28 Cdo 416/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., o dovolání
dovolatele Ing. R. W., zastoupeného Mgr. Tomášem Homolou, advokátem, 110 00
Praha 1, Opletalova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 9.
2007, sp. zn. 19 Co 158/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 10 C 290/2005 (žalobce Ing. R. W., zastoupeného Mgr.
Tomášem Homolou, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579
7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu
o převodu nemovitostí), takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 12. 2005, bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 30. 10. 2006, č. j. 10 C 290/2005-97. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému
Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převedení
vlastnictví nemovitostí – pozemku parc. č. 39 (o výměře 508 m2), pozemku parc. č. 169/1 (o výměře 4111 m2), pozemku parc. č. 172/2 (o výměře 1014 m2), pozemku
parc. č. 130/5 (o výměře 8887 m2), pozemku parc. č. 130/3 (o výměře 270 m2),
pozemku parc. č. 165/1 (o výměře 1265 m2), pozemku parc. č. 24 (o výměře 265
m2), pozemku parc. č. 81/1 (o výměře 8459 m2), pozemku parc. č. 91 (o výměře
1421 m2), pozemku parc. č. 92/1 (o výměře 2697 m2), pozemku parc. č. 105/6 (o
výměře 143 m2), pozemku parc. č. 369 (o výměře 1480 m2), pozemku parc. č. 372
(o výměře 110 m2), pozemku parc. č. 376 (o výměře 1996 m2) a pozemku parc. č. 119/4 (o výměře 23777 m2) v katastrálním území Rýchory, zapsaných na listu
vlastnictví č. 10 002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště T.). Soud prvního stupně ještě
svým výrokem připustil změnu žaloby, učiněnou žalobcem jeho podáním ze 6. 9. 2006. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému fondu náklady řízení částkou
1.140,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 9. 2007, sp. zn. 19
Co 158/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Trutnově z 30. 10. 2006, č. j. 10 C 290/2005-97, potvrzen v odvoláním
napadených výrocích (označených I. a III.) o zamítnutí žaloby a o nákladech
řízení „vyjma té části výroku, označeného I., kterou byla zamítnuta žaloba
ohledně pozemku parc. č. 39 (ostatní plocha), o výměře 508 m2, v katastrálním
území R.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2
písm. e) a g) i § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru,
že odvolání odvolatele není důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že podle zjištění soudu prvního stupně
žalobce má nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků podle ustanovení § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to na základě rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Kutná Hora z 28. 6. 2006, č. j. PÚ 172/2005
(tento nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., který vznikl přímo žalobci, byl
oceněn částkou 13.303,24 Kč). Žalobce má však ještě i další nároky, které mu
byly postoupeny třetími osobami; jde o nároky na základě rozhodnutí Okresního
úřadu v Trutnově – Okresního pozemkového úřadu z 1. 6. 1993, č. j. POZ 203/91,
z 23. 9. 1994, č. j. POZ 1752/92 Řh A, a z 23. 9. 1994, č. j. POZ 1752/92 Řh A. Smlouvou o převodu pozemků, uzavřenou dne 28. 12. 2005, žalovaný fond převedl
na žalobce pozemek parc. č. 604/98 v katastrálním území B.
(obec Žacléř) v ceně
69.235,85 Kč; podle závěru soudu prvního stupně byl na základě této smlouvy
vypořádán nárok žalobce, jenž mu vznikl na základě smluv o postoupení
pohledávek; nevypořádán zůstal ještě nárok v hodnotě 1.317,20 Kč. Odvolací soud poukazoval na závěr soudu prvního stupně, který měl za
to, že žalobce tu nemá nárok na převod konkrétních pozemků, které si sám
vybral, aniž by tyto pozemky byly nabídnuty ve veřejné nabídce. Soud prvního
stupně tu také neshledal na straně žalovaného fondu liknavost a svévoli při
vypořádávání nároků žalobce, takže tu na straně žalobce nebyl dán důvod
požadovat na žalovaném převedení konkrétního pozemku bez toho, že by ohledně
takového pozemku byla učiněna veřejná nabídka; žalobce ostatně v daném případě
požádal dne 20. 12. 2005 žalovaný fond o uspokojení svých nároků, ale již o dva
dny později podal na žalovaný fond žalobu, v níž se domáhal převodu pozemků, s
tím, že v žalobě poukazoval na údajnou liknavost žalovaného při vypořádání
nároků žalobce. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně provedl v tomto
řízení všechny potřebné důkazy, správně je zhodnotil a vyvodil z nich i
odpovídající skutkové a právní závěry. S poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 a
na ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. byl toho názoru, že nárok na
poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr
konkrétního náhradního pozemku. Pokud by žalobci bylo vyhověno, došlo by ke
znevýhodnění dalších oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. V řízení
nebylo také prokázáno, že by žalovaný fond nároky žalobce dlouhodobě
neuspokojoval. Naopak nároky žalobce byly již z větší části uspokojeny, a to na
základě smlouvy o převodu pozemků, uzavřené mezi žalobcem a Pozemkovým fondem
ČR dne 28. 12. 2005, podle níž byl převeden do vlastnictví žalobce pozemek
parc. č. 604/98 (o výměře 15.613 m2) v katastrálním území B. (obec Žacléř) v
hodnotě 69.235,85 Kč. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že tu žalovaný Pozemkový fond ČR nepostupoval vůči žalobci
protizákonně. Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve
smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu; část výroku, jíž byla
zamítnuta žaloba žalobce ohledně pozemku parc. č. 39 (o výměře 508 m2) v
katastrálním území R., nebyla ovšem odvoláním žalobce napadena a nabyla již
právní moci. Potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený III.)
o nákladech řízení, protože odpovídal ustanovení § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlížením k tomu,
že žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 22. 10. 2007, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 21. 12. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dodovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu). Dovolatel vytýkal především, že se odvolací soud nezabýval argumentací
žalobce „ohledně liknavého a svévolného postupu žalovaného fondu, když tento
fond nevyhlašuje dostatek veřejných nabídek, v nichž by žalobce mohl uspokojit
své restituční nároky, a to přesto, že v katastrálním území Rýchory má dostatek
pozemků vhodných k vypořádání těchto restitučních nároků žalobce“. Dále dovalatel vytýkal, že v tomto řízení nebyly vzaty v úvahu
žalobcovy nároky vyplývající z rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav –
pozemkového úřadu z 27. 8. 1998, č. j. 6167-4114/93/D I 98, které stále
zůstávají nevypořádány a jejichž hodnota činí 35.600,- Kč. Dovolatel zdůrazňoval, že ani soud prvního stupně a ani odvolací soud
nepřihlížely v daném případě k tomu, že žalobce je oprávněnou osobou nejen na
základě nároků získaných postupní smlouvou, ale rovněž na základě svých přímých
nároků, které vznikly na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Kutná Hora. Jestliže se žalobce stal oprávněnou osobou také na základě smluv o postoupení
restitučních nároků, stalo se tak jen proto, aby se u žalovaného fondu snáze
domohl vydání náhradních pozemků v místě žalobcova bydliště, když totiž
žalovaný fond nebyl ochoten převést žalobcovy nároky z územního pracoviště v
Kutné Hoře na územní pracoviště Trutnov. Žalobce byl takto fakticky donucen
postupovat tak, že odkoupil restituční nároky v místě svého bydliště, jejichž
uspokojení se nyní domáhá. Dovolatel ještě dodával, že „v důsledku praxe
žalovaného fondu a později rovněž na základě novely zákona č. 229/1991 Sb.,
provedené zákonem č. 131/2006 Sb., byl žalobce fakticky donucen postupovat tak,
že odkoupil restituční nároky v místě svého bydliště; to vše mělo v případě
žalobce nežádoucí účinky a citelně zasáhlo do jeho práv, když mu žalovaný fond
brání efektivně uspokojit svůj přímý restituční nárok na náhradní pozemky v
místě jeho bydliště“. Dovolatel ještě dodával, že v řízení o této právní věci došlo k řadě
procesních vad a pochybení; poukazoval zejména to, že vzal-li v tomto případě
zpět žalobu ohledně pozemku parc. č. 390 v katastrálním území R. (o výměře 508
m2) po vydání rozsudku soudu prvního stupně, který však nenabyl právní moci,
měl odvolací soud ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 občanského soudního řádu
řízení ohledně této parcely zastavit a výrok (označený I.) soudu prvního stupně
změnit tak, že v části týkající se této parcely se tento výrok rozsudku soudu
prvního stupně zrušuje; podle názoru dovolatele, pokud tak odvolací soud
neučinil, zůstává o této části žaloby dosud nerozhodnuto. Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V tomto případě nevyplývalo h obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C
290/290/2005 Okresního soudu v Trutnově), ani z obsahu dovolání dovolatele, že
by odvolací soud svým rozsudkem z 13. 9. 2009 (sp. zn. 19 Co 158/2007 Krajského
soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 13. 9. 2007, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení § 11a
téhož zákona. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech
nevydání pozemků uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné
pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.,
a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků
původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám
uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat
pozemky odňaté způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
převede pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li
stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby bezúplatný převod jiného
pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se toto ustanovení týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). V daném případě bylo v rozsudku odvolacího soudu z 13. 9. 2007 (sp. zn. 19 Co 158/2007 Krajského soudu v Hradci Králové) konstatováno (v souladu i s
tím, co bylo zjištěno v řízení o tomto sporu), že tu na straně žalobce šlo v
podstatě o nároky získané postupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 524
občanského zákoníku od původních oprávněných osob. Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou
souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením
ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným
pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR). Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 bylo
vysloveno, že „ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo
na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005). V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem
(účelem) konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění
ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 -
§ 853) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze
rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však
dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho
preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno
co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část
z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona
č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č.
253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2
zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou mimi
postupníci“. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo : I právo oprávněné osoby
na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na
vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl
nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Vzhledem k těmto závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů
Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud
vychází i v daném případě, nebylo možno přisvědčit názoru, že by tu odvolací
soud, který měl v podstatě na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým
rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního
stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jako již bylo
uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 13. 9. 2007 (sp. zn. 19 Co
158/2007 Krajského soudu v Hradci Králové) ani právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné
shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani
v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání
oproti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako
dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím
řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.
r.
předseda senátu