dovolatelé mají pak zejména za to, že v daném případě soudy obou stupňů
nesprávně aplikovaly a vyložily si ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., když byly toho názoru, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s
ustanovením § 16 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 104/1996 Sb. Tato vyhláška byla
podzákonnou normou vydanou k provedení zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského
zákoníku), který sám žádné omezení převodu věci neobsahoval a odkazoval v
ustanovení § 69 odst. 3, věta druhá, na ustanovení občanského zákoníku, která
také žádné omezení převodu věci neobsahovala. Dovolatelé v této souvislosti
konstatují, že v daném případě statutární orgán prodávajícího národního podniku
potvrdil svým podpisem kupní smlouvy ze 17. 4. 1975, že „tato smlouva
nepodléhá schválení nadřízených státních orgánů“; podle názoru dovolatelů tu
jde o nepřímý důkaz toho, že uvedená smlouva (jež byla registrována i bývalým
státním notářstvím) žádnému schválení nepodléhala.
Pokud soudy obou stupňů kladou důraz na to, že se tu nepodařilo doložit
exestenci schvalovací doložky nadřízeného orgánu ke smlouvě ze 17. 4. 1975,
žalobkyně tedy argumentuje neplatností kupní smlouvy ohledně domu čp. 350 ve S.
i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 358/I a parc. č.
358/II v katastrálním území S. Dovolatelé ovšem namítají, že neplatnost smlouvy
tu mohla namítat jen smluvní strana, tj. stát, který však takovou námitku nikdy
nevznesl a dobrá víra žalovaných nebyla zpochybněna ze strany státu. Dovolatelé
tedy mají za to, že vlastnictví k uvedeným nemovitostem nabyli vydržením ve
smyslu ustanovení § 134 občanského zákoníku a nemovitosti proto nenabyli od
státu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní tu drželi
nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, v dobré víře (a to i po 1. 1. 1992, tj.
po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský
zákoník) a teprve na základě žaloby žalobkyně z 1. 4. 1992 by mohlo u nich
dojít ke ztrátě dobré víry, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí.
Ohledně pozemků, které dovolatelé získali do dříve upraveného osobního užívání
pozemků, šlo o pozemky, k nimž podle dřívější právní úpravy zůstával vlastníkem
stát, a vlastnictví k nim získali žalovaní až podle ustanovení § 872 odst. 4
občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) s účinností k 1. 1. 1992.
Získali tedy žalovaní tyto pozemky ze zákona a nikoli převodem od státu.
Dovolatelé z opatrnosti namítají i skutečnost, že dům čp. 350 ve S. zásadní
přestavbou ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. ztratil svůj původní
stavebně technický charakter. Tato stavba měla původně charakter provozní
budovy s provizorním jednoduchým bydlením (přičemž v době koupě žalovanými v
roce 1975 byl celý objekt ve značně zanedbaném stavu), zatím co nyní má
charakter obytného domu. Přestavba domu žalovanými spočívala zejména ve zřízení
bytové jednotky, v oddělení obytné části od provozní části, v podsklepení domu,
v odbourání venkovních schodů a ve zřízení přístavby vstupu do domu (verandy) a
ve vybudování garáže.
Dovolatelé jsou v průběhu celého tohoto soudního řízení toho názoru, že
vyhověním žalobě žalobkyně tu dochází vůči žalovaným k majetkové křivdě na
jejich straně, což nebylo v souladu s ustanoveními přijatého zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů upozorňovala na nutnost
přezkoumání včasnosti dovolání dovolatelů ze 17. 1. 2005. Pokud šlo o dovolání
podané včas, navrhovala jeho zamítnutí pro nedůvodnost, neboť opodstatněnost
žaloby žalobkyně bylo v tomto řízení vícekráte přezkoumávána soudem prvního
stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (tj. z deváté části hlavy první, bodu 1 ve
znění uvedeném v tomto zákoně), podle nichž ustanovení tohoto zákona, jímž byl
změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení,
která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.
1. 2001).
Přípustnost dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (jen s formulační
úpravou znění potvrzujícího výroku), bylo možné posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ občanského soudního řádu tu nebylo možné, když potvrzeným rozsudkem soudu
prvního stupně tu byl žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Domažlicích
z 8. 4. 2003, č.j. 3 C 32/2000-466, jímž bylo rozhodnuto shodně s
předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 6. 2000, čj. 3
32/2000-341, který byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 28. 6.
2000, sp. zn. 13 Co 699/2000, ale toto zrušení rozsudku soudu prvního stupně
nevedlo k tomu, že by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí má věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání
dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud
svým rozhodnutím ze 7. 9. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil
právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu rozhodnutím
odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
Z hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, aplikoval odvolací soud (shodně i se soudem prvního stupně) na
projednávanou právní věc zejména ustanovení § 4 odst. 2, § 5 odst. 1 a 2 a § 6
odst. 1 písm. k/ uvedeného zákona.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal
oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a
to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů.
K interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. uvedl Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném
pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: Při
interpretaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl
restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků
některých majetkových a jiných křivd z období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990. V
tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob
interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním
vlastníkům (oprávněným osobám). Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit
práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy
nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné
osobě vydá také tehdy,jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo
osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického
práva ke stavbě, na pozemku stojící, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku; týká se i předpisů vydaných formou vyhlášek, např.
vyhlášek o cenách staveb (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).
Není tu tedy rozhodné, zda povinná osoba si byla vědoma rozporu nabytí věci s
tehdy platnými předpisy.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat
věc podle tohoto zákona vztahuje i na ten případ, kdy v rozhodném období (25.
2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s
tehdy platnými zákonnými předpisy.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 4. 1994, III. ÚS 114/93, uveřejněném pod č.
23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
názor, že nelze u výměrů, jimiž byl vymezen rozsah znárodnění připustit, aby
tento akt, který měl být vydán ministrem, byl vydán někým, kdo byl k jeho
vydání jen zmocněn (pověřen); nelze totiž osobu ministra a jeho ústavní a
politickou zodpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně
za ministrem podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na
písemnou výzvu oprávněné osoby; k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou
osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor: „Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o
němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc v rozhodné
době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§ 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb.).“
Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba
výzvě podle § 5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky
u soudu ve lhůtě jednoho roku. (V daném případě byla žaloba žalobkyně podána
již 1. 4. 1992).
Podle ustanovení § 8 odst. 1zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají stavby, které
zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo (na str. 121 /255/), že o zásadní přestavbě stavby (§
8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této
přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu
nebo rozsahu nemovitosti.
Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru
stavby zpravidla tehdy, jestliže při této přestavbě došlo k obměně
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku dlouhodobé
životnosti stavby (tento právní závěr došel svého vyjádření např. v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze, 3 Cdo 199/95, nebo i v rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2
Cdon 1770/96, jak jsou zaznamenány v evidenci judikatury vedené u Nejvyššího
soudu).
Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů
Ústavního soudu ČR, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném
případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelů. Proto nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k
závěru, že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka v
rozporu s hmotným právem, jmenovitě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb, o
mimosoudních rehabilitacích, popřípadě právní otázka, která by nebyla dosud
vyřešena v rozhodování odvolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud u
dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů
zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení
občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů
podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 občanského soudního řádu jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyní na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243 odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalovaných i
k návrhům v něm obsažených, týkajícím se rozhodování o dovolání dovolatelů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Praze dne 21. července 2005